Recenze: „Fylmový“ Vyšehrad ubral. Prospělo mu to

Přes česká kina se přehnala LAVIna. Zázrak se nekoná, ale jde o klenot pro česká kina.

Snímek odstartují netradiční zásnuby Laviho a jeho milované dyliny Lucky. Kromě několika problémů s budoucím tchánem slávistou je Lavi na dobré cestě k manželskému štěstí, ale sotva si páreček vymění svá „tak určitě“, srandě odzvoní. Alespoň tedy pro protagonistu, protože divák si naopak konečně pořádně potrénuje bránici. Poté, co Lavi odpálí svou „raketkou“ drahý ohňostroj a zoufale chlácholí novomanželku, mu na dveře zaklepe chlapec, který si na záchodech všiml znaménka na „raketce“. A jízda začíná.

Mrzelo mě, že tvůrci si místo ohrané archetypální postavy geniálního šachisty se zálibou v knížkách a vážné hudbě nenašli jinou kontrastní figuru. Jakub Jenčík je však vycházející dětská hvězdička. Šikovný klučina klohní kulinářské delikatesy a udílí dobře míněné rady hloupým dospělákům. Divák se beze studu vysmívá dutohlavému Lavimu, ale jeho synkovi bezostyšně fandí, ať už usedne za volant nebo připomene tatíčkovi, že je dement.

Zatímco původní seriál byla skládačka gagů, filmovou verzi drží pohromadě několik klišé. Jakub Štáfek dokáže i mizernější gag proměnit v branku. Většina ostatních ale často střílí vedle. Nekorektního humoru neubylo, ale je přirozenější a nezdá se tak nucený. Ne všechny vtipy však padnou na úrodnou půdu a některé mizernější fóry by bylo lepší vyškrtat.

Znalce „seryjálu“ tvůrci odměnili několika narážkami (nejspíš se ale budou divit, kam zmizely agentovy plastiky). „Fylm“ však primárně cílí na širokou veřejnost. Fotbaloví fanoušci se můžou těšit na narážky o prohnilé domácí scéně, „seryjálové“ narážky na konkrétní případy pak nahradily poměrně směšné monology o tom, jak podplacení rozhodčí fotbalu prospívají. Pochopí je ale i ti, kteří sdílejí pohled Laviho synáčka Ríšy, že fotbal je „hra pro pitomce“.

Vyšehrad pracuje s několika dějovými zápletkami a dominantní motiv snímku je nejasný. Mnohé ze zápletek a karambolů navíc spíše tak nějak vyšumí. Na druhou stranu se Vyšehradu daří zůstat čitelným a zároveň ne až tak předvídatelným. Dojem svěžího snímku mi zkazila od začátku předvídatelná hádka taťky a synka, bez níž by se tvůrci i diváci obešli. Naštěstí nikdo s citovou vatou netlačil na pilu. Natahovanému závěru by neuškodilo zkrácení, které by i z bizarních kliček postav učinilo dynamické a komediální vyústění.

Vyšehrad je na české poměry zdařilá komedie. Horší chvíle Vyšehradu přetrpím snáz než stokrát dokola omílané fórky o rozdílech mezi muži a ženami. Otázka je, jestli to divákovi stačí.