Na výstavě Tichá hrdinství se lidé mohou vrátit v čase

Brno - Téměř před pětaosmdesáti lety, 15. března 1939, vstoupila německá vojska do českých zemí. Více než dva tisíce krutých dnů pak museli Češi prožít, něž získali zpět svou svobodu. Na výstavě Tichá hrdinství – příběhy z druhé světové války, kterou pořádá Institut Paměti národa, se mohou návštěvníci pomocí interaktivních technologií ponořit do této doby a částečně prožít osud jednoho ze svědků hrůzných událostí.

Tma a ticho. Stojím osaměle v malé, stísněné místnosti. Náhle se ozývá ostrý, děsivý zvuk a obličej mi ozařuje jasný paprsek světla. Pomalu klesá k podlaze a rozděluje prostor na dvě časti. Slyším rachot kol a troubení klaksonů. V tenkém proužku světla se promítá lesní krajina. Uvědomuji si, že jsem ve vlaku, který míří do koncentračního tábora. Srdce mi buší silněji a moje tělo svírá strach. Vlak nakonec zastavuje, dveře vagonu se otevírají a najednou všechno mizí. Klidný mužský hlas vycházející ze sluchátek mi říká, abych pokračovala k dalšímu objektu expozice.

Pomalu se vracím do reality a uklidňuji se, že mi nic nehrozí. To se o Židech žijících v Česku ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století říct nedá. „Přes osmdesát tisíc z nich bylo deportováno do koncentračních táborů. Naprostá většina skončila v Terezíně,“ komentuje hlas. Jsou to obrovská čísla, obětí však mohlo být více, kdyby životy desítek Židů nezachránila Jaryna Mlchová, jejíž příběh se za chvíli dozvím.

Ze všech stran mě obklopuje velká zakřivená obrazovka, na níž blikají staré zažloutlé rodinné fotografie. Mou pozornost přitahuje malá holčička s krátkými vlnitými vlasy a rošťáckýma očima. Je to právě Jaryna, na oněch záběrech je jí asi pět let. Narodila se v Praze v roce 1921. Od dětství ji bavila chemie, a proto se taky ve svých čtrnácti letech přihlásila na chemickou průmyslovou školu. Studium dokončila již za války.

Ve sluchátkách slyším její skřípavý hlas. "Když Němci vstoupili do Československa, bylo mi osmnáct let. Vdala jsem se a spolu s manželem jsme se zapojili do odbojové skupiny v rámci Petičního výboru Věrni zůstaneme," říká. Jako členka odboje vykonávala Mlchová řadu činností. Vězňům do koncentračních táborů například posílala balíčky s jídlem. „Dávala jsem tam cukr, sůl, cibuli a česnek. A nemyslete si, že to všechno bylo snadné sehnat. Toto zboží bylo velmi žádané,“ popisuje.

Pro záchranu lidí využila Mlchová i svých znalostí chemie. Smícháním kyseliny pikrové a kyseliny citronové vyrobila látku, která po konzumaci způsobovala příznaky podobné žloutence. Dodávala ji Židům, kteří měli být transportováni. Ti se pak se „žloutenkou“ obraceli na doktora Herforta a zůstávali v jeho klinice. To jim umožnilo vyhnout se deportaci do koncentračních táborů. Na výstavě mám příležitost vyzkoušet si přípravu takové látky. Pod vedením Jaryny si oblékám bílý plášť a ve zkumavce míchám žlutý a modrý prášek. Výslednou směs vkládám do obálky a nesu ji do poštovní schránky, která se nachází vedle dalšího exponátu.

Stojím před obrazovkou se spoustou nesrozumitelných symbolů. Snažím se pochopit, co znamenají, ale nejde to. „Práce v odbojové organizaci byla velmi nebezpečná. Aby nás Němci neodhalili, šifrovali jsme všechny dokumenty,“ vysvětluje Jaryna. Projíždím prstem po řádcích a jako zázrakem se přede mnou objevuje kodex Petičního výboru Věrni zůstaneme. Šifrování informací však nezaručovalo bezpečnost. Během války tedy i tak byt Jaryny několikrát prohledávali příslušnici gestapa. „Bylo to velmi děsivé, ale naštěstí nikdy nic nenašli,“ komentuje Mlchová.

Na konci války se Jaryně narodila dcera. Riskantní práci v odbojové skupině proto ukončila. „Odjela jsem ke své tetě do Milovic, kde jsem zažila osvobození,“ vzpomíná. Z regálu vytahuji krabici s nápisem Milovice. Je v ní dřevěná panenka, chrastítko, malá dětská bota a několik fotografií. Jedno po druhém zvedám a pozorně si je prohlížím. Staré věci mě fascinují. Když je beru do ruky, mám pocit, že se přenáším v čase.

Za chvíli mě klidný mužský hlas zase vrací do reality. Vstupuji do prostorné haly s velkým bílým dvanáctiúhelníkem uprostřed. Kolem něj už sedí další návštěvníci výstavy. Sundávám si sluchátka a přidávám se k nim. Na dvanáctistranné obrazovce se objevují tváře starších lidí, těch, kteří přežily válku, a kteří teď nám, mladším generacím, říkají své poselství: na to, co se v Česku během druhé světové války dělo, bychom nikdy neměli zapomenout.

Právě o naplnění tohoto poselství se snaží výstava Institutu Paměti národa. Příběh Jaryny, stejně jako příběhy Tomaše, Leopolda a Mileny, s nimiž se mohou nejméně do začátku léta návštěvníci expozice seznámit, jsou jen jedny z mnoha, které se díky práci organizace dostaly na světlo. „Během několika let jsme provedli více něž dva tisíce rozhovorů se svědky hrůzných událostí dvacátého století. Udělali jsme to proto, že věříme, že si musíme pamatovat historii, abychom neopakovali chyby minulosti,“ sděluje ředitel jihomoravské pobočky Institutu Paměti národa David Butula.