Janáček je k posluchači vstřícný, říká muzikolog Jiří Zahrádka

Brno - To, že posluchači říkají, že hudbě Leoše Janáčka nerozumí, je předpojatost. "Z Janáčkovy opery si každý vezme to, co se ho týká," vysvětluje muzikolog Jiří Zahrádka. Janáčkova díla lze nyní zhlédnout v rámci festivalu Janáček Brno, který se letos koná již po deváté. Mimochodem, přesně tolik napsal Janáček oper. Jiří Zahrádka povídal nejen o nich, ale i o životě Janáčka a o tom, jaký byl.

Co o Leoši Janáčkovi nevíme a pravděpodobně se už ani nedozvíme?

Všechno nevíme! Nevidíme mu do hlavy. Život Leoše Janáčka zkoumám už přes dvacet let, od rána do rána. V podstatě s ním žiju, mám ho rád, ale vlastně nevím, kdo to byl. Často to vlastně ani nevíme u lidí, kteří žijí vedle nás. K Janáčkovi máme spoustu pramenů, znám jeho korespondenci, je mi blízký i s těmi svými šváby, které někdy člověk vidí. Toho, co o něm můžeme vědět, je mnoho. Už ale třeba neobjevíme některé jeho skladby, které bychom chtěli. A vlastně to ani nevadí.

Říkáte, že Janáčka máte rád, ale dovedl vás někdy něčím naštvat?

Ale to víte, že jo! Třeba ve finančních věcech byl malicherný. To nedovedu pochopit. Už z něj byl bohatý pán, finance mu mohly být úplně ukradené, protože už neměl děti, všechny peníze dal beztak univerzitě, a přesto se dokázal pohádat s libretistou kvůli jednomu procentu. Ta malichernost byla taková až dědkovská. Mám pro to ale pochopení. Janáček totiž pocházel z chudých poměrů a peníze dlouho neměl. Na druhou stranu byl ale i velkorysý. Obrovské peníze dával třeba na charitu. Osobnostně to křišťál nebyl. Ale kdyby byl křišťál, neskládal by takovou hudbu.

Pocházel z chudých poměrů a koneckonců celý jeho životní příběh byl poměrně smutný.

Tam je tragédie za tragédií. V jedenácti letech byl odtažen z rodných Hukvald do starobrněnského kláštera. Jako nemajetné dítě se musel těžce probojovávat, aby si udělal na slunci nějaké místo. Byl ale velmi cílevědomý a šel si tvrdohlavě po své cestě. A i když tomu nikdo nevěřil, ve svých šedesáti letech zažíval obrovský úspěch a poslední roky svého života tvořil jako významný umělec. Předtím bylo jeho dílo přehlíženo a opovrhovalo se jím. K tomu všemu ještě přičtěme ne úplně šťastné manželství se Zdenkou Schulzovou. Od počátku bylo jasné, že jejich manželství nebude fungovat. Nežil jsem v té době, ale jeví se mi, že Janáček by byl šťastnější s někým jiným a Zdenka rozhodně také. Jediné pojítko v jejich vztahu byly děti. Když ale obě zemřely, Vladimírek ve dvou letech a dcera Olga v jedenadvaceti, už se toho na jejich manželství moc spravit nedalo.

Jak to, že na Brno nezanevřel, když zde vlastně prožil velkou část ne příliš šťastného dětství?

Tomu se taky divím. Ale víte, v Brně bylo jeho místo. Dělal, co by v Praze dělat nemohl. Dirigoval, hrál jako klavírista, byl sbormistr, založil varhanickou školu, zajímala ho moravská lidová píseň. To znamená, že měl všechno na jednom místě a bylo to pro něj výhodné. Samozřejmě se můžeme ptát na to, proč neodešel později. Praha mu ale nepřála, dělali si tam z něj legraci, navíc byl chápán jako proti smetanovský skladatel, a naopak obdivoval Antonína Dvořáka, což byl další hřích. V roce 1905 mu byl nabídnut post ředitele na konzervatoři ve Varšavě. Ale ani tam neodešel. A i když třeba v dopisech z Vídně v roce 1917 psal: „jak jsem rád, že z toho hnusu brněnského se dostávám,“ měl to v Brně rád. Když si chtěl odpočinout, odjel do lázní do Luhačovic nebo na rodné Hukvaldy. Co ho tady zatěžovalo a mrzelo, byly různé žabomyší války. Například když všechnu energii Janáček věnoval vzniku konzervatoře a jeho žáci de facto zařídili, aby nebyl jejím ředitelem.

