Člověku dělá problém najít pevný a intimní vztah, říká pracovnice věnující se obětem sexuálního násilí

Brno - V posledních měsících na povrch vyplula další obvinění ze sexuálního obtěžování na vysokých školách. Do toho probíhá soudní řízení s bývalým poslancem TOP 09 Dominikem Ferim, který byl obžalován ze dvou znásilnění a jednoho pokusu o něj. O tom, jak vypadá realita člověka po prožitém sexuálním násilí a proč se tak málo ze zasažených rozhodne událost nahlásit v rozhovoru řekla sociální pracovnice a koordinátorka vzdělávání z organizace Persefona zabývající se pomocí obětem domácího a sexuálního násilí Michaela Řepová.

Co všechno si pod sexuálním násilím můžeme představit?

To je celkem těžká, obsáhlá otázka, takže to shrnu hlavně z vlastní praxe. Většinou to bývá sexuální násilí ve smyslu znásilnění nebo jiných sexuálních praktik, kterými mohou být i nepříjemné doteky. Ale obecně do toho spadá cokoliv, co jakkoliv překračuje naše hranice, náš komfort nebo pocit bezpečí. Ve všech případech ale určitě můžeme nacházet specifika intimního kontaktu.

Řada obvinění, která byla namířena proti některým vysokoškolským pedagogům, je roky stará. Proč obětem zpravidla tak dlouho trvá přiznat, co se jim stalo, případně daný čin nahlásit?

Je třeba si uvědomit, že i v dnešní době jsou služby zabývající se pomocí obětem sexuálního násilí velmi omezené a odborníků specializujících se na tohle téma je málo. Takže když k danému činu došlo před několika lety a oběť neměla příliš možností na koho se obrátit, rozhodla se tlak traumatizující události z běžného života raději vytlačit, aby v něm byla schopna dál fungovat.

Pokud člověk zažije událost, která je pro něho tak tíživou, jak je možné, že ji dokáže vytěsnit?

Protože nejsem psycholožka, nepopíšu to dopodrobna z neurologické stránky. Vytěsnění nicméně bývá náš ochranný mechanismus, kdy mozek vyhodnotí, že pro to, aby tělo dál fungovalo a bylo schopno přežít, je lepší se od nepříjemné vzpomínky a v podstatě i sebe samého odpojit.

Když zmiňujete, že oběti mnohdy nejsou schopny svěřit se, co pro člověka život s takovým tajemstvím znamená?

Je to určitě velký tlak a bolest, které se mohou projevovat různými psychosomatickými onemocněními nebo jinými zdravotními nemocemi. Potíže se ale ukazují taky ve vztazích, kdy člověku dělá problém najít pevný a intimní vztah. Mohou se ale projevovat i v úplně banálních situacích, kdy oběti například nejsou schopné chodit po místech podobných těm, kde se jim traumatická událost stala. Dopad to může mít taky na důvěru, což je typické hlavně u případů, kdy byl původcem násilí třeba partner, kamarád nebo někdo z rodiny. Určitě se to ale přenáší do jiných vztahů než jen těch partnerských. Vyústěním potlačení traumatu bývají také velmi často psychické potíže, jako jsou například úzkosti nebo deprese. Je toho opravdu široká škála.

Mnoho obětí zmiňuje stud nebo vlastní vinu. Odkud se takové pocity berou a kde se v člověku vezme, že si za něco takového, jako je čin sexuálního násilí, může sám?

Ačkoliv to bývá hodně individuální, takové obavy bývají skoro u každé oběti. Velmi často se to pojí s tím, že si myslí, že se měla bránit, že měla možnost být víc násilná, utéct z té situace, ale zamrzla. Což je taky jedna z reakcí našeho těla na některé nebezpečné podněty, za kterou nemůžeme. Stud taky mnohokrát vychází ze situací, kdy v sobě přeživší měli třeba alkohol nebo drogy. Mnohdy si to pak dávají za vinu a myslí si, že měli mít situaci pod kontrolou, ale oni tu moc na sebe nepřevzali, neměli ji a nebránili se. Tohle běžně bývá něco, o čem se nám oběti bojí říkat, protože jsou většinou zvyklé, že policie k takovým věcem přistupuje jinak, negativně. Orgány, které případy řeší v trestněprávní rovině, tohle totiž vnímají trochu jinak. Vedle toho může stud pocházet i z něčeho hlubšího, třeba z dětství, kdy je rodiče za něco přehnaně obviňovali.

Je-li člověk traumatizován, dochází často k takzvaným flashbackům, kdy se vzpomínky na traumatickou událost v naší mysli znovu objevují zcela nečekaně a nekontrolovatelně. Mají oběti sexuálního násilí tendence před takovými flashbacky utíkat? A pokud ano, jak například?

