Komentář: Brněnská atletická hala nestojí, protože musí být nejlepší

Brno - Nejnovější, nejmodernější, špičková, pro 2 200 diváků. Takovými přízvisky se měla pyšnit nová atletická hala v bohunickém kampusu. Brněnští atleti na ni čekají marně už roky. Plány na její výstavbu brněnskými sportovními kuloáry kolují už také spoustu let. V poslední době to dokonce vypadalo, že by se na louce u bohunického kampusu mohlo začít každou chvílí stavět.

Nestalo se. Chyběla jediná věc – peníze. Přesněji řečeno dotace od státu, které vedení města ke stavbě haly údajně nutně potřebuje. Nová hala má totiž stát osm set milionů korun, a to si ani město jako Brno nemůže dovolit zaplatit ze svého. To chápu.

Nerozumím ale tomu, proč by vlastně atletická hala měla stát tak moc. A nemyslím teď téměř dvojnásobné zdražení brněnského projektu. Nechápu proč v Česku potřebujeme další atletickou halu za půl miliardy. Nebylo by lepší snížit její cenu třeba na třetinu a mít alespoň něco?

Když se v roce 2015 dokončila stavba atletické haly v Ostravě, byla kolem toho spousta slávy. Aby taky ne, byla to teprve čtvrtá hala v republice. Další dvě stojí v Praze a třetí v Jablonci. Ta jablonecká má navíc namísto standardního dvou set metrového oválu tři sta metrů a nepříjemně ostré zatáčky. Ostravská hala tak byla pro českou atletiku dlouho očekávaným požehnáním. I tak ale její stavba stála téměř 350 milionů bez DPH.

Ostravskou cenu ale s přimhouřením očí chápu, byla to první hala s velkou tribunou a každý rok se zde pořádají mezinárodní mítinky. Potřebuje ale česká atletika další takovou halu? A musí opravdu brněnská hala nést všechna tak superlativní přízviska? Nestačilo by, aby brněnští atleti nemuseli v zimě běhat v improvizovaném tunelu v nějakém skladu?

Pořád se říká, jak se má Česko inspirovat v západní Evropě. Já si ale myslím, že by bylo mnohem lepší podívat se spíše na sever. Alespoň co se sportovní infrastruktury týče. Třeba v takovém Švédsku, které má zhruba stejný počet obyvatel jako Česká republika, je atletických hal více než čtyřicet. Pouze několik z nich je ale opravdu špičkových. Mnohem více je jich situováno do nenápadných montovaných hal, natřených tradiční švédskou červenou barvou.

Švédské haly často neobsahují ani žádné špičkové vybavení a zázemí pro vrcholové sportovce. Často jde opravdu pouze o jednoduchou obdélníkovou halu, uvnitř které se nachází klasický dvou set metrový ovál s klopenými zatáčkami a umělým „tartanovým“ povrchem, a samozřejmě také všechny sektory a vybavení, které atleti k tréninku potřebují.

Takové haly jsou pak nejen výrazně levnější na výstavbu a údržbu, jsou také dostupné téměř všem. Dostat se jako hobby běžec do atletické haly v Ostravě nebo Praze je totiž často téměř nemožné. Skoro pořád jsou rezervovány atletickými kluby a vrcholovými sportovci. Ve Skandinávii si tam může zasportovat opravdu každý. Možná právě proto mají severské státy nejvyšší zastoupení pravidelně sportujících lidí v Evropě.

Asi by proto stálo za to, zamyslet se nad nutností všech těch nej. Jestli by pro český sport a společnost obecně nebylo mnohem přínosnější smířit se pro jednou s něčím průměrným a běžným, s něčím, co už mají i jinde. Minimálně sportující veřejnost by to určitě ocenila.