Studium je dnes na plný úvazek. Kolik stojí přežít na vysoké

Představa studentského života je v českém prostředí stále překvapivě neměnná: svoboda, hledání vlastní cesty a relativně bezstarostná etapa mezi dospíváním a „skutečným“ životem. Tato představa se ale rychle rozplývá ve chvíli, kdy do hry vstoupí první nájem, pravidelná brigáda a měsíc, na jehož konci finance jednoduše nevycházejí. Označení „student“ tak dnes často nevypovídá ani tolik o samotném studiu, jako spíš o finančních podmínkách, ve kterých člověk funguje. Každý ten rytmus prožívá jinak, přesto se jejich dny v mnohém začínají podobat — jsou rozdělené mezi školu, práci a snahu všechno nějak zvládnout.

Adam: když bydlení určuje celý den

Adam studuje na Masarykově univerzitě a zároveň pracuje jako vývojář v IT firmě. Bydlí sám, to jediné rozhodnutí přepisuje celou jeho ekonomiku. Nájem spolkne 10 až 14 tisíc korun měsíčně — ještě před tím, než si koupí jídlo, zaplatí školné nebo sáhne do kapsy za cokoli jiného. „Když to sečtu, velká část mých peněz jde jen na to, abych mohl studovat a někde bydlet. Na zbytek moc nezbývá." vysvětluje Adam.

Aby to vůbec fungovalo, pracuje 20 až 30 hodin týdně. Jenže v IT to není jen o penězích, firmy zajímá praxe, ne diplom. „Škola je vlastně vedlejší," říká Adam bez hořkosti. „Bez praxe v oboru bych byl po absolvování nikde." povzdychne si.

Jeho den vypadá jednoduše na papíře: dopoledne škola, odpoledne práce. V praxi to znamená přechod mezi povinnostmi bez pauzy, ve večerních hodinách pak únava, která přebíjí jakoukoliv motivaci otevřít skripta. „Někdy prostě nemám na školu energii. Ale bez peněz bych ten byt neudržel." konstatuje jednoduše svou situaci.

I přes vaření doma mu jídlo vychází na zhruba 10 tisíc korun měsíčně. Celkové výdaje pravidelně překračují 20 tisíc. Finanční stres popisuje jako minimální, ale jen proto, že práci bere jako samozřejmost, ne jako výběr. „Nevím, jestli se to dlouhodobě vyplatí. Ale prozatím nemám jinou možnost." s trpkým úsměvem hodnotí svá rozhodnutí.

Karolína: levnější bydlení, jiný typ tlaku

Karolína studuje na Mendelově univerzitě a vybrala si kompromis, který zná spousta studentů: kolej. Levnější než vlastní byt, vzdálenější od pohodlí domova. Za pokoj zaplatí 6 tisíc měsíčně a na zbývající výdaje si vydělává sama. „Bez práce bych to nedala. Není to volba, je to podmínka." dodává rázně.

Karolína pracuje 15 až 20 hodin týdně v kavárně v centru města. Směny zvládá i ve zkouškovém, i když to stojí víc, než by chtěla přiznat. „Jdu ze školy rovnou za bar a domů se vracím po desáté. Druhý den mám přednášku v osm." odevzdaně popisuje Karolína svůj spánkový režim.

Za jídlo utratí 3 až 5 tisíc korun. Menza ji podle vlastních slov „zachraňuje", levný oběd uprostřed dne je pro ni záchranný bod, kolem kterého se točí zbytek. Večeře jsou často improvizace z toho, co je v lednici.

Finanční tlak necítí každý den, ale v náročnějších měsících, kdy přijde míň směn nebo víc nečekaných výdajů, je to znát okamžitě. „Nemám žádnou rezervu. Jeden výdaj navíc a musím přemýšlet, co zaplatím a co ne." přibližuje Karolína své rozvahy při nákupech. Přesto o přestěhování k rodičům neuvažuje. Brno je pro ni domov a samostatnost má svou cenu, kterou je zatím ochotná platit.

Ondřej: komfort jako výhoda i otázka

Ondřej studuje na VUT (Vysoké učení technické) a žije u rodičů. Po zkušenosti s vlastním bydlením v pronájmu na střední škole se rozhodl vrátit zpět domů do Brna čistě z ekonomických důvodů. „Vím, že mám výhodu. Většina mých spolužáků tohle zázemí nemá." přiznává.

Na bydlení přispívá symbolicky — někdy vůbec. Jídlo zajistí domácnost. Výdaje, které skutečně má, jsou spíš dobrovolné: doprava, kultura, občasné večeře venku. To mu dává prostor, který jeho vrstevníci na kolejích nebo ve vlastních bytech nemají: může si vybrat, jestli bude pracovat, a kdy.

Pokud si chce přivydělat, napíše občas pár sportovních rubrik do online médií. Sám se ve sportovním prostředí pohyboval, proto pro něj psaní představuje spíše koníček než nějakou povinnost. „Nejsem pod tlakem vydělat konkrétní částku každý měsíc. Můžu si dovolit dělat jen to, co mě posouvá." vysvětluje své výhody Ondřej.

Finanční stres nepociťuje. Uvědomuje si to a nevyhýbá se tomu pojmenovat. „Jsem v komfortní zóně. Je otázka, jestli mě to dlouhodobě nezpomalí — ale zatím jsem se rozhodl to zázemí využít místo toho, abych ho odmítal ze zásady." snaží svou se Ondřej svou situaci moc neidealizovat.

Co skutečně formuje studentský život

Na první pohled jde o tři individuální příběhy. Ve skutečnosti ale odhalují širší vzorec. Rozdíl mezi studentem s rozpočtem přes 20 tisíc a studentem s 6 tisíci není jen v tom, kolik utratí, ale především v tom, jak vypadá jeho den, kolik hodin musí pracovat, kolik času mu zbývá na studium, kolik spí a jakou míru stresu dlouhodobě nese. Největší proměnnou v celé rovnici přitom není jídlo ani volný čas, ale bydlení. Právě to určuje, jestli je práce doplněk, nebo nutnost, a jestli je studium skutečně hlavní náplní dne, nebo jen jednou z mnoha věcí, které se musí někam vměstnat.

Být studentem v roce 2026 znamená pro velkou část lidí především neustálé vyvažování mezi školou, prací a základními životními náklady, přičemž míra této zátěže se výrazně liší podle toho, jaké má člověk zázemí a jak řeší bydlení. Zatímco pro některé zůstává studium obdobím relativní volnosti a prostoru pro rozvoj, pro jiné je každodenní realita spíš logistickým skládáním času, energie a peněz tak, aby celý systém vůbec fungoval. Status „student“ tak dnes přestává být výpovědí o životní fázi a stále více odráží ekonomické podmínky, ve kterých se studium odehrává — a tedy i to, kolik prostoru má člověk věnovat se samotnému vzdělání bez neustálého tlaku na jeho financování.