„Byla to neskutečná jízda a velmi silný zážitek,“ říká Hemerka o domácím šampionátu

Před dvěma týdny odehrál své druhé superfinále v kariéře a rozšířil svou sbírku cenných kovů, dnes odpočívá u své rodiny v brněnské části Bystrc. Absolvent sportovního gymnázia Ludvíka Daňka Adam Hemerka je jedním z nejslibnějších florbalových talentů v České republice a svou kvalitu letos několikrát potvrdil i na mezinárodní úrovni.

Nedávno jste se stal podruhé v řadě mistrem České republiky, jak si užíváte dva týdny po konci sezóny?

Musím přiznat, že sezóna byla dlouhá. Těch vrcholů, na které jsem se musel připravit, bylo požehnaně. Domácí juniorské mistrovství světa v Brně, pozvánka do seniorské reprezentace a nominace na první velkou seniorskou akci, kterou bylo Euro floorball tour v Plzni. Tam jsem se poprvé setkal se světovou špičkou. Následoval mužský šampionát v Helsinkách, na kterém jsme chtěli českému florbalu po sedmi letech vrátit cenný kov. Vyvrcholením dlouhé a náročné sezóny bylo play off a zápas o všechno v podobě Superfinále, které jsme nakonec ovládli a obhájili tak titul z minulého roku. Pauzu si moc užívám, odpočine si tělo i mysl a načerpám nové síly do nadcházejícího ročníku, který rozhodně nebude o moc lehčí. Dokonce s přítelkyní plánujeme dovolenou, kde si úplně odpočinu od florbalu a školy.

Mistr České republiky není jediný titul, kterým se můžete za poslední rok pyšnit. V srpnu jste se stal juniorským mistrem světa a o pár měsíců později jste na seniorském šampionátu dosáhli na bronzové medaile. Jak hodnotíte své dosavadní působení v reprezentaci?

Samozřejmě mě těší, že jsem se mohl zúčastnit všech reprezentačních akcí. Juniorské mistroství světa v Brně pro nás bylo zakončením mládežnického florbalu. Všichni jsme chtěli zúročit dva roky tvrdé práce. Po skončení reprezentačního cyklu jsme si chtěli říct, že jsme pro to udělali maximum. Nakonec se nám to povedlo do puntíku. Byla to neskutečná jízda a velmi silný zážitek. Diváci byli fantastičtí a hnali nás za jakéhokoliv stavu dopředu. Dalo by se říct, že byli našim šestým hráčem na hřišti. Co se týče seniorské reprezentace, tak to bylo trochu odlišné, protože jsem měl v týmu naprosto odlišnou roli. Získal jsem zkušenosti, které mi už nikdo nevezme a upřímně doufám, že budu v týmu nadále pokračovat. Nadcházející sezónu nás čeká hned několik mezinárodních turnajů a další mistroství světa ve Švýcarsku.

Od poloviny minulého ročníku působíte v Mladé Boleslavi. Co vás přimělo k přestupu v době, kdy jste byl v maturitním ročníku na brněnském sportovním gymnáziu?

Byla to jednoznačně kovidová situace v republice a taky moje zranění. Přestup se odehrál velmi rychle v době, kdy byla pozastavena soutěž a florbal se hrát nemohl. Chtěl jsem být stoprocentně připravený na zmiňované juniorské mistroství světa. Hrozilo, že se liga opět rozjede jenom v rámci play off a Hattrick, kde jsem působil, se do bojů o titul nepropracoval. V Brně bych neměl přípravu v podobě zápasů, navíc jsem se dostával do formy po zmiňovaném zranění kotníku a potřeboval jsem zápasové vytížení. Za normálních okolností bych přestupoval až po konci sezony. Musím zmínit, že mi škola vycházela vstříc a tolerovala mi absenci. Bylo to trošku hektické, ale maturitní vysvědčení a superligový titul jsem nakonec získal.

Vaše florbalová kariéra začala v Brně, konkrétně jste odchovancem brněnského Hattricku, který letos po nepovedeném play down opouští nejvyšší soutěž. Co podle vás stálo za neúspěchem vašeho mateřského klubu?

