Reportáž je cestování bez opuštění Česka, říká novinářka Kristina Kubcová
Rozhovory
„Ještě před třemi měsíci jsem měla pocit, že to prostě nejde.” Čtení knih se Kristině Kubcové ztrácelo mezi zprávami, sociálními sítěmi a hodinami v telefonu. Dnes si knihu bere i do zaparkovaného televizního auta, když čeká na živý vstup. Jak se jí to podařilo a co ji na reportážní literatuře baví, vypráví v rozhovoru.
Jak funguje knižní klub (book club)?
-
Čtenáři každý měsíc čtou společně vybranou knihu a následně o ní diskutují naživo například v kavárnách nebo v online prostoru
The Press Club
Co vás koncem srpna vedlo k založení čtenářského klubu věnovaného reportážní literatuře?
Chtěly jsme se motivovat ke čtení, protože jsme měly pocit, že v naší profesi jsme hodně tlačené do toho pořád koukat do mobilu, na zprávy a být hodně v obraze. Říkala jsem si, že bychom se měly vzájemně povzbuzovat k odpočinku, ideálně u knihy.
Knihy od Absyntu čtu dlouhodobě moc ráda. Teď jsem na mateřské, takže cestuju třeba do Španělska, kde má moje dcera tátu, ale už necestuju tak, že bych letěla například na tři týdny do Vietnamu, nebo tak, jak jsem byla zvyklá. Pro mě je reportážní literatura způsob, jak trochu cestovat bez toho, abych opustila Česko. Poznávání jiných kultur a porozumění světu mě hodně baví, takže nám to přišlo jako smysluplné spojení.
Reportáž je náročný žánr. Daří se vám oslovit i mladší čtenáře?
Nám je s holkami skoro třicet. V klubu jsou ale samozřejmě i lidé z generace Z. Lidé, kterým je krátce přes dvacet, to znamená klidně o pět až osm let mladší než my. A musím říct, že jsou úplně ze všech nejzapálenější. Přijde mi, že se na knihy z osmdesátých let nebo ještě starší dívají mnohem více než my skrz propojení s moderní dobou. Mají tendenci je interpretovat tak, že se třeba na knihu Šáhinšáh o Íránu dívají čočkou toho, co se děje teď. To je hrozně zajímavý pohled.
Zároveň mi přijde, že lidé z generace Z hodně touží po setkávání. Po letech, kdy se spousta věcí dělala online, cítím právě od nich zájem potkávat se offline, sednout na kafe a společně si číst.
První setkání už proběhlo v pražské kavárně a na 11. listopadu chystáte větší akci v Kampusu Hybernská. Dostanete se časem i do regionů?
Byla bych moc ráda. Sama v Praze nežiju a mám pocit, že v regionech je spousta lidí, kteří by se akcí chtěli účastnit, ale nepořádají se tam moc často, nebo přijde málo lidí a organizátoři jsou demotivovaní. Pražská akce v Kampusu Hybernská je pilotní a uvidíme, jak bude platforma růst. Na akci jedenáctého listopadu navíc poprvé vyzkoušíme formát s hostkou, která bude zasvěceně mluvit o říjnové knize. Její jméno zveřejníme tento týden. Je to experiment, chceme zjistit, jestli lidi zajímá jít do hloubky. V tuhle chvíli to máme tak, že nás baví číst knížky a bavit se o nich s lidmi.
Neuvažujete i o online setkání?
Chceme zkoušet i společné online čtení pro lidi, kteří jako já uspávají děti a nemohou nikam dojet.
V instagramovém kanálu je dnes zhruba tři sta lidí a nakladatelství muselo Šáhinšáha doskladňovat. Čekaly jste takový ohlas?
Je to určitě víc, než jsme čekaly, když jsme s projektem začínaly. Původně jsem měla obavy, že jsem do toho zatáhla lidi z Absyntu i kolegyně novinářky a bude z toho ostuda, protože se budeme účastnit jen my a pár nadšenců. Zapojilo se ale hrozně moc lidí, a to napříč věkem. Dokonce nám psala paní, která vůbec nemá sociální sítě a Instagram si stáhla jen proto, aby mohla být v klubu.
Lidé do kanálu píšou recenze a hloubkové postřehy, což mi přijde úžasné. Nabíjí nás to, protože vidíme, že sociální sítě slouží nejen k pouhému scrollování, ale že si tam vzájemně něco předáváme.
Podle jakého klíče knihy na jednotlivé měsíce vybíráte?
Vždy se domlouváme přímo s nakladatelstvím Absynt. U Šáhinšáha jsme šly vyloženě podle rozsahu. Měla jsem za sebou období, kdy jsem moc nečetla, a věděla jsem, že kdybych sáhla po nějaké bichli, celý měsíc by nade mnou visela jako mrak a stejně bych ji nepřečetla.
Říjnová kniha Služky pro všechno od Joanny Kuciel-Frydryszak je naopak novinka, o kterou byl v našem okolí velký zájem. Na profilu se navíc chceme víc věnovat ženským životním zkušenostem a kniha popisuje osudy služebných z jiného období, takže nám to přišlo tematicky blízké.
K Šáhinšáhovi jste vydala rozborové video na YouTube a podcast na Spotify, kde knihu do kontextu zasadila novinářka Jana Ustohalová. Budete v multimediální tvorbě pokračovat?
Ano, i když je to časově hodně náročné. Pro mě to bylo nesmírně cenné, protože jsem nestudovala žurnalistiku. Když jsem knihu dočetla, říkala jsem si, že je skvělá, ale nechápala jsem, proč je kolem polské reportážní školy takový hype (velký rozruch a vlna nadšení, pozn. red.) a proč Ryszard Kapuściński píše tak zvláštním způsobem. Jana Ustohalová mi za pár minut předala tolik informací, že mi knihu ukázala v úplně jiném světle, a doporučila mi i další autorky. Od čtenářů na to máme hezké reakce, takže v tom chceme pokračovat.
Pracujete v České televizi a pečujete o malou dceru. Kde berete čas na čtení?
Po narození dcery jsem hodně četla při kojení. Postupem času jsem ale zlenivěla, stáhla jsem si TikTok a čas na mobilu mi hrozně narostl. Díky klubu jsem se naučila motivovat. Knihu mám pořád poblíž, takže když na mně dcera usne, vezmu ji do ruky.
V televizi mám při čekání na živý vstup často dvacet až třicet minut, kdy v podstatě jen čekáme. Dřív jsem v autě seděla na mobilu nebo si pořád dokola opakovala vstup, což není úplně vždycky produktivní. Teď už jsem zvyklá, že si sednu do auta a čtu si. Není to každý den, někdy člověk nemá ani minutu, ale když máme klidnější den, čtu v zaparkovaném televizním autě.
Klub mě nutí hledat příležitosti ke čtení. Není to jednoduché, ale jde to.
Autorky projektu
- Reportérka a redaktorka zpravodajství České televize
- Zakladatelka čtenářského klubu The Press Club
- Trojice novinářek – Kristina Marie Kubcová, Veronika Capáková a Kateřina Grunt
- Na sociálních sítích otevírají zákulisí novinářské profese, mediální témata i svoje zkušenosti
