V terapii je důležité být otevřený všemu, i když to je nepříjemné, říká psycholog Kvapilík

Na sociálních sítích otevírá témata, před kterými jiní zavírají oči. Psychoterapeut Tomáš Kvapilík nedávno vydal svou novou knihu Očima terapeuta, ve které přibližuje metody práce s lidskou psychikou. V rozhovoru popisuje své začátky v neziskovém sektoru, vysvětluje, jak s klienty pracuje během terapií, a varuje před šarlatány, kteří využívají lidské zranitelnosti.

Tomáš Kvapilík

• Na Masarykově univerzitě vystudoval žurnalistiku, psychologii a také obor podniková ekonomika a management
• Absolvoval sedmiletý výcvik v gestalt psychoterapii a výcvik párové terapie
• Působil jako terapeut v komunitě pro drogově závislé Krok a poté jako psycholog v Intervenčním centru Spondea pro osoby ohrožené domácím násilím
• Nyní vede vlastní soukromou praxi a je členem České asociace pro psychoterapii (ČAP)
• Vydal dvě knihy – Mozaika duše a Očima terapeuta
• Zdroj informací https://tomaskvapilik.cz/#knihy

Na Fakultě sociálních studií jste studoval žurnalistiku společně s psychologií a k tomu ještě ekonomiku. Proč jste si vybral zrovna tuto kombinaci oborů?

Ve výběru oborů měl trošku prsty i můj táta. Když jsem se tehdy blížil k maturitě, oba jsme věděli, že mám dobré studijní předpoklady a táta chtěl, abych alespoň dálkově studoval nějaký techničtější obor. Já jsem si jako prezenční studium vybral žurnalistiku s cílem být novinář, a psychologii jako obor, který mě zajímá. Nevěděl jsem ale, co se z toho vyvine.

Měl jste někdy pocit, že je toho na vás během studia moc?

Byl jsem zvyklý pojmout hodně učiva, vnímám to jako svou výhodu. Takže zpětně mi nepřijde, že bych to během studia nezvládal. Ve chvíli, kdy jsem začal pracovat na plný úvazek ještě v rámci bakalářského studia, pak jsem měl pocit, že toho je na mě hodně. Měl jsem málo volného času a říkal jsem si, jestli to vlastně zvládnu dokončit, ale nakonec jsem studium dokončil.

Od pomoci obětem k soukromé praxi

Mnoho čerstvých absolventů psychologie směřuje hned po škole do neziskovek – vy sám jste začínal v komunitě pro drogově závislé a v centru pro oběti domácího násilí. Jak těžké bylo pro začínajícího terapeuta vstoupit rovnou do takto náročného prostředí?

Já jsem vždy měl představu, že směřuji k terapii, k tomu, že se budu potkávat s těmi lidmi v nějaké své místnosti. Věděl jsem ale, že je potřeba projít nějakou průpravou – přes spolupráci s týmem, vzájemnou inspiraci a taky trošku korigování se s kolegy. Řekl bych, že to byla postupná cesta. Nebylo pro mě těžké v tomto prostředí začínat, protože jsem na to nebyl sám.

Oba ty kolektivy, jak v Kyjově, tak tady v Brně v centru Spondea, byly velmi přátelské, podpůrné a otevřené. Od každého kolegy jsem něco načerpal. Můj supervizor o mně řekl, že jsem trošku troufalý a odvážný terapeut. Šel jsem do toho naplno a snažil jsem se z toho prostředí načerpat co nejvíc.

Přesto jste z neziskového sektoru nakonec odešel. Co vás přimělo vydat se cestou soukromé praxe?

Možná to vypadá jako překvapivá cesta, ale volí ji hodně mých kolegů. Vydat se do soukromé praxe je finančně výhodnější, pokud má člověk jistotu, že se uplatní. Další výhodou je, že člověk je sám sobě pánem. Může si sám určit, kdy bude pracovat a kolik hodin tou prací daný den stráví.

Neměl jsem to nějak naplánované, to rozhodnutí zrálo postupně. Nebylo to tak, že bych si ze dne na den řekl, že jdu pryč. Postupně jsem snižoval úvazek a pomalu přecházel do té soukromé praxe. Původně to byl trochu vzdálený plán, u kterého jsem nevěděl, za kolik let nastane, ale nakonec jsem ho zrealizoval.

Práce s tématy, která bolí

Nabízíte jak individuální, tak i párovou (rodinnou) terapii. Máte vymezený okruh klientů a témat, která řešíte, nebo k vám může přijít kdokoliv bez ohledu na povahu svého trápení?

Ano, může přijít kdokoliv. Samozřejmě jsou tam nějaká omezení – například můžu narazit na svůj limit v konkrétním tématu, u kterého je opravdu potřeba někdo, kdo se na danou oblast specializuje roky. V soukromé praxi se ale moc nestává, že by přišel klient se specifickým problémem, protože tito lidé si už většinou vyberou vyloženě specializované pracoviště.

Jak s klienty, kteří za vámi přijdou s konkrétním problémem, následně pracujete?

