Spisovatel Rudiš: Výpravy za příběhy, pivem a svobodným prostorem

Brno - Potkáte ho v dodávce s Kafka Bandem, v kupé lůžkového vlaku, v bavorské pivnici i na obrazovkách České televize. Jaroslav Rudiš neustále křižuje střední Evropu a hledá příběhy, které by jinak zůstaly zapomenuty. V rozhovoru popisuje, jak se z odposlouchaných historek stávají úspěšné knihy, v čem ho zformovala česká hospodská kultura a proč se rozhodl veřejně vystoupit na obranu svobodných médií.

Vedle psaní knih koncertujete s kapelou Kafka Band a na ČT vás vídáme jako průvodce Literárním místopisem. Máte pocit, že všechny tyhle projekty pramení z jedné společné touhy vyprávět příběhy, nebo je každá z těchto rolí o něčem úplně jiném?

Souvisí to s tím, že mě baví hledat příběhy a vyprávět je. Jak v literatuře, tak v životě. Literatura bez příběhu může fungovat, může být hodně pocitová, ale myslím si, že příběh je něco, co nás provází a co tu literaturu nese. A k Literárnímu místopisu: já jsem se k tomu dostal trochu nečekaně. Oslovila mě Česká televize Brno, jestli bych pořadem nechtěl provázet - autor zpovídá autory a autorky a cestuje za nimi krajinou české literatury. Nejdříve jsem to odmítl. Vzal jsem si ale čas na rozmyšlenou a nakonec jsem do toho šel, protože je to zajímavá zkušenost a moc mě to bavilo. Taky jsem díky tomu přečetl spoustu knih, na které jsem si předtím nenašel čas. Teď jsem si na ně ten čas najít musel. Tím, mám pocit, jsem si udělal docela dobrý přehled i o současné literatuře, který si troufnu říct, je v dobré kondici.

 

V dokumentárním cyklu Literární místopis ČT provázíte diváky po místech spjatých s českou literaturou a spisovateli. Jaké to je projíždět Česko s mikrofonem v ruce v roli průvodce místo v roli samotného spisovatele – objevil jste při natáčení místo nebo autora, který překvapil i vás?

Cílem seriálu je ukázat, jak je literatura propojená s krajinou a s místy, kde se odehrává. Ze svých knížek vím, že lidé rádi cestují po stopách literárních příběhů, a já sám to dělám moc rád. Pro mě bylo zásadní projít si třeba Valašské Meziříčí s románem Hana a setkat se s paní Mornštajnovou přímo na místech, o kterých píše. To pro mě bylo důležité setkání. Stejně tak bylo skvělé se projít Karvinou s Karin Lednickou a jejím románem Šikmý kostel. Nebo jet na Šumavu a podívat se do vesnice, kde se odehrává její temný román. To byl pro mě jeden z největších objevů – ona.

 

O vaší vášni k železnici a cestování vlakem se ví dlouhodobě. Kolik postav, dialogů nebo celých zápletek vám do knih doslova přinesli náhodní spolucestující a rozhovory, které jste jen tak zaslechl?

To se mi samozřejmě stává často. Když se mě někdo zeptá, jak by měl psát, vždycky říkám: hlavně poslouchat a pozorovat. Český ráj je vlastně taková odposlouchaná knížka ze sauny. I v Aloisi Nebelovi je spousta odposlouchaných věcí a historek - ty mi předal třeba Jaromír 99. V dodávce s Kafka Bandem se někdy odvypráví hrozně zajímavé příběhy. Já si vždycky říkám: „To je moje úloha, to musím napsat.“ Samozřejmě to trochu odcizuju, aby se v tom ti konkrétní lidé nepoznali nebo aby to někoho nezranilo. Baví mě to a je to hrozně inspirativní.

 

Ve svých knihách i v televizním pořadu často oživujete příběhy regionů nebo zapomenutých zákoutí. Proč vás tolik přitahují právě sudetské krajiny, pohraničí a místa, kde se potkává česká a německá historie?

Jsou to místa zlomů a dramat, která jsou v té krajině zachytitelná. Sám jsem nějakou dobu žil v Liberci, v Reichenbergu. To je taky sudetské, německé město. Tam je těch příběhů strašná spousta a jsou úplně zapomenuté. Studoval jsem historii a objevování příběhů je pro mě určitá forma archeologie. Jesenicko samozřejmě znám díky Jaromírovi 99. Jezdíme tam spolu pravidelně a touláme se po horách. Tam člověk doslova zakopává o příběhy. Jsou to kolikrát nelehké příběhy, ale je to něco, co mě jako autora nesmírně zajímá a inspiruje.