Hattrick mě vychoval a vždycky bude mít místo v mém srdci. O to víc mě sestup z nejvyšší soutěže opravdu mrzí. Těžko říct, kde se stala chyba. Jednu dobu dokonce sahali po nově zavedeném předkole play off. Nakonec si svými špatnými výkony ke konci sezóny zkomplikovali situaci a ocitli se v zápasech o záchranu. Doufám, že se kluci v co nejkratším čase znovu vrátí do superligy a Brno bude mít znovu svého zástupce.

Studujete vysokou školu v Mladé Boleslavi. Jak těžké je skloubit studium a sportovní kariéru?

Se školou je to trochu složitější. Studium při vrcholovém sportu vyžaduje nutnou dávku sebezapření. Na druhou stranu chci vyzdvihnout vedení školy a učitele, kteří se mi snaží vždy vyjít vstříc. Navíc mám na škole zařízený individuální plán, díky kterému mám omluvené absence, které plynou ze zápasů, tréninků a reprezentačních akcí. Vzdělání je pro mě jednou z hlavních priorit, proto se vždy donutím udělat co je potřeba. V prvním semestru jsem dokonce zkoušel dálkově studovat na Masarykově univerzitě, ale velmi rychle jsem si uvědomil, že jedna škola je akorát.

V Brně máte celou rodinu, zázemí, dokonce i přítelkyni. Svůj volný čas věnujete převážně florbalové přípravě. Jak často se vracíte domů do Brna?

Musím říct, že do Brna jezdím paradoxně i přes nabitý tréninkový a studijní program často. Snažím se doma trávit co nejvíc možného času. Objevím se tady minimálně jednou týdně, když je možnost i víckrát. Na Brno nedám dopustit, je to moje srdcová záležitost a mám tu opravdu vše důležité v mém životě. Rodinu, kamarády a přítelkyni, bez které bych se neobešel.

Florbal nebyl vždy vaším jediným sportem. Do patnácti let jste hrál za brněnskou Zbrojovku a měl jste dokonce i nabídky ze zahraničí. O co přesně se jednalo?

Jako malý jsem po vzoru mého táty začínal s fotbalem. Měli jsme ve Zbrojovce opravdu silný ročník, se kterým jsme vyhrávali, co se dalo. Někdy na přelomu mezi čtrnácti a patnácti jsem se musel rozhodnout pro sport, kterému se budu věnovat naplno. Do té doby jsem oba sporty kombinoval a snažil se to nějak skloubit. Nakonec jsem se rozhodl pro florbal a určitě toho nelituji. Je otázkou, kde bych dnes byl, kdybych zůstal u fotbalu. Myslím si, že našlápnuto jsem měl poměrně slušně. Zahraniční nabídka přišla poté, co jsme byli s týmem na soustředění v Itálii. Sehráli jsme několik přípravných utkání s Fiorentinou a pár vyvolených, včetně mě, dostalo nabídku do tamní akademie. Nakonec nabídku kvůli věku nikdo z nás nevyužil.

Vybral jste si florbal, ve kterém nejsou ani zdaleka takové peníze jako ve fotbale. Jak vnímáte své rozhodnutí s odstupem času?

Samozřejmě, že se člověk občas zamyslí, jestli by přece jenom neudělal líp, kdyby u fotbalu zůstal. Pravidelně nad tím přemýšlím, když se podívám na své vrstevníky a spoluhráče, kteří dnes hrají někde v zahraničí nebo kopou za prvoligové kluby tady v Česku. Finanční podmínky ve fotbale jsou s těmi florbalovými nesrovnatelné, ale nikde není napsáno, že zrovna já bych měl to štěstí a dostal se někam výš. Našlápnuto jsem na to sice měl, ale stačí jedno zranění nebo hloupé mladické rozhodnutí a je to pryč. Svého rozhodnutí určitě nelituji, kdo z fotbalistů může říct, že je mistr světa? Navíc jsem díky florbalu zažil nespočet nádherných chvilek a poznal skvělé kamarády na celý život.