Lidé často přicházejí s nějakým příznakem – s něčím, co vidí, že jim překáží v životě, a chtějí se toho zbavit. Já ale vím, že se za tím už možná roky děje nějaký vzorec, který k tomu příznaku směřoval dlouho předtím, než se objevil. Nebo že ten člověk cítí nějaký druh utrpení, trápení, osamělosti, neschopnosti něčeho dosáhnout, což pak přejde v nějaký příznak nebo v nějaké zhoršení toho stavu.

Mě spíš zajímá to pozadí, ze kterého ten problém roste. Pak nezáleží na tom, jestli jde o závislost, poruchy příjmu potravy, nebo úzkosti, deprese. Často se dostaneme k citlivému místu, které hodně bolí, a s tím pracuji. Neupínám pozornost jen na samotný příznak, ale snažím se člověka zažít v terapeutickém vztahu a z toho se dopátrat podstaty problému.

Často zmiňujete, že si práci domů nenosíte. Pro začínající psychology může být těžké nepřebírat si emoce a příběhy svých klientů. Byl to u vás dlouhý proces, než jste si tento obranný mechanismus vybudoval?

Myslím si, že je to spíš profesní dovednost nebo metodický, profesní nárok, který se musí trénovat. Vždycky vás může něco překvapit nebo vykolejit. Najednou si uvědomíte – ty jo, tohle už se mi dlouho nestalo, jsem tou cizí situací úplně pohlcený. Jdu domů a nemůžu se z těch emocí vymotat. To se může stát kdykoliv. Je ale dobré mít kam si sáhnout pro podporu – například využít supervizi nebo intervizi, což je porada s kolegy.

Nevzpomínám si, jestli to pro mě byla nějaká extra těžká a dlouhá cesta, ale vím, že bez toho bych tu práci dělat nemohl. Zároveň to není černobílé. Když se mi po dlouhé době stane něco podobného u nějakého klienta, je to pro mě dobrá nápověda. Ukazuje to, čemu bych se měl v terapii věnovat u něj, nebo co si mám vyřešit u sebe, abych v procesu nepřekážel tomu, co se má stát.

Pro začínajícího terapeuta to může být velká překážka, a právě proto je dobré na začátku si zkusit práci v nějaké organizaci, aby v tom člověk nebyl sám.

Riziko neprofesionální péče

Lidé mohou vyhledat i terapeuty, kteří nemají potřebné vzdělání a licenci. V čem jako odborník vidíte největší nebezpečí těchto alternativních řešení?

Je to postupný proces, aby si společnost zvykla na to, že tato odvrácená stránka vůbec existuje. Do situace s nějakým šarlatánem většinou vstoupí ti nejzoufalejší a nejzranitelnější lidé. Ve chvíli, kdy jste ještě docela stabilní a jdete si jen pro pomoc, většinou nehrozí, že byste nepoznali, že se to odvíjí špatným směrem, že jste zneužíváni nebo se překračují etické hranice.

Dá se proti tomu nějak bránit, případně jak mohou klienti poznat kvalitní terapii?

O co jsem se snažil i svou knížkou, je ukázat určitý standard terapie. Řeším tam i etické otázky, aby společnost nasála povědomí o rizicích. Zranitelní lidé totiž ve svém zoufalství snadno sáhnou vedle a často ani nepoznají, že se tam odehrává něco, co se dít nemá. Je to ještě dlouhá cesta, aby se ukotvilo, jaký je rozdíl mezi certifikovaným psychoterapeutem a neprofesionální prací.

Osvěta na sociálních sítích

Na sociálních sítích vás sledují desetitisíce fanoušků a nevyhýbáte se ani závažným tématům, jako je osvěta ohledně sexuálně zneužívaných dětí. Vnímáte při komunikaci takto citlivé problematiky výhodu svého novinářského vzdělání a praxe?

Krátká odpověď by zněla, že ano. Ta delší je taková, že už od dětství jsem tíhl k tomu něco psát a zaznamenávat, takže to není jen mediální praxí. Novinařina z toho ale udělala řemeslo. Určitě ho využívám, když přemýšlím, jak srozumitelně postavit scénář videa, jak napsat článek, popisek na sítě nebo třeba projev na demonstraci. Oproti některým mým kolegům je to asi výhoda.

Vnímáte, že má vaše aktivita v tomto směru reálný dopad?

Věřím, že ano. I kdyby mi všichni řekli, že ne, věřil bych, že to má smysl. Dostávám spoustu zpětných vazeb, které mě utvrzují v tom, že zvlášť těm nejzranitelnějším – těm, kteří si těžkými zážitky prošli, hrozně pomáhá, když se jich někdo zastane. Pomáhá jim, že někdo tu situaci dokáže vidět tak, jak ji v jejich životě zatím ještě nikdo neviděl.

Nedávno vám vyšla nová kniha. Pokud by si z ní měli budoucí psychologové odnést jednu stěžejní myšlenku pro svou praxi, jaká by to byla?

Být otevřený čemukoli, co v té terapii přijde a brát to jako významnou věc, která mě může v té terapii posunout, i když to bude třeba nepříjemné pro mě jako terapeuta.