Hrozba Moskva a Peking sbližuje Evropu a Japonsko k sobě, tvrdí expert Vladimír Bízik

Japonsko po desetiletí stavělo svou poválečnou identitu na pacifismu a ústavním odmítání války. Dnes ale čelí bezpečnostnímu prostředí, které tento model stále více zpochybňuje. Rozhovor s expertem Vladimírem Bízikem ukazuje, jak se proměňuje japonské uvažování o obraně, vztahu ke Spojeným státům i vlastní roli v nejistém mezinárodním systému.

Když mluvíme o japonském pacifismu, o jak zásadní aspekt identity poválečného Japonska jde?
Moderní japonská národní identita je pořád naprosto zakořeněna ve vzpomínce na druhou světovou válku a japonskou roli ve druhé světové válce. A pak ve zkušenosti s americkou okupací, protože současný japonský stát vznikl pod velice silným americkým tlakem a vlivem. Nemůžeme sice říct, že by šlo o americký koloniální projekt, protože tam byl významný japonský zájem. Nebylo to tak, že by to za ně vše vymysleli Američané, ale vliv toho, jak si Amerika představovala japonskou roli v mezinárodním systému, tam určitě znát byl. Zejména zpočátku zde byly velice silné snahy o čistě pacifistické Japonsko. To se změnilo až s příchodem studené války, kdy Američané chtěli mít z Japonska důvěryhodného spojence pro vyvažování vlivu Sovětského svazu a později Číny. Japonská národní, a hlavně bezpečnostní identita vlastně funguje v  paradoxu. Na jedné straně je ustanovení státu jako pacifistického projektu, na druhé jde pořád o stát, který má své zájmy, co se týče obrany a jeho role v mezinárodním systému.

Dodnes platná poválečná ústava článkem 9 vysloveně zakazuje válku jako nástroj státní politiky. Jak výjimečná je existence tohoto článku v japonské legislativě?
Je to naprosto výjimečná věc. Nedovolím si říct, že žádný stát v historii neměl nic srovnatelného, ale žádná jiná země nemá válku zapovězenou tímto způsobem. A Japonsko si v této ústavě zakázalo i budování ozbrojené síly. Tady však nastává problém, protože Japonsko poměrně brzy ozbrojené síly potřebovalo. Veškerá japonská moderní historie je v podstatě lavírováním, jak sledovat bezpečnostní a obranné zájmy, aniž by byla porušena ústava. I samotný článek 9 můžeme považovat za nedílnou součást japonské národní identity.

Jak moc zásadní byl vliv Jošidovy doktríny, tedy zaměření se na ekonomický růst země a přenechání značné části bezpečnostní otázky Spojeným státům?
Ano, to spolu velmi souvisí. Jde o doktrínu premiéra Šigeru Jošidy z poloviny 50. let, která staví na zmiňovaném článku 9, jenž považuje za základní kámen japonských národních zájmů. Zároveň to ale není podvolení se americké hegemonii, ale velice umný způsob, jak se vyvarovat zatažení Japonska do amerických konfliktů. Na jedné straně je to splnění požadavku pacifismu a zároveň udržení Spojených států na uzdě. Jde o kompromis. Japonsko nebude budovat ozbrojené síly v typickém významu, to zavěsí plně na americká ramena. Výměnou za to poskytne Američanům prostor a spolupráci v otázce vojenských základen.

Kdy se v tomto poválečném modelu začaly objevovat první trhliny a začalo se debatovat o jeho možné změně? Šlo o konkrétní událost, která tyto debaty zintenzivnila?
Jistý pohyb začal už za studené války, kdy americké administrativy, zejména Carterova a později Reaganova, začaly tlačit na Japonsko, aby více neslo finanční zátěž a zodpovědnost za obranu. Ale patrně nejdůležitější událostí byla první válka v Perském zálivu v roce 1991, kdy Japonci velice lavírovali, jakým způsobem se zapojit. Chtěli být na jedné straně spolehlivým americkým spojencem a na druhé straně neopouštět své zásady. Nakonec udělali to nejhorší, co mohli. Zapojili se, ale pozdě, když už to skoro nikoho nezajímalo. Když poté Kuvajt děkoval všem válčícím stranám za pomoc, Japonsko ani nezmínil. Byl to silný impuls, že se Japonsko musí rozhodnout, čím bude. Jestli zůstane zemí, která se výrazně nezapojuje do světového dění, nebo zda naopak v novém mezinárodním uspořádání své břemeno ponese. A postupně začíná krystalizovat odpověď číslo dvě.

Podíváme-li se na postoje současné premiérky Sanae Takaiči, která si z posledních voleb odnesla velmi silný mandát, můžeme očekávat v této oblasti spíše kontinuitu s předchozími vládami, nebo jsou ve hře ještě významnější změny?
Sanae Takaiči jednoznačně staví na svých předchůdcích. Je to odkaz premiéra Šinzóa Abeho, který nastavil kurs většího obranného sebevědomí. Na to navázal a poté posunul dále premiér Kišida, za jehož vlády Japonsko přijalo novou bezpečnostní a obrannou strategii, která naprosto redefinovala to, jak Japonsko vnímá hrozby. Poprvé například explicitně mluví o Číně jako o strategickém problému. Kišida také navyšoval obranný rozpočet, což je velice důležité, protože ten byl dlouhodobě udržován na úrovni jednoho procenta HDP. Redefinoval se také japonský postoj k preventivní sebeobraně. Japonsko si už nesvazuje ruce tím, že pokud by bylo napadeno, tak musí absolvovat první úder. Právě naopak - může zvrátit nebo zastavit bezprostředně přicházející útok. Rovněž Japonsko nyní deklaruje, na rozdíl od minulosti, že pokud by došlo k nějakému vojenskému konfliktu se zapojením spojenců, zejména Spojených států, mohlo by bojovat po jejich boku, pokud by byly ohroženy jeho zájmy, což bylo do nedávné minulosti naprosté tabu. V tomto šla premiérka Takaiči ještě dál, když na dotaz v parlamentu, zda by se Japonsko zapojilo do obrany Tchaj-wanu, řekla ano. Nepřinesla tedy nic nového, ale všechny procesy, které byly již nastaveny, posunula ještě dál.

