Legenda americké hudby, Bob Dylan oslaví 80. narozeniny

Bob Dylan, rodným jménem Robert Allen Zimmerman oslaví 80. narozeniny. Za svou dlouhou kariéru napsal více než 500 písní a vystřídal mnoho hudebních stylů. O jeho životě si redaktorka Stisku povídala s anglistou Janem Budňákem, kterého doplnil docent z Katedry výtvarné výchovy Ostravské univerzity a autor několik knih o Dylanovi, Jakub Guziur.

Jaké bylo vaše vůbec první hudební setkání s Dylanem?

JB: Celkem paradoxní. Dylana jsem jako solového interpreta dlouho neznal. V mládí jsem hodně poslouchal písně George Harrisona, který v 80. letech koncertoval se skupinou Traveling Wilburys. Jejím členem byl mimo jiné právě Bob Dylan. Dylan mě zaujal a postupně jsem se začal prokousávat celou jeho tvorbou od počátku 60. let až do současnosti. První, co jsem od něj slyšel byly písně z poloviny 60. let. Tehdy pomalu odkládal kytaru a s ní i image folkového zpěváka a začal hrát psychedelické písně s elektrickými nástroji. Tenhle typ písní uměl interpretovat nesmírně fascinujícím způsobem. Myslím, že ho tenkrát krom nadšení poháněly kupředu i jiné podpůrné látky.

JG: Poprvé jsem na Dylana narazil doma. Otec měl několik jeho desek. Už tehdy při prvním poslechu jsem věděl, že jsem narazil na něco výjimečného. Bez nadsázky se dá říct, že mě Dylan provázel celým mládím. Mám s ním spojené hledání vlastní identity i první milostné vztahy. V podstatě se dá říct, že je součástí mojí identity.

Jaký byl váš první dojem z něj?

JB: Od začátku mě na něm fascinovalo, že byl schopen přizpůsobovat své písně náladě a situaci. Při živém vystoupení se mu písničky doslova měnily pod rukama. To mi přišlo nesmírně odvážné. Jeho odvaha však sahala ještě dál. Jak už jsem zmínil, v polovině 60. let se Dylan rozhodl úplně změnit styl vystupování. Přizval na podium kapelu a místo klasického folku začal hrát rockové písně s elektrickými nástroji. Pro fanoušky to byl šok. S touto etapou jeho tvorby se pojí několik příběhů. Jeden z nejznámějších vypráví o tom, že Pete Seger, známý folkový písničkář přetnul na jednom z Dylanových koncertů kabely od elektrické kytary, aby Dylan nemohl dohrát koncert. Možná je to jen legenda, ale kus pravdy na ní asi přeci jen je.

Co si vybavíte, když se řekne Bob Dylan?

JB: První, co se mi tedy vybaví je rozmanitost. Nikdy není tím, co od něj lidé očekávají, a to se mu dařilo ve dvaceti letech i teď v osmdesáti. O Dylanovi se často mluví jako o písničkáři. S tímto označením nesouhlasím. Pod pojmem písničkář si představím třeba Plíhala, čímž se nechci Plíhala nijak dotknout, ale Dylan je pro mě ale něčím mnohem větším než jen písničkářem. Je podstatě syntézou veškeré americké hudby, od starých lidových písní, přes blues, až po Sinatru. Všechny tyto podoby stihnul za svou dlouhou kariéru vystřídat.

JG: Je nutné oddělovat Dylana a Roberta Zimmermana. Celý svůj život Dylan zdůrazňoval, že není tím, za koho se vydává na podiu. Tvrdil, že „masku Dylana“ sundává, kdykoli je to jen možné. Osobně si myslím, že tohle se změnilo před několika málo lety, tehdy se svou maskou definitivně srostl. V té době si také definitivně změnil jméno z Roberta Zimmermana na Boba Dylana.

Dá se několika slovy popsat jeho osobnost či je to nemožné?