 

V Kafka Bandu přirozeně střídáte češtinu a němčinu. Vnímáte mezi českým a německy mluvícím publikem rozdíl v tom, jak přistupují ke Kafkově ponurosti, a chodí na vás spíše literární fajnšmekři, nebo vás berou jako čistokrevnou kapelu?

Já si myslím, že jsme čistokrevná kapela, která ale začínala více literárně. Na začátku té literatury v hudbě bylo víc, ale postupně jsme se za ty roky vyprofilovali ve skutečně fungující rockovou kapelu. Ale to publikum je zajímavé. Podle mě je tam obojí – jsou tam jak fanoušci literatury, tak fanoušci hudby. S texty Franze Kafky pracujeme v češtině a němčině proto, že to jsou jazyky, ve kterých Kafka žil. Psal německy, doma se mluvilo německy a čeština sice byla jeho druhý jazyk, ale mluvil jím strašně dobře. Takhle to bylo v Praze a my vlastně jenom navazujeme na nějakou jazykovou přirozenost té doby. Pro mě osobně je důležité umět oba jazyky, pohybovat se v nich, protože to k naší historii patří. A jestli je na střední Evropě něco zajímavého, tak je to nejen naše společná, i když někdy temná historie, ale i právě ta mnohojazyčnost.

 

Už řadu let žijete střídavě v Berlíně a v Česku. Jak se mění pohled na českou společnost a literární scénu, když se na ni člověk dívá z německého prostředí?

Pro mě je skvělé se pohybovat v obou literárních světech a zároveň si od nich udržovat trošku odstup. Myslím si, že to je zdravé i zajímavé. Zároveň sleduju podobná témata v české i německé literatuře - zpracování historie nebo třeba téma genderu, které do české literatury přichází. Posledním fenoménem několika let jsou taky silné autorky na obou stranách hranice, které literatuře dominují a píšou zajímavé knížky.

 

Vedle románů jste napsal i knihy věnované pivu a hospodské kultuře. Proč je česká a německá hospodská kultura tak neobyčejně bohatým zdrojem literárních příběhů?

Já se k tomu hrdě hlásím. Pro mě je to něco, co možná mizí, a mě ten mizící svět fascinuje. Ale skutečně, já se cítím být v nějaké tradici Jaroslava Haška nebo Bohumila Hrabala, protože mě hospoda jako taková, jako fenomén, ještě dost zformovala. Na venkově tenkrát moc míst ke scházení nebylo. Právě v hospodě jsme se potkávali, bavili o literatuře a četli si. Je to pro mě místo plné příběhů a naslouchání. Baví mě, jak se tady prolínají světy a všechno se přesouvá do bublin, které pak propichujete. V sauně stejně jako v hospodě se potkáte s lidmi, se kterými byste se normálně třeba ani nedal do řeči.

 

Co vás v nejbližší době zaměstnává nejvíce? Můžeme se těšit na nový román, divadelní hru, nebo plánujete další výjezd s kapelou?

Uvidíme, jestli nebude mít Literární místopis pokračování. Mám velkou radost, jak velký to má ohlas. Lidé se na to dívají a za těmi knížkami skutečně cestují. Nedávno mi vyšel nový román, který je o hřbitovech a jmenuje se Wo die Toten sprechen (Tam, kde mrtví mluví). Napsal jsem ho německy a příští rok vyjde v češtině. Mimo to mi vyšel takový pivní kulturně-historický cestopis, který se jmenuje Na jedno a jsou to moje cesty za pivem Evropou.

 

Kdybyste měl dát jednu praktickou radu člověku, který chce psát – ať už reportáže, rozhovory nebo prózu – jak nepřijít o vlastní hlas a udržet si zvědavost k lidem a jejich příběhům?

Myslím si, že je důležitá určitá posedlost a vášeň. Tak to měl ten senzačně slavný reportér Egon Erwin Kisch. Já jsem taky pracoval jako novinář a reportérství mě například naučilo psát rychle a přesně. Ale moje rada je hlavně poslouchat a hledat příběhy.

 

Včera jste stál na brněnském náměstí v reakci na snahy o zrušení koncesionářských poplatků a omezení nezávislosti médií. Vnímáte obranu veřejnoprávních médií a svobodného prostoru jako něco, bez čeho nemůže dlouhodobě fungovat ani nezávislá literatura a tvorba?

Jasně, jsou to všechno propojené nádoby. Útok na svobodná média ze strany populistických pravicových nebo extremistických politiků je útok na svobodu a demokracii. Jsem rád, že to lidem není jedno, že za svou svobodu chtějí bojovat. Pro mě je to útok na něco, co je potřeba bránit. Něco, co jsme nedostali darem a je nutné o to pečovat.