Jak Havla formovali předci. Historička popsala vliv jeho rodiny

Brno - Osobnostní rysy, literární sklony i disidentské spojenectví. O tom, jak rodinné zázemí formovalo budoucího českého prezidenta, přednášela ve čtvrtek 22. října v brněnském Institutu Paměti národa přední česká historička Jana Wohlmuth Markupová.

Přednáška s názvem „Václav Havel na pozadí rodinné historie“ ukázala vývoj rodiny od prvorepublikových úspěchů až po poválečné perzekuce. Česká historička Jana Wohlmuth Markupová, která se výzkumu rodiny Havlových dlouhodobě věnuje, ukázala, že Václav Havel z rodinných tradic čerpal podstatně více, než byl sám ochoten veřejně přiznat. „Ráda to pojímám jako takový průlet havlovským stoletím. Sledujeme tři klíčové generace – generaci prarodičů, rodičů a generaci výchozí, tedy samotného prezidenta Václava Havla a jeho bratra Ivana,“ vysvětlila v úvodu.

Zatímco společnost podle ní vnímá Havla především přes jeho literární a politické působení, rodinná historie ukazuje, že v něm kolovala krev stavitelů, podnikatelů, diplomatů i mecenášů kultury.

 

Stavitel Lucerny a diplomat od Bati

Základ společenského a materiálního statusu položili již prarodiče z obou stran. Dědeček Vácslav Havel se z mlynářského prostředí vypracoval na významného stavitele – vybudoval pražský palác Lucerna i rodinné sídlo Havlov. Druhý dědeček Hugo Vavrečka prošel po technických studiích novinářskou dráhou, spoluvytvářel československou diplomacii v Hamburku a dotáhl to až na obchodního ředitele firmy Baťa. „Oba prarodiče byli muži s obrovským rozhledem a jasnou vizí. Dokázali skvěle propojit podnikání s kulturou a veřejným životem, čímž v rodině zakotvili silný pocit odpovědnosti vůči veřejnému prostoru,“ zdůraznila Wohlmuth Markupová.

 

Koleje, módní kreslířka a barrandovské ateliéry

Na zakladatelskou generaci plynule navázali i Havlovi rodiče. Otec Václav M. Havel působil jako stavební inženýr a známý mecenáš. Byl si plně vědom výsadního postavení své rodiny a vnímal ho jako závazek vůči společnosti. Svůj vliv a prostředky se proto rozhodl aktivně využívat – stál například za významnou podporou výstavby vysokoškolských kolejí. Příležitosti rodinného podniku také sdílel se svým bratrem Milošem, jehož vášeň pro kinematografii vyústila ve stavbu barrandovských ateliérů a Lucernu proměnila v centrum tehdejšího filmového světa. Budoucího prezidenta však formovala především jeho matka Božena. Tato mimořádně všestranná žena za sebou měla studia v Brně, Vídni i Praze – věnovala se dějinám umění a zároveň kreslila ilustrace pro dámské módní časopisy. „Sama Božena pohlížela na vzdělání jako na zásadní hodnotu, kterou se snažila předat i svým synům,“ doplnila historička.

 

Dva bratři, dva různé postoje k rodinné historii

Třetí generaci rodiny reprezentovala dvojice bratrů – Václav a Ivan. Přestože vyrůstali v podnětném prostředí, do jejich dospělého života už zásadně promluvila politická perzekuce padesátých let. Ivan kvůli nepřijetí na vysokou školu nastoupil na vojnu, Havla ze studií vyhodili a musel narukovat taktéž. Právě v této době se začal jasně ukazovat rozdílný přístup obou bratrů k rodinné historii. „Zatímco Ivan na rodinné jméno a jeho historii navazoval velmi rád a hrdě, Václav Havel byl v nakládání s rodinným odkazem opatrný a veřejně se k němu příliš nehlásil,“ vysvětlila Wohlmuth Markupová.

Havel inklinoval k literární tvorbě a zformoval mladou generaci v neoficiální literární skupině Šestatřicítníci. Už tehdy se u něj projevila vlastnost převzatá od předků – byl mimořádně společenský a měl přirozenou schopnost dát dohromady skupinu lidí se společným smýšlením. V 60. letech pak studoval dramaturgii na DAMU a napsal své nejslavnější hry jako Zahradní slavnost, Vyrozumění či Snížená možnost soustředění, přičemž vycestoval i do USA sledovat moderní divadelní trendy.

 

Normalizaci čelili společně v disentu

Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala pro oba bratry zásadní zkoušku. Po podpisu Charty 77 a uvěznění v souvislosti s aktivitami ve VONS byl Havel izolován od světa. „Ve vězení si byl Václav Havel s bratrem velmi blízký a skrze intenzivní dopisování mezi nimi docházelo k oboustrannému intelektuálnímu obohacování. Ivan se stal Havlovou pravou rukou a po dobu jeho věznění pokračoval s disidentskou agendou,“ popsala klíčovou roli bratra historička.

Podle ní se Václav Havel po propuštění z vězení začal intenzivně rozvíjet v oblastech, kterým se dříve nevěnoval, a to především ve filozofii. Když byl začátkem roku 1989 opět uvězněn v souvislosti s nepřímou účastí na Palachově týdnu, stál Ivan opět po jeho boku jako nejbližší rádce a pomocník.

Po idylické spolupráci v 80. letech se však cesty obou bratrů začaly rozcházet. Zatímco Ivan chtěl pokračovat v rodinném podnikání, Havlova dráha se po listopadu 1989 stočila zcela jiným směrem. Z neoficiálního lídra opozice se přesunul na Pražský hrad do role prezidenta republiky. „Odlišné životní priority i restituční spory vnesly mezi oba bratry obrovský klín, který se daří zacelit až těsně před Havlovým úmrtím,“ uvedla Wohlmuth Markupová.

 

Přednáška skončila živou debatou

Přednáška v brněnském Institutu Paměti národa plynule přešla v diskuzi, do které se většina návštěvníků živě zapojila. „Osobnost Václava Havla mě dlouhodobě zajímá. Kromě prezidenta a významného politika ho považuji za velkého dramatika. Obdivuju to, jak pracuje s jazykem, jakým způsobem používá metafory, jak zpodobňuje totalitární absurdní režim,“ sdělila návštěvnice Beata. Podle ní pro ni Václav Havel představuje dlouhodobou inspiraci.

Podobná setkání navíc v institutu nevznikají náhodou. Podle organizátorů pořádají tyto akce pravidelně, často při příležitosti významných událostí či celospolečenského dění v Brně. „Tentokrát byla přednáška uspořádána k příležitosti Havlových nedožitých devadesátých narozenin,“ uvedl jeden z organizátorů.

Jana Wohlmuth Markupová ukázala, že Václav Havel nebyl osamoceným solitérem, ale výsledkem silného rodinného zázemí. Vlastnosti jako morální odpovědnost, organizační talent a intelektuální přehled, které v rodině proudily po tři generace, podle ní zásadně otiskly svou stopu do jeho celoživotního postoje.