Národ bez historické paměti by nebyl národem, míní historik Vladimír Černý

Brno - Sedmnáctý listopad každoročně připomíná dvě klíčové události českých dějin – odvahu studentů v roce 1939 i odpor proti totalitě v roce 1989. Stejně je tomu i dnes. V rozhovoru s historikem Vladimírem Černým se dozvíte, proč je důležité si podobné události připomínat, nebo také jakou roli hrají v interpretaci dějin instituce.

Dnes je sedmnáctého listopadu. Co si při tomto datu vybavíte vy osobně?

Toto datum se dvakrát výrazným způsobem zapsalo do moderní historie českých zemí. Nejprve došlo během nacistické okupace 17. listopadu 1939 z nařízení říšského protektora Konstantina von Neuratha k uzavření českých vysokých škol, což se týkalo i tehdejších čtyř fakult Masarykovy univerzity (právnické, lékařské, přírodovědecké a filozofické). Nacisté pak bez soudního rozhodnutí popravili v Praze devět studentských předáků a v následujících letech bylo mnoho vysokoškolských pedagogů popraveno za odbojovou činnost. Řada dalších zemřela v koncentračních táborech a věznicích.

No, a 17. listopad 1989 pak přinesl konec komunistického režimu, který 41 let devastoval naši zemi. Na tyto události už mám vlastní vzpomínky. V listopadu toho roku mi bylo čtrnáct let a chodil jsem do osmé třídy. Dobře si vzpomínám na nervozitu, která tehdy panovala mezi našimi učiteli. Měli ještě strach svobodně mluvit a nevěděli, co nám vlastně mají o probíhajících událostech říct. Moji rodiče poslouchali zahraniční vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, kde bylo možné se dozvědět informace, které oficiální režimní propaganda obyvatelstvu samozřejmě nesdělovala. Starší bratr tehdy studoval na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity a aktivně se zúčastnil listopadové stávky i mnoha demonstrací probíhajících zejména na brněnském náměstí Svobody.

Datum je v České republice spjato především se vzpomínkami na rok 1989. Není rok 1939 a tehdejší zásah proti českým vysokoškolákům trochu opomíjen? Přece jen listopadová akce byla tehdy zamýšlena jako pietní na počest Jana Opletala

Nemyslím si, že zrovna u nás v Brně by byly vzpomínky na 17. listopad 1939 upozaděny. Každoročně se v době jeho výročí schází členové vedení Masarykovy univerzity a jednotlivých fakult se studenty na symbolickém pietním místě v Kounicových kolejích, které sloužily 17. listopadu 1939 jako shromaždiště zatčených studentů, z nichž někteří pak skončili v koncentračním táboře Sachsenhausenu. Gestapo si následně z kolejí udělalo obávanou věznici, kterou prošlo během okupace přes třicet tisíc vězňů a téměř 700 lidí zde bylo v letech 1941–1945 popraveno. Takže tyto události jsou připomínány důstojně a je to samozřejmě dobře.

Trochu jiná situace možná panuje během výročí 17. listopadu v Praze, ale těchto akcí se osobně neúčastním a nebudu je proto hodnotit. Historicky důležitá jsou prostě obě data, 17. listopad 1939 i 1989.

O historické paměti

Proč je podle vás důležité, aby si určité události z naší historie společnost připomínala?

Často slyšíme slova, že z minulosti se lze poučit a je tomu skutečně tak. Třeba kvůli tomu, abychom se vyvarovali některých tragických chyb, které udělali naši předkové. Historické události formovaly naši přítomnost a je samozřejmě dobré znát alespoň základní milníky naší i světové historie.

Kdyby tomu tak nebylo, bylo by pravděpodobnější často zmiňované opakování minulosti?

Národ bez historické paměti by vlastně nebyl národem. Minulost opakovat nelze, ale jak už jsem výše řekl, můžeme se dopouštět podobných chyb jako naši předkové. Ty by pak mohly skončit s ještě horšími výsledky vzhledem k moderním technologiím, které dnes máme k dispozici. Proto je důležité si připomínat zejména události spjaté s nacistickými či komunistickými režimy, nezměrné tragédie v podobě holocaustu, stalinského gulagu a podobně. Je důležité zkoumat příčiny, které k těmto tragédiím vedly. I v dnešní době totiž stále existují války, genocidy či terorismus. Různé formy násilí bohužel provází lidstvo od jeho počátků až do současnosti a nemyslím si, že tomu v blízké budoucnosti bude jinak.

Může být historická paměť i nebezpečná?

Nebezpečné by spíš bylo nic si z minulosti nepamatovat. Jinak je samozřejmé, že si různé národy svou minulost idealizují a přikrašlují; na tom není nic neobvyklého. Běžné je také využívání (či spíše zneužívání) různých událostí z minulosti k politickým účelům.

Můžete uvést nějaké příklady?

Třeba husitské války, které byly dlouho brány za vrcholné období českých dějin. Ve zdeformované podobě se husitství hodilo i komunistickému režimu, který jej prezentoval jako příklad boje utlačovaných proti utlačovatelům. Náboženský aspekt husitství byl přitom zcela potlačen.

