Kampaň Chce to souhlas: Mlčet neznamená souhlasit

Domácí

Kampaň Chce to souhlas: Mlčet neznamená souhlasit
Petra Sommerová se snaží sdílením svého příběhu na isntagramu pomáhat lidem se stejnou zkušeností. Foto: Petra Sommerová

Na první pohled by se mohlo zdát, že třiadvacetiletá Petra Sommerová je spokojená a bezstarostná slečna. Spokojená dnes je, ale trvalo několik let, než se vyrovnala se svou minulostí. Ve skutečnosti má za sebou překonávání posttraumatické stresové poruchy a dalších psychických následků. Ve svém životě byla totiž třikrát znásilněna. Poprvé, když jí bylo sedmnáct a ještě dvakrát během dalších dvou let. „Trvalo mi dlouho, než jsem se se vším vyrovnala a byla schopná mít zase zdravý vztah,“ říká Petra.

Na světlo se svým příběhem Petra vyšla proto, aby podpořila petici kampaně Chce to souhlas. Ta je společnou prací organizací Amnesty International, Konsentu, Žen v právu a České ženské lobby. Společně se snaží o redefinici zákonného znění znásilnění v české legislativě. „Podle posledních průzkumů je v česku ročně znásilněno 12 000 obětí, z čehož nahlášeno je jen 600. To znamená, že denně dojde ke 34 znásilněním, z nichž nahlášeno je jen jedno až dvě,“ vysvětluje manažerka kampaně Irena Hůlová.

Dvě z Petřiných zkušeností se v současné době naším zákonem neberou jako znásilnění. Odůvodněno je to tím, že se aktivně nebránila a nebylo proto použito násilí. Ani jedno z nich nenahlásila. „Nedokázala jsem si představit, že bych si tím musela projít znovu u soudu,“ svěřuje se Petra.

Malé číslo nahlášených znásilnění může spočívat v obavě obětí, že by to psychicky nezvládly nebo by se nedovolaly spravedlnosti. „Celý proces je tak vysilující a necitlivý vůči oběti, že nakonec třeba zažije větší trauma, než které zažila během samotného znásilnění,“ vyjadřuje se Hůlová. Změnou zákona doufají, že se sníží množství znásilnění a zvýší se počet jeho nahlášení.

Petřino první znásilnění se stalo ve vztahu. Pozvala k sobě domů tehdy kamarády na „party“. Po skončení akce usnula v obývacím pokoji s otevřenými dveřmi na balkón. „Když jsem se probudila, stál nade mnou. Dostal se dovnitř přes balkon a chtěl mít sex, ale měla jsem kocovinu a nechtěla jsem,“ vzpomíná. Nicméně přítel na její odmítnutí nebral ohled. Otočil ji a pokračoval ve svém záměru i přes Petřin pláč a prosby, aby přestal.

Zákon v současné situaci říká, že při znásilnění musí být použito násilí, pohrůžka násilím nebo jiné těžké újmy či musí dojít ke zneužití bezbrannosti oběti. Nepokrývá tedy ty případy, kdy není použito násilí, ale chybí souhlas oběti. Může tomu tak být například při zamrznutí strachy nebo u případů domácího násilí. U těch oběť často už předem ví, co by se stalo, kdyby odmítla. „Navíc máme velmi rozporuplnou judikaturu vyšších soudů. Když oběť i přes teoreticky počáteční souhlas pak v průběhu sexu brečí a odstrkuje ho, není to bráno jako projev odporu,“ objasňuje advokátka a odbornice na domácí a sexuální násilí Lucie Hrdá.

Druhé Petřino znásilnění bylo ukázkovým příkladem toho, jak si ho většina lidí představuje. Brutální a spácháno cizím člověkem. Petra tou dobou pracovala v hotelu jako recepční. Vzala noční směnu a byla jediným zaměstnancem v budově. Nově ubytovaní cizinci se rozhodli dát si ve vylidněném baru něco na pití. „Když jsme potřebovali načepovat pivo, musely jsme chodit přes dlouhou temnou restauraci se spoustou boxů,“ líčí Petra. Právě temnoty a intimity boxů jeden z hostů využil ke svému činu.

Znásilnění plné krve a násilí není v realitě až tak časté. Cílem kampaně je, aby se případy posuzovaly na základě absence souhlasu. Díky tomu by byly v zákoně zahrnuty právě i četnější znásilnění, při kterých nedošlo k použití násilí. „Změna zákona neznamená, že by oběť měla jednoduší přístup ke spravedlnosti. Prokazovat se to bude stejně komplikovaně jako doposud,“ vysvětluje Hrdá. Změna spočívá převážně v tom, že by se začal klást důraz, na základě čeho si pachatel myslel, že byl sex dobrovolný.

Petra po tomto traumatu již nebyla stejná jako dřív. Její kamarádi si toho všimli a v pokusu o povzbuzení ji vzali na vodu. Sdílela stan s kamarádem. Jeden večer všichni více pili. Když se opilí vrátili do stanu, kamarád jí začal navrhovat sex. Petra odmítla a usnula. Probrala se až ve chvíli, když už byl v ní. „Neměla jsem už žádnou vůli cokoliv dělat. Prostě jsem to vzdala a nechala ho, ať si dělá, co chce,“ říká Petra.

Základem je proto souhlas. Mnoho lidí argumentuje, že budou muset před sexem podepisovat smlouvu. To by ale nešlo, neboť souhlas musí být kdykoliv odvolatelný. „Spoustu lidí vidí souhlas jako něco formálního, ale optání může vypadat jednoduše. Třeba se ptáme, jestli se to tomu druhému líbí, jestli máme pokračovat nebo co by chtěl dělat,“ ujasňuje spoluzakladatelka spolku Konsent Johanna Nejedlová. Souhlas může být verbální i neverbální. Většinou ho poznáte právě z toho, jestli je partner nadšený a zapojuje se do sexuálních aktivit.

Dnes je již Petra se svou minulostí vyrovnaná a aktivně se snaží pomáhat lidem se stejnou zkušeností. Je dobrovolnicí u spolku Konsent a snaží se šířit povědomí o problematice pomocí sdílení svého příběhu na sociálních sítích. „Psalo mi spoustu žen, že mají stejné zkušenosti. Dokonce mi napsali i muži, což jen dokazuje, že se to týká všech,“ přikyvuje Petra. Dodává, jak se k její radosti stalo z myšlenky, že pomůže alespoň jednomu člověku, určité poslání

Další články o stisk online