Ukrajinská studentka: S Rusy, kteří podporují Ukrajinu, problém nemám

Brno - Od začátku války na Ukrajině se jí život změnil ve všech směrech. Den D přišel 8. března, kdy se rozhodla definitivně opustit svoji rodnou zemi. Po dlouhé několikadenní cestě dorazila se svojí matkou do Česka, konkrétně do Brna.  To již více jak šest měsíců nazývá svým druhým domovem. Za všechno je vděčná, i když s tím, co se děje na Ukrajině, se smířit nedá. Popisuje svůj příběh devatenáctiletá Anna Alieksieieva.

Je z malého městečka Smila u Čerkasy, zhruba dvě stě kilometrů od Kyjeva. „Opustit Ukrajinu bylo to nejtěžší rozhodnutí, které jsme kdy jako rodina učinili. Útěk z Ukrajiny byl vyčerpávající a složitý. Uprchla jsem pouze s maminkou, protože tatínek musel zůstat. O to více byla a stále je celá situace velmi bolestivá,“ komentuje Anna. Nejprve odjely do Lvova, kde přenocovaly ve školní tělocvičně, poté pokračovaly do Polska na tři dny k rodinnému příteli, odkud se vydaly do Čech. Do Brna dojely 14. března.

Tváří v tvář válce

První dny na Ukrajině byly náročné. Sirény zněly neustále, a tak se Anna se svojí rodinou ukrývala v bunkrech.“ Spaní na židli bylo nepohodlné, navíc jsme měli velmi často hlad, takže otec riskoval svůj život, když sháněl jídlo. Tím nám sice zajistil alespoň kvalitní snídaně, obědy a večeře, ale situace nebyla bezpečná a my musely co nejdříve odjet.Z našeho města jel jednou za dva dny speciální vlak do Lvova, který pojmul pět až sedm set cestujících, ale vždy byl přeplněný a bylo v něm až kolem třinácti set pasažérů. Polovina všech lidí neměla ani místo na sezení a musela celou tu dlouhou cestu stát. Lidé dokonce vyhazovali z vlaku své kufry, aby udělali více místa pro další, kteří chtějí také utéct. Cesta tímto vlakem trvala zhruba šestnáct hodin, protože vlak byl ve velmi špatném stavu. Moje maminka měla ovšem kamarádku, která pracovala na vlakovém nádraží a ta nám doporučila počkat na jiný spoj, který jel ve 4 hodiny ráno. A tak jsme počkaly. Přijel velmi pěkný a moderní vlak, který byl hlavně téměř prázdný. Když jsme do něj nastoupily, uvědomila jsem si tu nejsmutnější věc, že ​​můj táta zůstal stát na nástupišti a nevím kdy ho uvidím příště. Začala jsem velmi plakat a volat na tátu, vlak se rozjel. Po 15 minutách ticha a slz jsme se s maminkou vyfotily, abychom ukázaly tátovi, že vlak je úplně prázdný a jsme v pořádku,“ popisuje cestu Alieksieieva.

Neustálé kontrolování zpráv

„Po odjezdu z Ukrajiny jsem kontrolovala vývoj války každou minutu. Nemohla jsem kvůli tomu spát, neustále jsem se budila a hledala, co nového se kde stalo a jak je na tom mé rodné město. Jednoho dne jsem na internetu zahlédla fotky hořícího skladu, kterému šéfoval můj táta. Byla jsem vyděšená, jestli je naživu. Naštěstí se brzy ozval s tím, že nikdo nebyl zraněn,“ vysvětluje svůj strach o blízké. Dnes už se pokouší informace z fronty nečíst tak často a naučila se myslet i na jiné věci. „Každopádně nemůžu se kompletně odstřihnout od toho co se děje v mé zemi. I když nevyhledávám informace záměrně, vyskakují na mě nejnovější zprávy na sociálních sítích, které navštěvuji denně,“ dodává.

