Petr Franc o Deklaraci mládeže: Hlas studentů musí být slyšet

Zástupci studentů napříč národy se sešli, aby na Summitu transformace vzdělávání projednali požadavky mladých lidí do budoucna. Jedním z těch, kteří se na tvorbě takzvané Deklarace mládeže podíleli, byl i Petr Franc, který studuje práva na Karlově Univerzitě a od běžných studentů se na pohled nijak zvlášť neliší.

Co Deklarace mládeže vůbec je?

V deklaraci mládeže mladí lidé říkají, jak si představují vzdělání dvacátého prvního století. Kromě krize klimatické nebo ekonomické tu máme totiž i krizi vzdělávací, kterou je třeba řešit.

Deklarace obsahuje asi dvacet pět různých bodů týkajících se školství. Každý bod se zaměřuje na jiný problém a obsahuje jiné požadavky mladých lidí. Jedná se o transformativní změny týkající se menšin a inkluze, ale také třeba o metodologickou pestrost ve výuce, obecně přístup ke vzdělávání, investice do něj, a tak dále.

 

Kdybyste měl vypíchnout jeden bod, který by to byl?

Osobně jsem velmi rád za to, že deklarace mluví o dekolonizaci školství. Přijde mi to důležité. Jedná se vlastně o to, že se na všechno díváme kriticky a diskutujeme o tom. Nejužší uplatnění je zaměřené na dějepis. Lidi mají tendence hledět jen na to dobré z historie, ale už se zapomíná na to, že třeba Kolumbus Ameriku doopravdy neobjevil, nebo že za Karla IV. tu byly pogromy na Židy.

Když to rozšíříme, jde i o vztahování učiva na to, co je žákům blízké. Teď když už kritizujeme, tak kritizujeme to vzdálené. My jako Češi máme takový komplex z toho, že nás pořád někdo okupoval. A při tom jsme také provedli jako národ spoustu věcí, které bychom měli kriticky reflektovat a poučit se z nich.

Nejširší definice se vztahuje i na metodologii. Vědění totiž nevzniká na základě předávání, ale na základě diskuse. Je potřeba, aby nebyla striktní postava učitele a studenta. Zejména na akademické půdě se mají profesoři co naučit a studenti co učit.

 

Jak Deklarace vznikla?

O Deklaraci mladí lidé diskutovali nejprve na online schůzkách nebo naživo, a předávali návrhy dál přes pobočky UNESCO a UNICEF. Tahle průběžná aktivita se vlastně stupňovala a názory všech se kumulovaly, až to celé vyvrcholilo na Summitu transformace vzdělávání. Ten svolal generální tajemník OSN a tam konečně Deklarace mládeže získala svoji finální podobu.

 

Jak summit probíhal?

První den organizovali čistě mladí lidé samotní. Tam byla vyhlášena deklarace a podobně. Druhý den se k tomu už vyjadřovali zastupitelé OSN a různí experti. Přišla třeba Malala, velice známá aktivistka na poli vzdělávání a lidských práv. Tajemník naše slova přetlumočil ministrům a dalším představitelům států, kteří přijeli na valnou hromadu. Ta byla totiž hned další den.

 

Jak myslíte, že se teď v širším kontextu projeví, že jste deklaraci předali?

Podle mě to může sloužit jako takový argument pro mladé lidi, co se budou snažit dosáhnout něčeho dalšího, ať už třeba v rámci školství nebo i obecně místní samosprávy. Budeme moct odkázat na něco, co naše generace vytvořila, a co tedy požadujeme. Největší dopad to má ale samozřejmě v zemích, jejichž zástupci se zúčastnili summitu samotného. A to Česká republika nebyla.

 

Proč si myslíte, že se Česká republika nezapojila, i když se na tvoření Deklarace podíleli i čeští studenti?

Lámal jsem si s tím hlavu dlouho a podle mě to hodně souvisí s tím, jak se u nás společnost dívá na aktivismus. Je to v České republice sprosté slovo, ať už se jedná o aktivismus studentský nebo nějaký jiný. Takové stigma, které říká, že ti, co se snaží něco prosadit, jsou křiklouni a rozmazlenci. A tam to končí. Ale při tom to jsou jenom křiklouni, díky kterým žijeme v takovém světě, v jakém můžeme žít, a díky kterým se společnost někam posouvá.

Důvod, proč ženy můžou volit, také není žádná civilizovaná diskuse ale to, že si sufražetky jako Plamínková vzaly hlásnou troubu a vyrazily do ulic. Tam začínala společenská změna, nikdo nečekal, že si je přizvou do místnosti, že si je tam přizvou ke stolu a budou s nimi jednat. To bychom se změny nedočkali.

Kvůli tomu stigmatu se u nás celkově mladí lidé a studenti neangažují takovým způsobem jako v jiných zemích. Třeba na Balkánu často vyrážejí klidně i do ulic, zatímco u nás je širší mobilizace studentů takřka nemožná.