Nebo třeba úvahy o „třísetleté porobě“ a době temna českého národa za Habsburků vtloukané lidem do hlav už od prvorepublikových dob. Jenže minulost není černobílá a jaksi se už nepřipomínalo, že v této tolik zatracované době vznikaly například nádherné stavby podle projektů Santiniho či otce a syna Dientzenhoferů, své mistrovské obrazy malovali Škréta, Brandl nebo Kupecký, mnohá místa zdobily sochy Brauna, Brokoffa a dalších umělců. Podobné příklady manipulací s historií bychom ale samozřejmě našli i v jiných zemích.

Velmi často se svátky jako je třeba 17. listopad nesou v duchu demonstrací. Je podle vás správné využívání historických událostí k pořádání protestních akcí?

Není nic neobvyklého, že jsou významná historická data různě zneužívána některými pochybnými politickým subjekty, které se takto chtějí zviditelnit. Radost z toho nemám, ale jak říkal Jára Cimrman: Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.

Je u nás historie pouze připomínána, nebo dochází i k jisté idealizaci?

Ano, minulost si často idealizujeme a nemusí na tom nutně být něco zlého. Někdo třeba rád navštěvuje středověké hrady, hltá knihy o rytířích a trochu si idealizuje doby, ve kterých tyto stavby vznikaly. Ale jeho vášeň třeba může vést až k zapojení do akcí vedoucích k záchraně nějaké ohrožené historické památky a činnost takového člověka je pak jistě pozitivní. Špatnou věcí se to stává tehdy, když se někdo snaží minulost zneužít ve svůj politický či osobní prospěch.

Role institucí

Jakou roli v tomhle podle vás hrají školy?

Znám řadu výborných učitelů dějepisu působících na základních a středních školách. Pokud vypravuje o minulosti vysokoškolsky vzdělaný odborník, který je zapálený pro věc a dovede děti či dospívající mládež zaujmout, tak je to jistě ku prospěchu věci.

A co třeba média?

U médií je to složitější. Často sám při procházení internetu narážím na články, které minulost interpretují pochybnými způsoby. Někdy je zřejmé, že takový článek psal diletant bez potřebných znalostí dané problematiky. Jindy zase z článku vyplývá, že jeho autor měl na mysli nějaký politický kalkul a s tímto cílem psal. Když si to potom přečte člověk, který historii nezná a je náchylný přebírat obsah všeho, na co narazí, tak to samozřejmě může mít negativní dopady.

Existují nějaké mýty, které se šíří o konkrétních českých historických událostech?

Některé mýty už jsem zmiňoval, ale ono jich je samozřejmě hodně. Třeba období Rakousko-Uherska (1867–1918) má stále mnoho lidí spojené s tvrdým národnostním útlakem a zaostalostí českého národa. Ale ve skutečnosti tehdy už vznikaly a působily české politické strany, v Praze fungovala od roku 1882 česká univerzita, české země byly průmyslově vyspělé a koncerny jako plzeňská Škodovka nebo Vítkovické železárny patřily ke světové špičce. A takových příkladů bychom našli samozřejmě víc.

Které události českých dějin by si podle vás zasloužily větší pozornost veřejnosti?

Je otázkou, co rozumíme pod pojmem „pozornost veřejnosti“. Pokud například nějaké muzeum uspořádá zajímavou výstavu, vždy se najde dost lidí, kteří ji navštíví. Je ale třeba výstavě zajistit pořádnou reklamu, aby o ní veřejnost věděla. Bez sociálních sítí se to dnes už neobejde.

Pozornost by pak určitě měla být věnována již zmiňovanému období rakousko-uherské monarchie a některým neprávem pozapomenutým osobnostem z té doby. Jeden příklad za všechny: V severočeských Teplicích se roku 1841 narodil významný cestovatel, horolezec, polárník a také malíř Julius Payer. Společně s Karlem Weyprechtem velel v letech 1872–1874 rakousko-uherské polární výpravě s cílem dobýt severní pól. To se sice nepodařilo, ale výprava i tak dosáhla významného úspěchu v podobě objevení Země Františka Josefa. Díky tomu dnes na mapě tohoto souostroví najdeme Brněnský mys pojmenovaný takto právě členy výpravy, mezi nimiž bylo několik rodáků z Čech a Moravy. Dnes už ale Payera skoro nikdo nezná.

Jaký máte názor na velmi oblíbené historické filmy či seriály o českých událostech?

Záleží na tom, o jaký film se jedná. Pokud je film s historickou tematikou natočen kvalitně a autoři se aspoň trochu snaží držet historických reálií, tak je to v pořádku. Každý tvůrce má samozřejmě nárok na svou invenci. Zároveň ale platí, že tvořit filmy s historickými náměty není jednoduché a zdaleka ne každý se vydaří.

Máte nějaký oblíbený?

K mým oblíbeným patří Řád z roku 1994, kde hlavní role ztvárnili herci Jan Tříska a Marek Vašut. Film se odehrává v období válek Rakouska s Pruskem v osmnáctém století. Jeho tvůrcem byl brněnský režisér Petr Hvižď, který bohužel podlehl ve věku třiceti sedmi let zákeřné nemoci. Dále bych zmínil třeba film Bumerang popisující tragický život vězňů v komunistickém lágru s Jiřím Schmitzerem v hlavní roli. Zaujal mě také životopisný film o Janu Masarykovi, jehož ztvárnil Karel Roden.

Na závěr, jaké poselství byste chtěl, aby si lidé odnesli z připomínky 17. listopadu?

Zlu v podobě totalitních či autoritářských režimů se nemá podléhat a je třeba proti nim bojovat.