Jaroslav Kršek: Jestli zapomeneme na veřejnoprávní média, demokracii si nezasloužíme

Brno - Jaroslav Kršek druhým rokem studuje politologii na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity. Dle svých slov se zabývá politickým děním a lidskými právy. Zajímá ho filozofie a to, jak stát zasahuje do práv jednotlivců. Když vládní koalice brzy ráno 24. řijna schválila zákon o koncesionářských poplatcích, založil s několika lidmi iniciativu Média nedáme Masarykovy univerzity, která organizuje protesty studentů za veřejnoprávní média.

 

Jak jste se dostal k tématu veřejnoprávních médií?

V demokracii a fungování demokratických států jsou veřejnoprávní média jedním ze základních pilířů a tedy jejich nedílnou součástí. Člověk se k nim dostane tak, že o nich studuje a zná jejich historii, protože média jsou prostředkem, kterým stát ovlivňoval veřejné mínění. Takhle jsem se k nim dostal i já.

Zákon prošel prvním čtením v sobotu 24. října. ve 4:36 brzy ráno. Jak jste se o tom dozvěděl?

Můj odhad byl, že při přeřazení toho zákona dojde k tomu, že může být v časných ranních hodinách následujícího dne schválen. A taky byl správný. Asi mě to nepřekvapovalo. V momentě přeřazení zákona má vládní koalice většinu v Poslanecké sněmovně, takže to projde. Co jsem ale nečekal bylo, jakým způsobem to projde –že budou omezovány projevy opozičních politiků a že budou vyváděni lidé z galerie. To mě velmi zaskočilo. Když jsem poslouchal vyjádření ústavních právníků, tak ano, jednací řád Poslanecké sněmovny sice umožňuje omezovaní projevů, ale je otázkou, jestli v tuhle chvíli byli všichni poslanci dostatečně seznámeni s tématem a zákonem a jestli to nebylo za hranou jednacího řádu. Není ale na mně, abych to hodnotil.

Jak jste potom strávil zbytek dne?

Pak jsem hned volal Věře Borecké, což je teď moje pravá ruka v iniciativě Média nedáme MUNI. Říkal jsem: „Věro, s tím musíme něco dělat.“ Dohodli jsme se, že napíšeme otevřeny dopis vládě. Než jsem ho napsal, tak jsem volal s panem premiérem. Ptal jsem se ho, jestli si za tím návrhem skutečně stoji. Říkal, že ano, že je to v jejich programu, takže nezbývalo než to nějakým způsobem respektovat. Odpověděl jsem mu ale, že to tak nenecháme, a založili jsme iniciativu.

Vše pak vyústilo ještě ten den v demonstraci na náměstí Svobody. Jaké to bylo ocitnout se ani ne za 24 hodin po schválení zákona na pódiu?

V ten moment, kdy došlo k přeřazení zákona, by mě nenapadlo, jaký dopad na můj osobní život to bude mít. Nenapadlo mě, že ani ne za 24 hodin budu vystupovat na náměstí Svobody. Bylo hrozně motivující vidět ty davy lidí, které tam přišly a sdílely s námi tu nutnost myšlenky, přestože se schválení odehrálo pár hodin před svoláním samotné demonstrace.

Ať už 24. října na náměstí Svobody nebo včera na pochodu se sešlo velké množství lidí. K problému se vyjádřil i prorektor Masarykovy univerzity a jednotlivé fakulty omlouvaly absence, aby se studenti mohli zúčastnit pochodu. Co říkáte na to, jak moc lidé veřejnoprávní média podporují?

To je neskutečné a my to vidíme v té samotné inciativě. Když jsme ji zakládali, byli jsme čtyři. Pak se přidalo dalších sedm lidí a dneska má ta Whatsapp skupina něco okolo 430 až 440 lidí. Otevřený dopis podpořilo šest tisíc lidí, samotná petice má něco přes pět tisíc podpisů. Včera jsme viděli opět zaplněný celý Svoboďak. Odhadem města a policie tam bylo něco přes devět tisíc lidí, a to si myslím že je neskutečný projev toho, jak extrémně důležité to pro veřejnost je. Zejména když se uvědomíme, že to není jen otázka Prahy. Téma objevuje v regionech napříč celou Českou republikou: Olomouc, Brno, Hradec Králové, Ústí nad Labem, nakonec i v samotné Praze. Jde vidět, že to společností rezonuje, a že je to něco, co lidé vnímají jako důležité. Důrazně bych proto doporučoval vládě, aby společnost vyslechla, protože jak říká i naše ústava, zdrojem veškeré moci je lid.

Nebojíte se, že se na téma veřejnoprávních médií po čase zapomene a podpora ať už pro vaše nebo jiná hnutí, která se tématem zabývají, po čase opadne?

Bojím. A jestli na to zapomeneme, tak si demokracii nezasloužíme. Myslím si, že naši předci měli daleko horší problémy než stát v dešti na zimě venku na protestech, abychom mohli mít média, která nejsou závislá na politice. Pokud si nebudeme uvědomovat, že o demokracii je třeba neustále pečovat a bojovat, tak ji můžeme hrozně rychle ztratit a můžeme být poslední generací, která ji v České republice zažije. My vidíme, že demokracie se neztrácí ze dne na den, ale pomalými krůčky. Když ty krůčky dopustíme, tak nakonec může být pozdě. Získat ji zpět nás pak nemusí stát jen to, že budeme v mrazech stát na Svoboďaku, protože třeba ani nebude povolené, abychom mohli někde stát.

Jaké jsou vaše cíle jako hnutí? Čeho byste si přál dosáhnout a jak myslíte, že se to podaří?