Brno jako druhý domov

V Brně se jich ujali Češi, u kterých bydlí dodnes. I když je u své adoptivní rodiny spokojená, dala by cokoliv za to, aby se mohla probudit zase ve svém rodném domě, jít za babičkou, o které je přesvědčená, že dělá ty nejlepší palačinky na světě a prožít alespoň jeden obyčejný den. „Všichni moji příbuzní zůstali doma. Jsme neustále v kontaktu, ale ze začátku s nimi komunikovala pouze máma. Nebyla jsem schopná koukat na jejich tváře, když byli například na videohovoru. Dnes už je to jiné, musela jsem v sobě tu zábranu prolomit. Jinak bych neviděla obličej svého otce přes šest měsíců. Kamarádi mi postupně moji odtažitost také začali vyčítat a já si uvědomila, že pokud o nikoho nechci přijít, musím na tom zapracovat. Naučila jsem se to tedy a dnes komunikuji se všemi bez problému,“ vysvětluje svoje pocity Anna.

Studentkou místní univerzity

„V Brně se cítím velmi dobře. Hlavně první měsíc pro mě byl euforický a měla jsem pocit, že žiju v úplně nové realitě, z toho jsem samozřejmě postupně vystřízlivěla,“ směje se. Dostala stipendium a má možnost studovat na Masarykově univerzitě obor Mezinárodní vztahy. Dostává také příspěvky od vlády, na životní podmínky si tedy rozhodně nestěžuje. „První týden ve škole byl velmi snadný, protože jsem měla pouze úvodní hodiny a myslela si, jak bude celý semestr jednoduchý. Každopádně jsem brzy zjistila, že studium v češtině je pro mě velmi náročné a nerozumím co učitelé říkají na přednáškách. I když jsem přes prázdniny docházela na kurzy češtiny prakticky každý den, moje čeština je stále na základní úrovni. Doufám, že se moje jazyková bariéra brzy odstraní. Můj cíl je najít spolužáky, kteří mi poskytnou jejich zápisky z hodin,“ dodává studentka Fakulty sociálních studií.

Z univerzity je ovšem nadšená. „Univerzitní systém v České republice je mnohem lepší. Na Ukrajině vůbec nemáme možnost volit si předměty jako zde. Máme předem stanové rozvrhy a těžko něco změníme. Navíc bakalářský titul se studuje standardně čtyři roky. Český systém je v mnoha směrech napřed,“ komentuje Ukrajinka. Když přemýšlí o budoucích plánech, není si jistá, jestli zůstane zrovna v Česku. Lákala by ji země, kde je angličtina úředním jazykem. „Domov mi velmi chybí, ale je pro mě nesmyslné vracet se na Ukrajinu, když studuji mezinárodní vztahy. I kdyby válka skončila brzy, celá země je zničená a bude trvat desítky let vše obnovit. U nás na Ukrajině potřebujeme vědět spíš, jak přežít, když se v zemi vede válka, takže mezinárodní vztahy jsou v tuto chvíli úplně podřadné,“ dodává s úsměvem.

Sláva Ukrajině!

„Nemám problém s lidmi z Ruska, kteří vědí, že to, co Putin dělá na Ukrajině je špatné a že vraždí nevinné lidi. Můj strýc žije v Rusku, ale podporuje Ukrajinu. Takových lidí je mnoho. Všech, kteří fandí mé zemi si velmi vážím. S lidmi, kteří nesdílí stejný názor do kontaktu přicházet nechci, ale tomu se člověk nevyhne. Naučila jsem se komentáře na podporu Ruska raději ignorovat. Každý může mít svůj vlastní pohled, ovšem v této situaci je pro mě velmi těžké respektovat ty, kteří podporují Putina,“ popisuje své pocity Alieksieieva.

Co bude dál?

S otcem ani se zbytkem rodiny se zatím neměla možnost setkat. „Mám v hlavě plán, že bych se domů chtěla podívat o zimních prázdninách, pokud to bude možné. Pohráváme si i s myšlenkou, že táta přijede do Česka a začneme tu nový život společně. Ale je to velmi těžké rozhodování, přece jenom na Ukrajině máme dům, příbuzné, naše zázemí, všechno. Navíc válka je velmi nevyzpytatelná a mění věci z minuty na minutu. V této době se těžko něco plánuje,“ uzavírá Anna celou situaci.