Polské hudební trio Sny rozeznělo sklepení divadla Husa na Provázku

Brno je vyhlášené kvůli mnoha věcem. Při myšlence na něj vás může napadnout brněnský orloj, drak nebo vila Tugendhat. V neposlední řadě je známé také svou multikulturností. Nejinak je tomu při akci Dny polské kultury, kterou Brno ve spolupráci s partnerským městem Poznaň pořádá již po čtrnácté od 8. do 30. dubna. V rámci akce vystoupilo v úterý 9. 4. v divadle Husa na provázku polské trio Sny, které posluchačům představilo své skladby založené na nu-jazzu ve spojení s mnoha hudebními styly.

Nu-jazz

Jedná se o hudební žánr, který vzniknul v 90. letech. Interpretuje tradiční jazz kombinací s jinými hudebními styly jako je elektronická hudba, hip-hop nebo funk. 

Když zkusím zapátrat v paměti a vybavit si, jak vypadá Poznaň, jako první mi na mysl přijde vysoká katedrála Petra a Pavla. Ta v tom městě převyšuje všechny ostatní stavby. Nepřeberné množství malých červených cihel se na sebe kupí a formuje se do podoby velkolepého křesťanského svatostánku. Teď ale sedím ve sklepě brněnského divadla Husa na provázku, a když mě vyruší hluk ze zákulisí, představa polského města je pryč. Cihlová klenba nad hlavami účastníků mi ji však alespoň trochu připomíná a propojuje mě tak se čtyři sta kilometrů vzdáleným místem.

Prostor podzemní scény není příliš velký, takže ani míst k sezení tu není mnoho. I přesto jsou ale některá volná. Mohlo by se zdát, že menší počet zájemců ubere na atmosféře koncertu. Opak je ale pravdou. Mám pocit, že jsem ve skupince opravdových fanoušků jazzu a alternativní hudby. V úzké skupince nadšenců, kteří mají navíc prostor na to, aby si natáhli nohy. Všude je cítit klid a pohoda a nezdá se, že by divákům nějak vadilo, že už má kapela asi deset minut zpoždění. Po domluvě s organizátory mířím na prohlídku zákulisí.

„Pojď klidně dál,“ směje se na mě Mieszko Lowzyl, bubeník hudebního tria. Na první pohled je to pohodář, který boří jakoukoli představu o bubenících. Žádné dlouhé vlasy, piercing nebo vytetovaný ďábel na paži. Nakrátko zastřižené vlasy a dobrou náladu odráží široký úsměv. „Město Poznaň nás oslovilo, abychom se podíleli na tomto projektu poté, co nám vyšlo album. V našich skladbách můžete slyšet polský rytmus založený na třech dobách. Počítáme raz, dva, tři, raz, dva, tři... Některé písně jsou zase inspirované Polskem. Například přírodou,“ říká mi. Je ale poznat, že kapela už začíná být trochu netrpělivá. Je čas jít se ukázat divákům na pódium.

Modrá světla přejedou po tvářích hudebníků a smísí se s energickým zvukem trumpety, která svojí ostrostí a rytmem proniká mezi posluchače. Každý z muzikantů dodává vystoupení osobitý nádech, kousek sebe. Kajetan Sobieraj, chlapík s trumpetou, má úhledně ulíznuté vlasy dozadu a s velkými brýlemi a vzorovanou košilí působí velice spořádaně. Za ním sedí v kontrastu světel pianista kapely Stanislaw Pawlak, jemuž jeho černé rozpuštěné vlasy propůjčují nádech divokosti.

„Dam, dam, dam…“ zazní od bicích nástrojů a posluchač, který sedí přede mnou, najednou nestačí pokyvovat hlavou do rytmu skladby. Všichni v hledišti jsou napojeni na hudební trio a vnímají každý záchvěv nástrojů. „Cítím nadšení. Je to velmi emotivní. Podle mě je to lepší než terapie. Občas se cítím sentimentálně, protože mě to propojuje s mojí mamkou, která hudbu miluje,“ prozradila mi účastnice koncertu Agata Dunajska.

Když zaklapnou těžké kovové dveře od sklepní scény divadla Husa na Provázku, hudba pozvolna utichá. Jazz je velmi emotivní a dokáže člověka rozproudit, i když není ukřičený, pomyslím si a vydávám se po schodech nahoru. Koncert se pozvolna chýlí ke konci, stejně jako za pár dní skončí dny polské kultury v Brně.