Alexandra Horoščák Bolfová: Napříč sektorem lidé řeší pořád to stejné dokola

Wellbeing, pracovní podmínky, vyhoření nebo dostupnost kulturní práce pro pečující osoby – témata, která se v posledních letech stále častěji objevují v debatách o fungování kultury, otevírá i projekt Women in Art. O jeho vývoji i výzvách, kterým čelí lidé pracující v kultuře, hovoří kurátorka projektu a členka týmu kulturního centra Co.labs Alexandra Horoščák Bolfová.

Women in Art

- Vznikl před čtyřmi lety jako jednodenní konference zaměřená na ženy v umění a kultuře,

- postupně se rozrostl o workshopy, semináře a umělecké performance,

- dnes se věnuje především tématům wellbeingu a pracovních podmínek v kulturním sektoru,

- součástí programu jsou také kulaté stoly a podpůrné skupiny pro kulturní pracovnictvo.

Women in Art vznikl jako projekt zaměřený na ženy v kultuře. Jak a proč se během let proměnil v platformu, která dnes řeší wellbeing a pracovní podmínky celého kulturního sektoru?

Jako žena pracující v umění jsem vnímala mnoho forem nerovností, které v sektoru existují na různých úrovních. Z té frustrace ten projekt vznikl. Řekla jsem si, že by bylo dobré vytvořit platformu, která ty problémy veřejně pojmenuje a vytvoří prostor pro podněty, jak je zlepšit.

Jenomže v průběhu času jsme si začali mnohem více uvědomovat, že to není jen problém žen, a že jsou tady mnohem palčivější problémy, se kterými se nezřizovaný i zřizovaný kulturní sektor musí potýkat.

Název Women in Art zůstal, protože to je značka, a zároveň iniciátorky toho projektu byly ženy. Témata jsou ale mnohem širší a otevřenější.

Jaké problémy podle vás lidé pracující v kultuře nejčastěji řeší?

Myslím si, že základní problém je to, že ten sektor je hluboce podfinancovaný. Pracovní podmínky jsou šílené v důsledku toho, že rozpočty jsou menší a neexistují takové aparáty, jako v těch zřizovaných institucích a mnohem častěji dochází k vyhoření, či personálnímu přetížení. V důsledku toho pak dochází k neustálé fluktuaci lidí v různých profesích.

Neustále bojujete s grantovým systémem, kde se zavážete k určitému počtu výstupů projektu, ale částka, kterou nakonec získáte, bývá výrazně nižší, než jakou byste na jejich realizaci skutečně potřebovali. Myslím si, že to je ten základní problém, se kterým se potýkají všichni v nezávislé kultuře a kvůli kterému se pak nabalují ty další problémy.

Existují problémy, které jsou v kulturním sektoru natolik běžné, že je lidé přestali vnímat jako problém?

Otázka financí je podle mě stále na stole, protože to řešíme všichni. Vedle ní ale existují i další problémy, například různé mechanismy moci a nerovnosti související s genderem nebo jinými formami znevýhodnění. Instituce často nemají dostatek prostředků na to, aby mohly být tak inkluzivní a přístupné, jak by samy chtěly být.

Mám pocit, že právě tyto otázky teď v Co.labsu více objevujeme. Díky rekonstrukci prostoru a mezinárodním grantům máme prostředky na to, abychom vytvářeli program vstřícnější k pečujícím osobám a zaváděli podobná opatření i do oblasti rezidenčních pobytů. Například součástí rekonstrukce byl také výtah, díky kterému jsme přístupnější lidem s pohybovým omezením.

Souvisí to i s tématem wellbeingu. Díky tomu, že se mu letos věnujeme, si můžeme lépe uvědomit, v jakých podmínkách pracujeme, a začít dělat kroky k tomu, aby práce nebyla tak náročná a nevedla k přetížení nebo vyčerpání. Zkrátka aby byla udržitelnější.

Co si vlastně představit pod pojmem wellbeing v kultuře?

Pro někoho to může znamenat, že má svoje pracovní místo v kanceláři. Pro jiného to může být ateliér, ve kterém může pracovat a tvořit. Někdo ho spojuje s netoxickým prostředím bez mechanismů moci, no a pro někoho to je to, že nepracuje dvanáct hodin denně, ale třeba jenom osm a čtyři dny v týdnu.

I v rámci jednotlivých eventů otvíráme ta témata z různých úhlů a bavíme se o tom, co to pro koho znamená. Mnoho lidí ho dnes vnímá jako trochu zprofanovaný pojem a spojuje si ho například s tím, že si jednou za měsíc zajdou do sauny. Pro pracovnictvo z kulturní nezřizované scény jsou to ale často věci, které jsou pro lidi ze zřizovaných institucí úplným základem.

