Komentář: Solidaritu s Ukrajinci střídá závist

Válka na Ukrajině trvá už třetí týden, a kvůli tomu, podle Mezinárodní organizace pro migraci, už svoji zem opustili přes tři miliony uprchlíků. Z počátku se setkávají s pochopením a usilovnou prací dobrovolníků na hranicích. Realita, do které přichází, je ale o poznání méně hostinná.

Počáteční nadšení a snaha pomoci postupně opadává. Zatímco před dvěma týdny byli všichni zhrozeni invazí a ochotni nabídnout pomocnou ruku, dnes je nálada ve společnosti k uprchlíkům o poznání méně vstřícná. Debaty o tom, že mají až podezřele hezké oblečení, novou elektroniku a čerstvou manikúru už jsou v plném proudu.

Jak má tedy správný uprchlík vypadat? Má to být krásná žena, ne moc hezky oblečená, těžce zkoušena životem. V rukou by měla mít neméně krásné dítě, které je hodné a pláče jen občas. Její manžel by měl hrdinně bojovat proti agresorovi, zatímco ona se vydala s dítětem vstříc bezpečnému světu. V tomto světě má být neskonale vděčná, začít pracovat jako uklízečka a navždy snít o návratu do své milované vlasti.

Nepopírám, že takovéto uprchlice existují, nepopírám ani vděčnost všech ostatních. Nesouhlasím ale s předpokládáním vděku a pokory. Nevím, jak můžeme očekávat, že uprchlíci si nevezmou s sebou to nejlepší, co mají. Jak můžou lidé pochybovat o zoufalé situaci těch, kteří ze strachu opouští své domovy?

Je třeba si uvědomit, že válka nepostihuje jen krásné mladé ženy a děti. Nemůžeme předpokládat, že do naší země přijdou automaticky jen dobří lidé bez traumat. Současná situace může v lidech probudit to nejlepší i nejhorší. Solidaritu a empatii, ale i závist a zlobu. Nezbývá mi nic než doufat, že převládne to dobré. Že nikdo nebude uprchlíkům závidět příspěvky, které dostanou od státu. Nikomu se snad nemůže pět tisíc zdát jako adekvátní náhrada za opuštěné domovy, trauma z války a zničené životy.