 

Co na tom všem bylo nejtěžší?

Skutečnost, že na studenty se často zapomíná. Společnost chce, aby mládež byla jednotná, aby pod sebe zahrnovala všechny skupiny. Jenže jsou studenti, kteří nejsou mladí, mladí lidi, kteří nejsou studenti, jednoduše nejde všechny naházet do jedné škatulky. Přesto je dneska mladý člověk takový krásný výřez z kartonu, se kterým se dá vyfotit, a vypadá to dobře, například pro nějakou politickou kampaň.

Na druhou stranu studenti jsou definováni svým vztahem se školou, vzdělávací institucí. A právě v rámci instituce se často podílejí na jejím chodu. Je to demokratické prostředí – a proto jsou studenti velice nepříjemní. Student se zodpovídá svým kolegům, svému oboru, je to člověk, který bude kopat a křičet, nenechá si jen tak něco líbit. Stěžujeme si na to, co se nám nelíbí. A proto bylo těžké i do Deklarace protlačit, aby tam bylo zapojení mladých lidí v celé široké škály jejich rozlišnosti včetně volených představitelů studentů. Kdykoliv deklarace zmiňuje studenty, představitele studentů a učitelské odbory, byla to řežba.

 

A co vám to naopak přineslo, zapojit se?

Pocit zadostiučinění. Ten podle mě pramení z obecné potřeby mladých lidí, respektive studentů dělat něco užitečného pro své okolí. Je to ta horká krev a jsou to utopické horečky, se kterými chci dělat svět lepší. Jistě, občas propadám fatalistickým myšlenkám o tom, že to nemá smysl. Ale nakonec i přesto, že dění může probíhat beze mě a mých snah pomoct svým vrstevníkům, i pro mě existuje nějaký prostor na manévrování. Nebo spíš než na manévrování na takové vrtění se. I já můžu udělat něco dobrého pro společnost. A to mi, jako všem, kteří se nějakému aktivismu věnují, stačí.

 

Jak jste se vůbec dostal k tomu, že se podílíte na tvoření takovéto Deklarace?

To mi připomíná takovou tu pohádku, Kohoutek a slepička. Byl to postupný proces. Začal jsem s České Středoškolské unii, jako předseda. Odtud mě nominovali do OBESSU, kde teď působím v předsednictvu. Odtud mě nominovali do SGG for youth network, UNESCO síť udržitelného rozvoje vzdělávání pro mladé lidi a odtud mě UNESCO nominovalo do poradní komise pro generálního tajemníka OSN. A tam jsem se ozval, že mám zájem podílet se na vytváření té Deklarace.

 

Co bude dál?

Lidé postupují dál, do Evropského fóra mládeže, do Globálního studentského fóra. Pro spoustu z nás je dalším krokem život řeholníka, kdy se stáhneme do nějaké jeskyně, kde píšeme jednu seminárku za druhou. Možná mě čeká jedno, možná druhé. Jasný plán nemám. Asi kam mě vítr zavane.

 

A co ještě dál? Až dostudujete?

Přijde mi, že po tom, co člověk v tom prostředí pedagogiky, školství stráví tolik času, tak už to jenom tak nezapudí. A já myslím, že celoživotní vzdělávání je minimálně pro mě také velké téma. Celkově ldé jako já, kteří se do studentského aktivismu hodně zapojují, celkově většinou ve vzdělávání zůstávají. Ti, co se už se neangažují aspoň dál se zajímají o školství nebo pomáhají zase těm dalším. Je to ale člověk od člověka, každý má svůj příběh.

 

Jak by se mohli zapojit vaši studeňští kolegové?

Podle mě je potenciál v tom, že neexistuje vysokoškolská unie, český vysokoškolský odbor. Jediný orgán, který máme, je zkostnatělý a zpapalášovatělý. Dřív nebo později s tím, jak se i u nás otevírají témata ve vzdělávání, o kterých se jinde už dávno mluví, bude vnikat nějaký takový orgán. Ostatně o tom se debatovalo už v šedesátých letech, že studenti chtěli založit vlastní celorepublikovou samosprávu. Tento projekt se dodnes neuskutečnil. Jenže dnes už nemáme žádnou výmluvu, proč. Dnes to můžeme udělat.

Doporučil bych tedy hledat ve svém okolí způsoby, a nosit si někde vzadu tu myšlenku, že dřív nebo později celorepublikový studentský syndikát prostě vzniknout musí. Obecně je vždycky možnost být u něčeho nového, ať už to bude tohle, nebo něco jiného. Hlas studentů musí být slyšet. My jsme ti, kteří stojí v centru akademické obce a my jsme ti, kteří z procesu vzdělávání vycházejí s tím, že se změnili nejvíce a byla by opravdu škoda, kdybychom to dělali mlčky.