Recenze: Adam Ondra posouvá hranice fyzických i psychických možností

Brno - Superhvězda světového lezectví bere diváky v dokumentu Adam Ondra: Posunout hranice do svého soukromí. Ti můžou pozorovat dřinu, která stojí za jeho úspěchy, i příběh lásky s přítelkyní (a později manželkou) Ivou.

Tvůrci Ondru pozorovali tři roky a výsledný dokument se točí okolo dvou rovin – jeho lezecké umění, které sledujeme na tréninkových stěnách i strmých skalách, a pak rovinu osobní. Adam Ondra o sobě v jednom záběru prohlásí, že je plachý a stydlivý kluk a z filmu je to cítit. Jako globální lezecká superstar je ve středu pozornosti médií, fanoušků, sponzorů. Záře reflektorů při televizní debatě nebo focení olympijské kolekce ale není něco, při čem by se cítil komfortně.

Pro laika je zajímavý i pohled na lezecké tréninky. Vidíme neúspěchy, pády i překvapivě častou Ondrovu sebekritiku. Za těmi úspěchy na závodech, které můžeme pozorovat v televizi, je spoustu dřiny, potu i krve. Přesto si divák během častých záběrů šplhajícího Ondry, který polovinu filmu bez trička ukazuje své svalnaté tělo, pokládá otázky – jak je tohle vůbec možné? Jak lidské tělo něco takového zvládne? Tělo Adama Ondry ano.

„Abychom mohli být spolu“

Velký prostor dostala ve filmu přítelkyně Iva. A bylo to dobře, protože můžeme pozorovat zajímavý vývoj jejich vztahu. Iva je také lezkyně, to ale nezaručuje úplnou vztahovou harmonii. Naopak, Ondra jako jeden z nejlepších lezců světa je prostě na jiné úrovni než jeho přítelkyně. Když spolu jednou šplhali po skalách, partnerka to emotivně okomentovala i před kamerou – ve vztahu ustoupila od svých ambicí posouvat se v kariéře dál, aby mohli být spolu.

Skrz Ivu se do soukromí hlavního protagonisty dostáváme nejvíce, rodiče, ostatní členové rodiny nebo přátelé dostali minimální prostor. Za zmínku stojí deníčkové scény, kterými tvůrci zabrušují do minulosti hrdinů. První deníček zaznamenává rané lezecké úspěchy malého Adama Ondry a ten si ho prohlíží se svoji maminkou. Druhý patří Ivě, která si do něj psala o začátcích jejich vztahu.

Dokument je především v první polovině sestříhaný tak, že záběry na sebe nenavazují. Ocitáme se tak chvíli na lezecké stěně, chvíli mezi fanoušky a najednou kdesi v klášteře. Režiséři Jan Šimánek a Petr Záruba tím pravděpodobně chtěli vytvořit mozaiku Ondrova světa a zdůraznit jeho různorodost. Kořením snímku jsou dechberoucí záběry kameramana Jana Šimánka, když Ondra leze po skalách v nádherné přírodě. Práce se zvukem pak dodává dokumentu dynamiku a udržuje diváka v napětí.

Olympijské zklamání

Vše začíná směřovat k vrcholu sezóny – olympijským hrám, které loni v létě hostilo Tokio. Adam Ondra si stěžuje na systém olympijské soutěže, kdy součástí závodu je i lezení na rychlost, což je pro něj novinka. Sledujeme, jak se začíná tuto disciplínu učit a zároveň jak se snaží vypořádat s tlakem, který na něho před olympiádou je. V průběhu celého dokumentu pak vidíme, že podstatnou roli v jeho životě hraje meditace, duchovno i alternativní medicína.

Pokud by Ondra medaili vybojoval, závěr i pojetí celého filmu by bylo určitě jiné. Takhle sledujeme zklamaného lezce, který po celkovém šestém místě v zákulisí prohlásí: „Nejhorší je, že kdybych na olympiádu tak tvrdě netrénoval, dopadlo by to úplně stejně.“ Nedokázal totiž vyhrát svoji královskou disciplínu – lezení na obtížnost – a to ho vzalo. Velkého vítězství se ale přece jen dočkal, s partnerkou Ivou si v závěru filmu řekli své ANO.

Dokument není ani osobní zpovědí hlavního protagonisty, ani glorifikací jeho úspěchů a nadání. Kdo to od dokumentu očekává, bude spíše zklamaný. Divákům ale přináší kvalitní medailon výjimečného sportovce a člověka, který posunuje hranice sportovních výkonů a přitom bojuje o pevnost svého partnerského vztahu.

Trailer filmu naleznete zde.