Hlavní cíl je jasný: aby se vládní návrh v podobě, v jaké je, stáhl a začala odborná diskuse a hledala se shoda i se zástupci České televize a Českého rozhlasu. Zpráva vládě je tedy jasná. Stáhněte návrh v podobě, v jaké je teď, a začněte odbornou a společenskou diskusi. Hledejme způsob, jakým můžeme veřejnoprávní media financovat. Protože naše inciativa neříká, že se nemůžeme bavit o tom, že veřejnoprávní media mají být financovaná poplatky. Klidně se o tom pojďme bavit, pojďme vést diskusi, ale ta diskuse musí být odborná, musí nějakou dobu trvat a musí do ní být zahrnuti i zástupci těch daných institucí. V momentě, kdy souhrnně ČT a ČRo přijde o cca 1,4 až 1,5 miliardy korun, a ČT a ČRo na to nejsou připravené a propouštělo by se podle odhadů 400 až 700 lidí, tak je něco špatně.

Máte nějakou představu, co byste dělal, pokud těchto cílů nedosáhnete?

Naše iniciativa už deklarovala tři body, kdy bychom vstoupila do studentské stávky. Jsme samozřejmě i v kontaktu s pedagogickými odbory, se studenty a s univerzitami napříč celou Českou republikou. Samozřejmě neradi bychom sahali po nejsilnějších vyjádřeních nespokojenosti. Deklarujeme, že všechny naše projevy nesouhlasu musí být nenásilné. Byla by tím generální celorepubliková stávka, která určitě může přijít. Baví se o ní dneska nejenom zástupci organizace Veřejnoprávně, ale i ostatní odbory a členové odborů. Myslím si, že generální stávka může být prostředkem nejzazším, pakliže by Poslanecká sněmovna přehlasovala i prezidentské veto.

Tři body iniciativy Média nedáme MUNI.

26. října v reakci na schválení zákona o koncesionářských poplatcích přešli zapojení studenti do stávkové pohotovosti. Znamená to, že jsou ochotni jít do stávky pokud:

1. Zákon o zrušení poplatků postoupí do třetího čtení bez právně závazných záruk nezávislosti ČT a ČRo.

2. Vládní koalice znovu zkrátí nebo obejde řádné projednání zákona.

3. Vláda nebo sněmovna ohrozí svobodu projevu, nezávislosti médií nebo akademické svobody.

 

Co vaše hnutí plánuje do budoucna?

To je těžká otázka. Rozšiřujeme se extrémně rychle, musíme se na to připravovat a pracovat s tím. Je to těžké, protože pak přichází kritika, která je častokrát oprávněná, ale věci se dějí tak rychle a my se tomu snažíme přizpůsobit. Jak jsem zmiňoval naše iniciativa se rozšířila na nějakých 440 členů a my se snažíme co nejvíc lidi zakomponovat do vedení, komunikovat s nimi a setkávat se. Ne vždy se nám to daří a bohužel nikdy nemůžeme vyhovět všem.

Snažíme se hledat něco, na čem se shodneme. Kam to budeme směrovat, je strašně těžké říct, protože doba, ve které se nacházíme je extrémně dynamická a upřímně nevíme, jak se zítra zachová vláda. Podle toho, jak se k tomuto tématu postaví, se budou odvíjet naše kroky. Pokud by vláda deklarovala: „stahujeme tento návrh, zahajujeme odbornou diskusi,“ zrušíme třeba stávkovou pohotovost, protože víme, že to bude směřovat dobrým směrem. Nebo se taky může stát, že nás vláda bude ignorovat a půjde dál. Pak uděláme maximum pro to, abychom nenásilným způsobem vyjádřili, že s tím nesouhlasíme.

Mluvil jste o tom, že s rozrůstáním vašeho hnutí se pojí oprávněná kritika, jakou kritiku máte na mysli?

Primárně se to týká toho, že do vedení iniciativy nejsou zakomponovaní všichni lidé, což se hrozně těžko dělá, když jich je takový počet. Bojujeme s tím, že naše struktura je hierarchická, abychom mohli kvalitně komunikovat s médii. Nemůžete každý den poslat do médií někoho jiného a nemůžete do té televize poslat někoho, koho jste v životě neviděli. Nevíte, jaké má ten člověk povědomí o tématu, nevíte, jak se vyjadřuje a jak bude zastupovat. Když tam někdo jde, tak to musí být někdo erudovaný, někdo kdo ví, jak vystupovat a kdo unese i ten tlak veřejnosti, protože to, že na vás ze dne na den mířit kamery a začnou vás poznávat lidi na ulicích a začnou na vás nějakým způsobem reagovat nemusí být pro každého úplně příjemné. Další kritika je, že občas u nás rozhoduje jen užší skupina lidí, což je pravda, protože na nějaké situace potřebujete rychle reagovat, zejména když jde o koordinaci s jinými univerzitami nebo s vedením Masarykovy Univerzity. Těžko bychom reagovali rychle, kdybychom o každé věci hlasovali a vedli diskusi se všemi pěti sty lidmi.

Už se vám někdo stalo, že by vás někdo poznal na ulici a měl nějakou nepříjemnou reakci?

Poznat jo, ale nepříjemného nic ne. Vesměs jsou reakce hodně pozitivní. Stalo se mi v Albertu, že jsem dostal poděkování za svojí práci. Hodně mě to baví, protože my často vidíme v tom mediálním prostoru a prostoru sociální sítí, že je tam hrozná negativita, ale když přijdeme do toho reálného světa, tak se většinou setkáváme s tou pozitivitou. Ukazuje se to že, jak se lidé chovají na sociálních sítích, není naštěstí ještě odrazem české společnosti.