Reportáž: Hornická pekárna připomíná duši Slezské Ostravy

Zájemci si od března mohou prohlédnout několik památek místní industriální krajiny v Ostravě. Umožnil to spolek Pestré vrstvy, který každoročně organizuje vlastivědný festival. Letos jej ale kvůli koronavirovým opatřením organizátoři zrušili. Místo toho vytvořili projekt Pestré stezky. Ten lidi provádí po zajímavých historických a přírodních místech, které připomínají minulost ostravského regionu. Jedním z nich je i bývalá hornická pekárna na Hranečníku, kam se vydal redaktor Stisku.

Jedu tramvaji číslo dvanáct centrem Ostravy. Projíždím zastávkami Karolina i Výstaviště. Běžně bych na jedné z nich vystoupil. Dnes ale zůstávám sedět, tramvaj pokračuje dál přes řeku Ostravici.

Najednou míjím řídký břízový les a cyklostezky, kolem se kroutí řeka Lučina. Mířím na konečnou zastávku Hranečník ve slezské části Ostravy. Od padesátých let byl tento dopravní terminál po dlouhou dobu důležitým přestupním uzlem. Propojoval totiž centrum města s Novou hutí. Do roku 1962 se přes něj dalo dojet úzkokolejnou tramvají až do Karviné. Na konečné vystupuji. Zastávka zeje prázdnotou. Jen pár bezdomovců sedí na lavičkách a několik řidičů odpočívá v autobusech.

Zapomenutá pekárna

Pár set metrů odtud se nachází další ze symbolů průmyslové historie Ostravska. Jedná se o místo bývalé hornické kolonie Dolu Jana Maria. Kráčím po stejnojmenné ulici. K mému překvapení ale namísto finských domků, takzvaných fiňoků, potkávám akorát řadu zanedbaných rodinných domů. Jsou rozptýlené po kopcovitém terénu. Později zjišťuji, že fiňoky najdu až o několik ulic dál. Stejně ale mířím jinam. Hledám stavbu, která podle mě vystihuje zajímavější a dnes už často opomíjený aspekt života v havířských koloniích.

Několik minut bloudím. Ze zahrad na mě štěkají psi. Chvílemi pochybuji, jestli jsem tu správně. Naštěstí ale najednou zahlédnu povědomou značku na stromě. Symbol projektu Pestré stezky značí, že za ním stojí bývalá hornická pekárna. Jeden z opomíjených objektů ostravské industriální krajiny. Letos na jaře jej autoři projektu zpřístupnili veřejnosti.

Jedná se o netradičně umístěnou památku. Ještě v padesátých letech minulého století bychom našli téměř osamocenou pekárnu na kraji cesty vedoucí do Radvanic. Terén kolem ní se ale od té doby proměnil. Silnice zanikla. Bouda teď navíc skoro splývá s dvorkem opotřebovaného domu. U něj stojí zaneřáděný dřevěný přístřešek pro bezdomovce. Vedle zrovna pobíhá mňoukající mourovitá kočka.

Čekal jsem trochu jinou scenérii. I tak ale přes mobil kupuji vstupenku na podporu spolku Pestré vrstvy. Obratem mi na email přichází číselná kombinace k zámku na dveřích. Otevírám je a vstupuji do prázdné místnůstky. Na zemi leží zbytky uhlí, pec tu už přitom desítky let není. Na stěnách visí dvě tabule. Jedna s historickou fotografií krajiny obklopující pekárnu. Druhá s rozsáhlým popisem tohoto místa i historie celé kolonie. Z malých oken slyším zpěv ptáčků na okolních stromech.

Návrat do minulosti

Takhle osamocenou prohlídku jsem snad nikdy nezažil. Na druhou stranu se to zdá být ideálním řešením v koronavirové době. Akorát si říkám, že pokud by mě chtěl někdo v bývalé pekárně uvěznit, stačilo by se tiše připlížit, zabouchnout dveře a zaklapnout zámek. Vzápětí představu zaháním. Snažím se nasát atmosféru místa.

Z tabule se dovídám, že stojím v jedné z bývalých komunitních staveb. Stojí tady od začátku dvacátého století. Vybudovala ji pro hornické rodiny důlní společnost. Hospodyně tady pravidelně, asi dvakrát týdně, společně pekly várky chleba. Ještě v noci pec rozehřály, brzy ráno pak začaly sázet. Podobných menších staveb občanské vybavenosti bylo v blízkosti kolonie více. Do centra Slezské Ostravy to měli místní daleko, a tak využívali sdílené prádelny, udírny nebo stodolu. To všechno zaniklo. Jedinou zachovalou vzpomínkou na komunitní způsob života v kolonii zůstala tato drobná pekárna.

Rázem si uvědomuji si, jak moc se identita Hranečníku změnila. Kdysi oblast představovala domov pro polovinu všech obyvatel Slezské Ostravy. Místo, kde společně žily a pracovaly stovky rodin. Když ale černouhelné doly, jako byl Důl Jan Maria, zanikly, stalo se z krajiny téměř zapomenuté zákoutí. Bývalá pekárna připomíná, že ačkoliv byl život v dělnických koloniích skromný a bezpochyby náročný, její obyvatelé mezi sebou tvořili pevnou komunitu. Stavba tak oživuje příběh několika generací, které zde přes sto let žily.