Když člověk onemocní a má hlavní pracovní poměr, může využít nemocenskou a týden se vyležet, což když jste OSVČ na volné noze, tak nemůžete, protože přijdete o příjem a pak třeba nezvládnete zaplatit nájem.

Nakolik lze problémy kulturního sektoru řešit individuální sebepéčí a nakolik jde o systémový problém, který vyžaduje širší změny?

Myslím si, že se shodneme na tom, že to je širší problém, který vyžaduje hodně změn. O pracovních podmínkách v kultuře se mluví už dlouho. Věnuje se jim intenzivně mimo jiné také Národní institut pro kulturu, který nově vydává newsletter zaměřený na principy férové praxe a pracovní podmínky, a i díky Národnímu plánu obnovy se začal mnohem více skloňovat status umělce, který by měl tady ty otázky do nějaké omezené míry řešit.

Za mě jsou to systémové věci, u kterých jsme si řekli, že se je můžeme snažit změnit skrze jednotlivé výstupy takzvaně zespoda čili prostřednictvím aktivizace kulturního sektoru. Do určité míry se snažíme doplňovat to, co by měl lidem nabízet samotný systém. To jsou třeba ty skupinové terapie.

Co vás vedlo k vytvoření podpůrných skupin a kulatých stolů?

Inspirace přišla ze zahraničí. Před několika lety jsme s týmem Co.labsu navštívili kulturní centra v Belgii, Německu, Dánsku a Norsku. Tam je na kulturu úplně jiný rozpočet než u nás, takže si lidé můžou dovolit nastavit si v pracovním procesu mechanismy, které předcházejí vyhoření a přesčasům.

Mně přišlo dobré nedělat jen formáty typu showcase umění a témat, ale vytvořit sérii výstupů, v rámci kterých se můžeme bavit o tom, co v práci a v životě zažíváme, a hledat způsoby, jak tomu předcházet nebo jak se vzájemně opečovat a podpořit.

V jedné kulturní instituci v Belgii vznikl kulatý stůl, kde se lidé z různých kulturních institucí v tom městě začali pravidelně scházet. Postupně z toho vznikla pracovní skupina, která řešila, co by jako komunita potřebovala, a začala vytvářet systém, kde se lidem žije a pracuje lépe, například si postupem času pořídili sdílený sklad technikého vybavení. To pro mě byla inspirace.

S myšlenkou podpůrných skupin přišla také Eliška Havla z Národního institutu pro kulturu. Ne každý si může dovolit chodit pravidelně na terapii, a proto nám přišlo dobré vytvořit prostor, kde si můžeme popovídat o tom, co právě řešíme, jak se nám tvoří, jestli se v tom cítíme dobře, nebo naopak vnímáme, že něco nefunguje. Když to pojmenujeme, můžeme hledat způsoby, jak to zlepšit.

Překvapilo vás během práce na projektu něco na tom, jak lidé v kultuře mluví o svých pracovních zkušenostech?

Zjistila jsem, že to je všude úplně stejné. Napříč sektorem zjišťujeme, že lidé řeší pořád to stejné dokola. Situace, které lidé pojmenovávali ať už v rámci workshopů nebo podpůrných skupin, jsou často identické nebo podobné. Takže ty problémy tady jsou a jsou velké. Zároveň ale často bojujeme s tím, aby si lidé vůbec našli čas přijít a bavit se o nich, protože jsou zahlcení prací.

Jak by podle vás vypadal kulturní sektor, ve kterém by lidé opravdu mohli dlouhodobě tvořit bez vyčerpání a vyhoření?

To by byl takový sektor, ve kterém by bylo minimálně to jedno procento státního rozpočtu na kulturu a takový, kde by lidé měli infrastrukturu, zázemí a podmínky by byly lidštější. Mám pocit, že aktuální podmínky jsou opravdu v mnoha ohledech nelidské. A přesto to děláme dál.

Abych nebyla nespravedlivá, není to jen o infrastruktuře a podmínkách, je to také o přístupu lidí, kteří tu kulturu a kulturní instituce utváří a bude nejspíš také dlouho trvat, než se ten lety zajetý přístup posune od „kultury individualismu“ ke „kultuře spolupráce“. Tak Ale pořád doufám, že ty lepší zítřky jednou přijdou. Bude to asi za hodně dlouho, ale musíme být optimisti.

Alexandra Horoščák Bolfová

- režisérka a dramaturgyně působící především v českém a slovenském divadelním prostoru, zaměřuje se na autorské divadlo, sociální témata a feminismus,

- členka správní rady, režisérka a dramaturgyně kulturního centra Co.labs, kurátorka projektu Women in Art a programu pro začínající umělectvo Youngsters,

- zakladatelka performativní platformy Averze_