Měl tedy Janáček nepřátele?

Jako výjimečná osobnost určitě. Byl to člověk velmi přímý, úsečný, nepřátele si dovedl nadělat svými postoji. Ale to je sympatické. Prostě nebyl moc kompromisní. Měl nepřátele mezi svými žáky i nepřátele veliké i slavné, jako byl Zdeněk Nejedlý. Do jisté doby to byl třeba i dirigent Karel Kovařovic, to se však později spravilo.

Přátele měl nárazově. Byl spíš osamělý, uzavřený, skoro s nikým si netykal, což tedy bylo samozřejmě i dobové. Koho považoval za skutečného přítele, byl právě Antonín Dvořák, ale nevím, jestli to bylo i naopak. Měl rád Maxe Broda, i když se s ním potom taky hádal kvůli překladům textů oper.

Jaký byl učitel?

No nechtěl bych k němu chodit. Byl velmi přísný a nepřístupný učitel. Ale i když si žáky držel od těla, měl je rád. To se pozná podle toho, že když začala první světová válka a ti kluci museli na vojnu, Janáček jim dával oblečení, oni mu museli psát, kdo je kde a jak se jim daří.

Svá největší díla složil Janáček ve svém „domečku“ v zahradě Chleborádovy vily, kde sídlila varhanická škola. Ve své pracovně měl klavír, kterému byl věrný celý život, komponoval u něj, ale přímo pro klavír toho moc nesložil. Proč?

Janáček potřebuje bytostně vyprávět příběhy, měl potřebu sdělit něco světu, na něco upozornit, na něco, co ho bolelo, tížilo. A pro to vyprávění mu nejvíce vyhovovala opera, kterou chápal jako vrchol. Opera kombinuje hudbu, slovo i výtvarné umění. Všechny tyto obory spojuje. A on si to velmi dobře uvědomoval.

Často slyšíme, že posluchači, především ti nepoučení, Janáčkově hudbě nerozumí. Jak bychom tedy měli k jeho hudbě přistupovat?

To je předpojatost. Janáček je naopak k posluchači velmi vstřícný. Jeho řeč není postavena na žádných banálnostech. Jeho opery jsou strhující, jako byste se dívali na činohru, ale podpořenou geniální hudbou. Janáček má navíc velmi velkou výhodu v tom, že jeho opery mají hodinu a půl až hodinu a tři čtvrtě. To je jako film, jako když jdete do kina. Navíc i s titulky, to už je dnes v operních divadlech standard.

Z Janáčkovy opery si každý vezme to, co se ho osobně týká. Je pravda, že jsou to většinou smutné příběhy, osobní tragédie. Janáček prostě není veselý. Snad Výlety páně Broučkovy. Ale každý si v tom najde to své. Poselství Janáčkova díla jinak vnímáte ve středním věku a jinak ve věku vyšším.

Díla Janáčka si dirigenti často upravovali tak, aby se přiblížili hudbě 19. století. Co by interpretům Janáček asi neodpustil?

Co se týče interpretace, Janáček byl poměrně velkorysý. Dirigenti měli tendenci z toho udělat tu krásnou věc, hutnou, plnou zvuku a o to Janáčkovi vůbec nešlo. Takže opravdu dlouhá léta do Janáčka všichni zasahovali a říkali, že neumí instrumentovat. Přitom v instrumentaci je geniální a ve všem pravdivý. A co by dneska neodpustil? Já myslím, že by odpustil téměř všechno, ale domnívám se, že by byl někdy zaražen z jevištních interpretací jeho děl. Jako autor chtěl sdělit nějakou myšlenku a vy potom jdete na inscenaci, která sděluje úplně něco jiného. Tím pádem se ztrácí smysl toho díla a neodpovídá tomu ani hudební zpracování. Samozřejmě, každé dílo je vrstevnaté a obsahuje různé motivy, ale základní myšlenka musí vždycky vyznít. To by Janáček asi neodpustil, myslím si.

Kdybyste měl možnost s Leošem Janáčkem mluvit, na co byste se ho zeptal?

Vzal bych si partitury a zeptal bych se na pár míst, která mi nejsou jasná. Zeptal bych se na to, jak to myslel. A taky bych se ho zeptal, zda to dělám dobře, když jeho díla procházím a čistím v kritických edicích. On by mi třeba všechno zboural. Řekl by mi třeba: "Ne, tady v tomto místě to musí být velký zvuk!" Takže zeptal bych se ho na praktické věci, které slouží tomu, aby jeho dílo šlo světem v té podobě, jak ji zamýšlel.