Neočekáváte tedy radikálnější změny v podobě zásahů do ústavy, pro které má premiérka dostatečnou většinu?
To je komplikované, protože ta ústava je skutečně základním kamenem japonské státnosti. Na druhou stranu o změně ústavy premiérka otevřeně mluví. Ustavila pracovní skupinu, která má vypracovat novelizaci, jež by explicitně vymezila roli Japonských sil sebeobrany (JSDF), což je de facto armáda, která formálně armádou není. Tyto změny podporuje třetina obyvatelstva a téměř 90 procent poslanců v parlamentu. Je tedy dost možné, že střízlivá novelizace by byla přijata, ale samozřejmě jde o politicky velmi riskantní krok. Levicová opozice proti tomu hlasitě protestuje, stejně jako nezanedbatelná část občanské společnosti. Pokud však někdy byla šance na změnu japonské ústavy, tak je to nyní.

Část diskuse se ubírá i ke třem nenukleárním principům Japonska, jak reálný je zlom v této oblasti?
Tři nenukleární principy byly dalším z dlouholetých tabu pro Japonsko. Přišel s nimi premiér Sató, který je definoval, za což dostal Nobelovu cenu míru. Z principů plyne, že Japonsko nebude vyrábět, držet a uvádět jaderné zbraně na území Japonska. Momentálně není debata o tom, jestli je vyrábět nebo držet, ale pouze o jejich uvádění, a to v kontextu amerických jaderných zbraní na amerických ponorkách. Počítá se s tím, že americké ponorky budou v dohledné době sloužit k obraně Japonska, což by znamenalo porušení třetího nenukleárního principu. Nejde však o principy dané zákonem, jsou pouze politickým vodítkem. Premiérka se vyjádřila, že se tímto vodítkem bude řídit i nadále, ale je potřeba brát v potaz aktuální bezpečnostní prostředí. Rozhodně se zatím nebavíme o tom, že by Japonsko mělo v úmyslu vyvíjet vlastní jaderné zbraně. I když v posledních letech sílí úvahy mezi státy o jaderných zbraních coby jediné opravdové záruce bezpečnosti. Myslím, že toto tabu Japonsko ještě nějakou dobu nepřekročí.

U spolupráce se Spojenými státy ještě zůstaneme. Přinesl nástup Donalda Trumpa změny ve vnímání Japonska, nebo i nadále zůstává pro Američany zásadním strategickým partnerem v regionu?
Interpretovat vidění světa v Trumpově administrativě je někdy poměrně složité. Zajímavé je, že na začátku tam byl kladen velice silný důraz na oblast Indopacifiku v rámci balancování vztahu s Čínou, kde Japonsko sehrává velice důležitou roli. Po zvolení premiérky Takaiči se zdálo, že skutečně funguje osobní chemie mezi japonskou premiérkou a Trumpem. Společně oznámili Golden Dome, systém protiraketové obrany, který by měl být velice důležitý pro obranu Japonska v blízké nebo středně vzdálené budoucnosti. Výměnou za to Takaiči oznámila investice do amerických firem. Na druhé straně Japonci vidí, že se Spojené státy stávají čím dál tím chaotičtějším partnerem a aktéři na celém světě se začínají připravovat na určitou podobu postamerického světa. Pro Japonsko je to velice komplikované, protože jeho bezpečnostní identita je naprosto spjata s americkou rolí. Vidíme, že Japonsko se snaží svá partnerství diverzifikovat i pomocí zemí Severoatlantické aliance, evropských zemí nebo partnerů v Indopacifiku, jako je Austrálie nebo Nový Zéland.

Co z toho plyne pro Evropu? Můžeme si být navzájem atraktivními partnery v kontextu prohlubující se americké izolace?
Bezpečnostní prostředí je dnes stále více globalizované, určitě zde existuje vnímání, že bezpečnost Evropy je přímo navázána na bezpečnost východní Asie, převážně v otázce komplikovaných vztahů s Čínou. Už teď existují různá multilaterální i bilaterální partnerství. Například Británie, Itálie a Japonsko společně vyvíjejí stíhací letoun šesté generace, do čehož Japonsko hodně investuje. V polovině března pak proběhlo v rámci Cyber Champions setkání zástupců NATO, indo-pacifických partnerů a soukromého sektoru v Praze, kde je velice důležitá česká stopa. Byly zde oznámeny stěžejní projekty spolupráce v oblasti obrany kritické infrastruktury vůči kybernetickým útokům, zejména ze strany Ruské federace, takže to vnímání bezpečnostních hrozeb na ose Moskva–Peking je momentálně to, co Evropu a Japonsko sbližuje. Pokud se bezpečnostní prostředí bude vyvíjet tak, jak se vyvíjí, bude je to sbližovat i nadále.