Dávat šanci mladým lidem má smysl, říká student Jakub Andrýsek

Brno, Lucemburk - Devatenáctiletý Jakub Andrýsek je v maturitním ročníku na Gymnáziu Brno, Vídeňská. Se svou středoškolskou odbornou činností se dostal až na mezinárodní konferenci Expo-Sciences Luxembourg v hlavním městě Lucemburska. Andrýsek navrhnul systém zaměřený na monitoring pletacích strojů v rodinné firmě, která se věnuje výrobě ponožek. Systém postupně nahrazuje člověka, který dříve musel počet upletených ponožek zapisovat ručně.

Vaše práce se jmenuje Integrace do průmyslu 4.0. Co to znamená v praxi?

Cílem mé práce bylo navrhnout univerzální systém na monitorování průmyslové výroby. To znamená, že jsem ze starých strojů, které stále fungují, ale nemají žádné měření, vytvořil pomocí senzoru téměř nový moderní stroj. Systém jsem testoval v rodinné firmě ROTEX Vysočina, která se soustředí na výrobu ponožek. Uvnitř webové aplikace člověk vidí v grafech a tabulkách, kolik ponožek se na jakém stroji vyrobilo a jaká je produktivita a produkce všech strojů. Za necelé dva roky provozu jsem zaznamenal přes jeden milion upletených ponožek. Systém využíváme hlavně pro zpětnou kontrolu.

Řekl jste, že systém postupně nahrazuje člověka. Co všechno měli na starost operátoři strojů, než jste zprovoznil svůj projekt?

Na jedné směně jsou obvykle tři operátoři. Jeden hlavní mechanik a dvě pomocné pracovnice. Jejich úkolem je doplňovat materiál, kontrolovat kvalitu upletených ponožek a také opravovat rozbité stroje. Dříve bylo nutné kontaktovat zastavení strojů osobně u každého stroje. To se však s příchodem nových senzorů změnilo, díky webové aplikaci mohou zaměstnanci vidět stav strojů na jedné přehledové tabuli. Díky tomuto zlepšení postupně dochází k minimalizaci prostojů při poruše stroje.

Cokoliv, co senzor naměří, se ukáže na webové aplikaci, kterou jste také vytvořil. Dokázal byste jednoduše vysvětlit mechanismus propojení senzoru a webové aplikace?

Všechny senzory jsou připojené na interní WiFi síť uvnitř areálu firmy, po které posílají informace o změně stavu pletacího stroje. Díky této bezdrátové technologii není nutné natahovat desítky komunikačních kabelů po celé firmě, ale stačí připojit pouze napájení. Webový server leží také ve firmě a zpracovává příchozí data ze senzorů. Veškerá nashromážděná data jsou tak bezpečně uložena u nás.

Celostátní kolo středoškolské odborné činnosti se uskutečnilo v roce 2020. Konference v Lucemburku jste se ale zúčastnil až tento podzim. Jak vaši práci ovlivnila pandemie?

Nikdo celou dobu nevěděl, co bude. Některé zahraniční soutěže byly zrušeny. Museli jsme tvořit videa, která by v případě omezení veřejných akcí byla zveřejněná. Například loňský ročník Expo-Sciences Luxembourg se konal pouze online formou. Každopádně časový rozestup mezi celostátním kolem středoškolské odborné činnosti a konáním zahraničních soutěží bývá klidně jeden až dva roky. To je normální. Ať je pandemie nebo ne.

Dva roky je ale dlouhá doba. Pracoval jste za tu dobu na svém projektu?

Částečně ano, vylepšuji ho. V době, kdy jsem ho tvořil, šlo o projekt, který byl pouze propojen s naší firmou a zaměřoval se na počítaní a práci s ponožkami. Od té doby jsem se projekt snažil upravovat a tvořit jako univerzální. Do budoucna by se tak dal využít na monitorování jakékoliv průmyslové výroby, například výrobny plastů.

Na co jste se v průběhu prezentace své práce zaměřoval?

Pokusil jsem se prezentaci lehce poupravit pro konkrétního posluchače. Když byl posluchač seznámen s oborem a znal technologie, které jsem používal, zaměřil jsem se na drobnosti. Pokud naopak nebyl, popsal jsem svůj projekt pouze krátce a jednoduše, aby pochopil hlavní myšlenku.

Konference byla nesoutěživého typu. Dostal jste alespoň zpětnou vazbu?

Jsem rád, že se nesoutěžilo. Člověk se tolik nestresoval. Otevřeně jsem si s lidmi popovídal, seznámil je se svým projektem a zjistil plno zajímavých informací od ostatních účastníků. Měl jsem ale i návštěvníky, které moje práce zaujala, takže jsem předal pár kontaktů pro budoucí komunikaci.

V Lucemburku se sešlo devětašedesát vědců ve věku jedenáct až jednadvacet let. Účastnící přijeli ze sedmnácti zemí světa. Měl jste čas prohlédnout si projekty ostatních?

Ano. Líbilo se mi, že nám rozdali sešity, ve kterých jsme měli názvy projektů. Každý dostal balíček samolepek se svým obličejem, pomocí kterých jsme se seznamovali. Dostali jsme tří hodinové prezentační volno. Obcházeli jsme stánky ostatních lidí, a když jsme správně zodpověděli jejich otázku, dostali jsme samolepku, kterou jsme si pak nalepili do sešitu.

Na co jste se ptal vy?

Připravil jsem si otázku na cenu projektu. Tedy za kolik by se dal prodat jeden ze senzorů, což je osmnáct euro. Z pohledu průmyslové výroby je to velmi levné.

Budete svoje téma dále rozvíjet nebo už máte jiný nápad?

Tvořím další projekty spojené s firmou na Vysočině. Nyní připravuji kompletní skladový systém, pomocí kterého budeme vědět, kde se ponožky průběhu výroby nachází. Také je budeme moci jednodušeji prodávat a zákazníky informovat o aktuální dostupnosti. Původní projekt mi ale stále běží.