JB: To je těžká otázka. Podle mě má v sobě Dylan kombinaci rysů a talentů, které má jen málokdo. Pokud bych měl ale vyzdvihnout jednu věc, bude to jeho schopnost imaginace. Vybavuji si jeden rozhovor, kdy se moderátor Dylana ptal, jak je možné, že složil tolik písní, ve kterých se to jen hemží proudem barvitých asociací. Dylan tehdy posmutněl a řekl, že to nedokáže vysvětlit, neboť tuto dovednost už ztratil. A tím je pro mě Dylan. Je ztělesněním talentu, který ani on sám nedokáže popsat, je to zkrátka něco mezi nebem a zemí.

JG: Myslím, že poselství jeho tvorby spočívá právě ve snaze sdělit posluchačům, že nic jako stálá osobnost neexistuje. Dylan se měnil a s ním i jeho tvorba. Popsat jeho osobnost je tedy v podstatě nemožné. Což ví i on sám.

V roce 2017 získal Bob Dylan Nobelovu cenu za literaturu, v čem jsou podle Vás jeho texty výjimečné?

JB: Je to právě jeho schopnost vytvářet proud asociací, která dělá jeho texty nezaměnitelnými. Minimálně v 60. letech byl schopen dostat do textu obrovské množství obrazů a barev. Je to neskutečné a mě osobně to úplně převálcovalo. Neznám moc lidí, co by dokázali během chvíle vychrlit tak niterný text. V souvislosti s tím se mi vybavuje další příběh, který vyprávěl George Harrison. Skupina Travelling Wilburys se jednoho dne sešla v nahrávacím studiu. Chtěli nahrát píseň Tweeter and the Monkey Man, nahraná píseň ale nebyla podle jejich představ. Dylan tehdy vyhnal zbytek skupiny asi na hodinu ven. Když se asi vrátili, nezbylo z původní písně takřka nic. Dylan změnil rytmy i slova. To, co vytvořil bylo však přesně to, co skupina potřebovala.

Jak se Vám líbí Dylanův poměrně specifický zpěv?

JB: Na to nedokážu jednoznačně odpovědět. Dylan měnil persony a spolu s nimi měnil i hlasy. V prvních letech své tvorby byl klasickým folkovým zpěvákem. V polovině 60. let měl nehodu na motorce a na více než rok se stáhl z veřejného života. Když pak začal znovu zpívat byl úplně někým jiným. Jde to slyšet například na desce Nashville Skyline z roku 1969. Na ní je jeho hlas oproti původnímu takřka k nepoznání. Co se týče současné podoby jeho zpěvu, trochu ho podezřívám, že by ještě mohl zpívat, ale nechce se mu. V posledních letech na koncertech jen vydává zvuky podobné chrčení. I v tom se však dá jistým způsobem najít umělecká hodnota.

Co podle vás učinilo Dylana tak slavným?

JB: Podle vyprávění jeho současníků byl Dylan na začátku 60. let, kdy se usadil v New Yorku spíše průměrným hudebníkem. Hrával ve folkových klubech, ale talentem nijak nevyčníval nad ostatní. Poté asi na půl roku zmizel z New Yorku. Když se vrátil, měl v sobě něco výjimečného. Tehdy mezi hudebníky kolovaly historky, že někde na rozcestí potkal ďábla, který mu vdechl talent. Od té doby už nemusel nikomu nic dokazovat, měl v sobě něco, za co ho ostatní uznávali.

JG: Dylan byl velmi dobrý v tvorbě vlastní image. Poté, co se usadil v New Yorku o sobě vyprávěl historky typické pro folkové hudebníky. Například o tom, že utekl z domova a toulal se po Státech jako poustevník. Byl velmi uvěřitelný, na čemž mělo jistě podíl i jeho charisma. Navíc byl fotogenický, čehož uměl velmi dobře využít. Samozřejmě byl však také velice nadaným a všestranným hudebníkem. Myslím tedy, že v tom tkví jeho úspěch.