Aktivita pro páry: Komentovaná prohlídka Brna v časech okupace

Brno - Centrem Brna se v sobotním podvečeru ozývají hlasy rozdováděných dětí a chodníky po nedávném dešti pomalu vysychají. Vzduchem je cítit zatuchlá vlhkost. Kolem Janáčkova divadla kráčí hlouček lidí veden holohlavým mužem s brýlemi a zářivě bílou bundou. Lidé za ním se na sebe láskyplně usmívají a drží se v párech za ruku. Připomínají tak trochu průvod mateřské školy. Nikdo by neřekl, že se právě účastní komentované procházky s názvem Brno za doby okupace.

O hodinu a půl dříve se u Institutu Paměti národa scházejí první účastníci procházky. Pod rozevřenými deštníky za zvuku dopadajících kapek probíhá živá diskuze. „A byla jste na prohlídce Brno v časech totality?“ ptá se asi čtyřicetiletá žena s černými vlasy po ramena blondýnky stojící vedle ní. „Ne, to jsem nebyla, ale plánuju jít na tu příští,“ svěří se jí dotázaná.

„To jsem ani nečekal, že vás tady bude tolik,“ přivítá shromáždění Martin Koplík, průvodce Institutu Paměti národa. I přes nižší vzrůst z něj čiší charisma a jeho vizáž zdobí úsměv. Okamžitě přitáhne pozornost přítomných. „Vzhledem k počasí jsem si myslel, že nikdo nepřijde,“ pokyne rukou k upršené ulici. Rozhlédne se po skupince zhruba patnácti lidí. „Á, vidím tady známé tváře, to jsem rád, že jste dorazili i tentokrát,“ pokýve hlavou. Krátce představí projekt Paměti národa – sérii komentovaných procházek, které vede – a pro nováčky připomíná, v jakém časovém období skončila minulá procházka. „Dnes se vydáme do období po smrti Gottwalda,“ snaží se překřičet nedalekou skupinku hlučných dětí.

„V roce 1968 se všechno událo tak náhle, že si spousta lidí při poslechu rozhlasu myslela, že se jedná pouze o hru. Ve skutečnosti však tanky najely až do centra města,“ vypráví dál Koplík. Mladý muž, dvacátník, pohladí svou přítelkyni po zádech. Starší pár vzadu se drží za ruce. Všichni napjatě poslouchají výklad.

Při přesunu na další místo výkladu začínám zpovídat jeden ze šesti přítomných párů. „Právě píšu knížku, a tak jsem se zastavil v kavárně Paměti národa, kde jsem se o procházce doslechl,“ vypráví účastník Petr Pytlík. „Zaujalo nás to téma,“ doplní jeho manželka. „A chtěli jsme se jen tak v sobotu projít,“ opět se ujímá slova Pytlík.

Na delší rozhovor není čas, neboť výklad znova pokračuje, tentokrát s výhledem na náměstí Svobody. „V srpnu 1969 se nejdříve na tomto náměstí událo shromáždění, které působilo velmi nevinně a pokojně. Následně se ale dav přesunul vyrabovat prodejnu Sovětské knihy. Nepodařilo se jim to. Zastavila je veřejná bezpečnost sídlící na protějším rohu,“ zapáleně gestikuluje Koplík směrem k náměstí. Projíždějící tramvaje podtrhují atmosféru vyprávěného příběhu. Přítomné páry se shluknou blíže k sobě. Ruce, které zrovna nedrží milované polovičky, svírají pevně zavřené mokré deštníky.

Brzy následuje další přesun na nové místo. „Jsme už na třetí procházce s panem Koplíkem, našli jsme to na internetu. Třeba už nejsme v tom romantickém věku, kdy bychom potřebovali mít všechno růžové,“ zasměje se Martina Hrdličková se svým manželem. Zpovídám také další pár. „Moje přítelkyně našla tuhle akci a zatím se nám moc líbí. Je to velmi poutavé a informačně zajímavé,“ svěří se Adam Políček. Hned na další zastávce s výkladem objímá svou přítelkyni. Oba napjatě poslouchají další tíživé informace – s přibývajícím časem roste také intenzita slov.

Zastávka je tentokrát před budovou Českého rozhlasu. Její přítomnost dokresluje příběh dob minulých. I okolní svět jakoby utichl. „Poslední místo svobodného vysílání na dalších dvacet let hledali okupanti asi týden. Nacházelo se v podzemí Nové radnice,“ znova se ujímá slova Martin Koplík. „Televize a rozhlas sehrávají velmi důležitou roli, protože byly jedinými sdělovacími prostředky té doby. Naštěstí naše vysílání zachytili i v nedalekém Rakousku a odsud se informace šířily dál na západ,“ pokyne rukou k budově. Netrvá dlouho a výprava pokračuje dále.

Cestou zpovídám poslední pár. Zatímco většina lidí uvnitř zpracovává právě slyšené informace, jedna dvojice se tváří o něco více vyrovnaně, téměř až optimisticky. „S panem Koplíkem už jsme na nějakých procházkách byli a přijde nám to velmi zajímavé. Jen jsme doufali, že počasí bude lepší,“ pousměje se muž z páru ve středním věku. „Romantická aktivita to zrovna není, ale po třiceti letech manželství nemusí být všechno romantické,“ zasměje se jeho manželka. Cesta vede kolem Janáčkova divadla parkem Danuše Muzikářové. Skupina zastavuje u jejího pomníku opodál.

Slova se naposledy ujímá průvodce. Moravské náměstí se ocitá ve večerním šeru a mrazivá slova míří přímo pod kůži. „Danuše Muzikářová byla osmnáctiletá dívka, která na konci srpna v roce 1969 měla v plánu zajít za svou kamarádkou, aby se domluvily, co ten den budou dělat. Právě v těchto místech byla zasažená kulkou vypálenou Lidovými milicemi nebo SNB. Samozřejmě celou událost viděli svědci, a tak se jí rozběhli na pomoc. Přečtu vám teď výpověď jednoho z nich…,“ vytáhne Koplík ze své brašny pomačkaný kus papíru. Charismatickým hlasem předčítá jednotlivé výpovědi.

Prohlídka se chýlí ke konci, zastávka u pomníku Danuše Muzikářové byla tou poslední na trase. Martin Koplík se loučí s přítomnými. „Určitě přijďte i na další prohlídku,“ zve je na závěr. Jednotlivé dvojice mu poděkují a vydají se svou cestou do večerních ulic. „Jsem rád, že chodí tolik mladých lidí a párů,“ sdělí mi Koplík po prohlídce. „Tohle téma se nedostatečně probírá ve školách. Jsem rád, že i páry si na tom najdou něco svého,“ uzavírá. Už nyní vymýšlí program na další komentované procházky, tu nejbližší povede za necelý měsíc.