Některé oběti se před tím snaží unikat aktivně. Mohou to být třeba závislosti různého typu nebo rizikové chování. Často třeba ve smyslu, kdy člověk jde naproti tomu, co se stalo, takže se může objevovat i hypersexuální chování. Ale bývá to velmi různé, a když člověk nevyhledá pomoc, k mechanismu nějaké takové obrany dojde vždycky, a problém se tak může ještě zhoršit.

Když je člověk sexuálně zneužit nebo znásilněn někým, komu původně důvěřoval, jak tahle skutečnost zasáhne jeho mezilidské vztahy a znovuzískávání důvěry?

Téma důvěry bývá v těchto případech velkým tématem, o to víc, kdy násilí pochází od někoho blízkého. To opravdu ústí až do toho, kdy oběť už nedůvěřuje téměř nikomu. Existují ale různé terapeutické nebo psychologické techniky, kdy se s obětmi pracuje tak, aby svou traumatickou zkušenost zpracovali. Často člověku pomůže, když pochopí, proč se cítí tak, jak se cítí, proč věci vnímá tak, jak je vnímá. To bývá silný uzdravující krok. Každý ale potřebuje něco jiného. Pro někoho pomoc představuje třeba omluva, vysvětlení ze strany toho, kdo se činu dopustil. Někdo se s takovým člověkem například potřebuje potkat, vyříkat si to. Je to hodně individuální.

Máte pocit, že existuje moment, v němž už je pozdě, aby se člověk rozhodl řešit, co se mu v životě stalo a co mu tolik ublížilo?

Za sebe si nemyslím, že by někdy bylo pozdě. Pozdě může být tehdy, pokud se člověk rozhodne řešit celou událost trestně, po téhle rovině to bývá velmi těžké. V tom osobním, psychologickém procesu na to, myslím, pozdě není nikdy. A v tom bych chtěla každého, koho se to týká, podpořit, aby se nebál řešení ani dvacet let po traumatické události.

Kolik lidí usiluje o trestněprávní řešení takových činů?

Konkrétní procenta nevím, ale lidí, co to chtějí řešit trestněprávně, bývá dost málo. Obecně taková rozhodnutí přichází spíš po čerstvých případech a častěji u mladších žen, třeba ve věku osmnácti až pětadvaceti let. Vidím v tom nějaký jejich pocit odpovědnosti za ostatní, pocit solidarity, kdy tuší, že by člověk, který ublížil jim, mohl ze své mocenské pozice ublížit znovu a někomu jinému.

Čím si vysvětlujete, že se tak málo obětí rozhodne událost, která se jim stala, nahlásit na policii a řešit to s ní? Může v tom hrát roli fakt, že policejní prostředí mnohdy působí silně maskulinně a necitlivě?

Nemyslím si, že by mužské zastoupení bylo tím hlavním problémem. Oběti například mohou požádat o ženu coby vyšetřovatelku, což ale automaticky neznamená citlivější přístup. Vždycky záleží na konkrétních lidech. Když se ale člověk rozhodne jít na policii, s necitlivým přístupem například ve smyslu sekundární viktimizace se setkává velmi často. To jej pak mnohdy odradí od toho, říct si o pomoc u někoho jiného, protože má zkušenost a představu, že takový přístup zažije i jinde. Častý je také strach z toho, že se pachatel, pokud se jeho vina neprokáže, bude mstít a že nahlášení a celý proces, který bývá zdlouhavý a velmi náročný, bude zbytečný. Prevence i vzdělávání policistů nicméně už běžně probíhají, takže nevím, proč se citlivější přístup pak do praxe tolik nedostává. Možná je důležité zapojit téma násilí a osobních hranic už do výuky na školách, aby tohle lidé vstřebávali a vnímali od co nejútlejšího věku.

Myslíte si, že jsme v současné době součástí nějaké větší společenské změny, ve které se mění vnímání sexuálního násilí a jeho obětí?

Já bych tomu moc chtěla věřit, ale přijde mi, že dokud u těchto případů nedojde k zásadnějším změnám v právu nebo v přístupu justice a soudů, žádné hlubší společenské změny spíš nedosáhneme. Že se tomuto tématu ale ve společnosti dostává většího prostoru, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu, má určitě vliv. Myslím, že velkou roli v tom hraje změna mediálního obrazu. Obecně případů týkajících se sexuálního násilí totiž víc, než jich bylo například před pěti lety, není. Sexuální i domácí násilí se dělo vždycky. A to, že se o tom začíná více mluvit, včetně sociálních sítí v rámci různých edukativních účtů, mnohdy operujících i s přímou zkušeností lidí, dodává obětem odvahu svůj problém sdílet a řešit jej.

Dá se z prožitého sexuálního zneužívání nebo znásilnění vůbec vyléčit?

Myslím si, že i takto traumatickou zkušenost lze zpracovat, aby žil člověk kvalitní život a měl plnohodnotné vztahy, i když to bezpochyby stojí hodně práce. Někdy je třeba delší dobu hledat, jaký druh pomoci je ten vhodný. Ale věřím, že pokud člověk sám chce, má sílu a vůli posunout se, tak vyléčit se i z takové traumatické události jde.