Ekvádor mi chybí stále, říká cestovatelka Veronika Kapcová
Domácí
Brno - Veronika Kapcová po cestování toužila od dětství. Studovala v Paříži a nějakou dobu pracovala v Londýně v překladatelské agentuře. Navštívila přes 80 zemí, její srdce si ale získala Jižní Amerika, zvláště pak Ekvádor. Své zážitky z cest shrnula ve dvou knihách, na podzim chystá další. Milovaný Ekvádor ve středu přiblížila na přednášce v čítárně Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. „Když jsem na jihoamerickém kontinentě, cítím se jako doma,“ řekla Kapcová.
Kdy jste se rozhodla, že vycestujete mimo Evropu?
Bylo to v roce 2006. V té době jsem měla Evropu už docela procestovanou a stále mě lákala exotika. Rozhodla jsem se vyjet do jihovýchodní Asie, na vlastní pěst, bez cestovky. Na cestu jsem ale nenašla správného parťáka, tak jsem vyrazila sama.
Na přednášce jste zmínila, že cestujete nalehko. Proč?
Čistě z praktických důvodů. Cesty jsou často dobrodružné, skoro každý den jsem někde jinde. Nosit s sebou velký batoh nebo více zavazadel je dost nepraktické. Člověk stejně většinou později zjistí, že polovinu věcí nepotřeboval. Navíc počítám s tím, že přibydou i suvenýry z cest.
Kdy jste poprvé zavítala do Jižní Ameriky?
Poprvé to bylo ještě v roce 2006. Šlo o výpravu do Peru a Bolívie, tentokrát s českou cestovní kanceláří. Tady jsem si uvědomila, že mám latinu tak nějak v krvi. Latinskoamerickým tancům se věnuji od dětství. Dokonce i mé guatemalské spolužačky v Paříži mi říkaly, že to, jak cítím latino hudbu není u Evropanů zvykem.
Z jihoamerických států jste si nejvíce oblíbila Ekvádor. Jak byste tento stát představila?
Je to země ve tvaru srdce, která leží na rovníku. Známá je pro svoji biodiverzitu. Podle mě tu žijí jedni z nejmilejších, nejusměvavějších a nejklidnějších lidí na světě. Ekvádorci si navíc umějí užívat života tak, že to někdy vypadá jako by žili ze dne na den. Také rádi pomáhají turistům a jsou hrdí na svou zem.
Do Ekvádoru jste původně jela na šest měsíců, nakonec jste tam zůstala tři roky. Jak k tomu došlo?
Mým cílem bylo vyjet do země a naučit se španělsky, a to mi nabídli právě v Ekvádoru. Práci jsem měla domluvenou od června 2011 na půl roku. Potom jsem se chtěla věnovat průvodcovství. Bohužel to nevyšlo, protože Ekvádor ještě nebyl tak známou destinací. Později jsem ale dostala nabídku provádět po jiných jihoamerických státech a moje cesta se tak protáhla na tři roky.
Jak je to v Ekvádoru s kriminalitou?
Je to samozřejmě úplně jiné než tady u nás. Venkov je klidný, nebezpečná mohou být města. Člověk by neměl nosit viditelně cennosti nebo šperky a měl by se držet ve skupině. Pokud je zrovna sám musí být pořád ve střehu. Ale dá se na to zvyknout.
Jste ještě v kontaktu s lidmi, které jste v Ekvádoru poznala?
Ano, jsem. Se svými kolegyněmi z práce se sledujeme na sociálních sítích a občas si píšeme. Ekvádor mi chybí neustále, ale je ještě hodně míst, která chci navštívit. Další cestu sem zatím odkládám.
Co máte v plánu teď?
Koncem března vyrážíme s manželem na 17 dní do Kolumbie a v létě chceme projet Albánii na motorce. Hlavně mě čeká práce na další knize ze série Úsměvné pocitopisy, která vyjde na podzim.
