To, co milujeme, nás může zničit. Syndrom vyhoření může postihnout každého

Brno - Syndrom vyhoření není samostatnou lékařskou diagnózou, přesto může vést k vážným zdravotním potížím. V dnešní době jím trpí mnoho lidí, ale málokdo zná jeho příznaky a způsoby , jak mu předejít. Na prevenci i léčbu vyhoření se zaměřila akce “Pod kůží”, kterou uspořádali studenti Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity (PF MU) v brněnském Café Práh. O tématu diskutovali odborníci a podělili se o své zkušenosti.

Kvůli syndromu vyhoření skončila na nemocenské

V prvním přednáškovém bloku se představily psychosociální pracovnice Karolína Spurná a zakladatelka projektu Nevyhoř Eva Krištofová. Krištofová se syndromu vyhoření dlouhodobě věnuje. Spurná si vyhořením osobně prošla a strávila dva roky na nemocenské, rozhodla se sdílet své zkušenosti.

„Při vyhoření se cítíte neustále unavení, jako byste měli kocovinu,” řekla Krištofová. Všední konverzace i vstávání z postele se však mohou stát náročnými úkoly. „Jdete do práce a vaším cílem je být neviditelný. Uvaříte si kávu a doufáte, že po vás nikdo nebude nic chtít”, vysvětlila.

Lidé si svůj stav mnohdy nepřipouští. Mohou trpět mozkovou mlhou, kvůli které nedokážou správně přemýšlet a „zaseknou se“. U druhých často lépe poznají varovné příznaky než u sebe, kde mají ve zvyku řešení problému odkládat. Doufají, že vše přejde, až bude méně práce, až pojedou na dovolenou, až jim vyrostou děti…

Syndrom vyhoření lze rozdělit na dvě fáze. V první z nich lze cítit přetížení a únavu, tělo je však schopné se zregenerovat. Ve druhé fázi to už organismus nezvládne. Pokud člověk nepodchytí problém na začátku, může mu přerůst přes hlavu. „Na začátku funguje dovolená a postupný a klidný návrat do práce. Jinak hrozí, že budete tam, kde předtím,” objasnila Spurná.

Při vyhoření má člověk několik možností. Může nastoupit na nemocenskou, odejít z práce nebo požádat o neplacené volno, pokud to situace dovolí. Zároveň je důležité obrátit se s žádostí o pomoc i na odborníka. Klíčové je jednat včas a nezůstat na problém sám. „Není to selhání, ale diagnóza,“ poznamenala psychosociální pracovnice.

Spurná zároveň popsala její osobní zkušenost se syndromem. „Moje sestra si všimla, že nejsem ve své kůži, a nabídla mi svou pomoc. V ordinaci se lékař zeptal, která z nás potřebuje pomoc. Odpověděla jsem, že já, a hned jsem se rozplakala,“ řekla.

Vyhoření způsobené prací, ale i rodičovstvím

Odbornice Lenka Štěpánková z Katedry psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity (FSS MU) se ve svém výzkumu zabývala syndromem vyhoření v rodičovství. „Když lidé chtějí regenerovat, jedou často na dovolenou. Většinou jsou s nimi ale jejich děti, což může být zatěžující,” uvedla. Z práce je mnohdy možné odejít a změnit kariéru. Děti však vyměnit nejde. Zdrojem vyhoření může být i rodina. „Lidé si často myslí, že je rodinný život nabije energií. Ve skutečnosti je však často vyčerpává,” dodala.

Vyhoření se projevuje vyčerpáním. Když mají rodiče malé děti, nejčastěji touží po odpočinku. Pokud si jej dopřejí, a přesto se cítí unavení, může to být varovný signál začínajícího syndromu. V další fázi dochází ke ztrátě uspokojení z rodičovské role. Tatínky a maminky pak poslání nenaplňuje, někdy vede až k odporu nebo ke změně rodičovské identity. „Rodič může pociťovat, že je jiný, než předtím, a nepoznává se. V krajním případě cítí, že ho vlastní děti nezajímají,” zmínila výzkumnice.

Mezi rizikové faktory vedoucí k vyhoření patří i sociální izolace. Žena zůstává na mateřské dovolené a není často mezi lidmi. „Typickým spouštěčem je nedostatek podpory, ať už od partnera nebo široké rodiny,” řekla Štěpánková. Mezi další faktory patří nedostatek času pro sebe nebo porovnávání s ostatními rodiči na sociálních sítích.

Řešení je několik. Nejdůležitější je podpora svých blízkých. „Důležité je, aby si partneři domácí práce i starost o děti dělili a snažili se co nejlépe pracovat na spolurodičovství,” radila Štěpánková. „Když dítě usne, mnohé matky jdou hned uklízet. Měly by si spíše dopřát chvilku klidu a až poté se věnovat úklidu,” zmínila.

Svou práci miloval tak moc, až z ní vyhořel

„I to, co milujete, se může stát tím nejhorším, co vás může potkat,” uvedl psychoterapeut Matěj Krejčí. Když se věnovat psychoterapii, cítil, že jde o jeho poslání. „Šel jsem za svým snem, ale shořel jsem jako papír,” popsal. Za každou cenu pracoval a věnoval se svému snu.

I po vyhoření se člověk může vrátit k tomu, co měl rád, je však nutné stanovit si hranice. „Dokázal jsem pracovat rok zdarma. Dalo mi to hodně zkušeností, ale vybralo si to svou daň,” pokračoval psychoterapeut. Když ve společnosti zmínil své povolání, okolí se začalo chovat zvláštně. Většinou se z konverzace s druhým člověkem stala terapie.

„Přes den jsem často usínal. Trápilo mě to,” ilustroval své horší časy Krejčí. Zašel si na odběr krve, který však nic zásadního nezjistil. Později mu došlo, že vyhořel z něčeho, co měl rád. Začal hledat změnu a rozhodl se vytvořit projekt DigiDetox, o kterém napsal knihu. Lidi často ovlivňuje místo, kde se nachází, ale i technologie a sociální sítě, které je vyčerpávají. „Ve svých začátcích jsem chtěl všechny zachránit. I ty, kteří nechtěli,” zmínil. Krejčí doporučuje seznamovat se s cizími lidmi, jelikož bývají upřímnější a často na vyhoření upozorní dříve než naši nejbližší. Rovněž pomáhá věnovat se i jiným aktivitám. Mozek se přestane soustředit na jednu věc, donutí vás pozornost rozprostřít do více podnětů.