Zdraví není výkon, ale vztah k sobě, říká nutriční terapeutka Markéta Gajdošová

Brno - Pod zářícími videi s rychlými proměnami se skrývá kultura hladu, kontroly a výkonu. SkinnyTok se stal fenoménem, který zásadně formuje vztah mladých lidí k jídlu i sobě samým. Nutriční terapeutka Markéta Gajdošová v rozhovoru vysvětluje, jak tyto trendy ovlivňují psychiku, zdraví a sebehodnocení generace vyrůstající online.

Markéta Gajdošová

Markéta Gajdošová je klinická nutriční terapeutka, CEO a odborná garantka konceptu nutričního poradenství MG COACHING a společnosti MG Nutrition. Vystudovala nutriční terapii na University of Massachusetts v Bostonu a výživu a dietetiku na Florida International University v Miami, kterou absolvovala s nejvyšším vyznamenáním. Ve své praxi propojuje výživu, psychologii a vědu, zaměřuje se na vztah k jídlu, poruchy příjmu potravy a sportovní výživu. Je držitelkou ocenění Nutritional Therapist of the Year 2025 podle European CEO Awards. Aktivně působí na mezinárodních konferencích a vzdělává veřejnost prostřednictvím projektu Nutri podcast Markéty Gajdošové, jednoho z nejposlouchanějších českých podcastů o výživě.

SkinnyTok se stal velmi populárním mezi mladými lidmi. Proč tyto videa tak silně ovlivňují jejich pohled na tělo a stravovací návyky?

Protože kombinují dvě velmi silné lidské potřeby – touhu po přijetí a rychlém výsledku. SkinnyTok prezentuje zjednodušenou představu, že štíhlost znamená úspěch, kontrolu, krásu i hodnotu. Algoritmus sociálních sítí navíc odměňuje extrém – čím výraznější „před a po“, tím větší dosah. Mladí lidé jsou v období, kdy si teprve formují identitu a vztah ke svému tělu, takže tento obsah má mnohem větší dopad. Nejde přitom jen o estetiku, ale i o psychologické nastavení. Hodnota člověka se začíná měřit čísly – kaloriemi, kilogramy nebo počtem likes.

#SkinnyTok

 

Část sociálních sítí, která idealizuje extrémní štíhlost. Sdílí se zde tréninky, nízkokalorické jídelníčky nebo rychlé proměny hubnutí — na první pohled nevinný obsah, který může působit jako zdravé rady. Ve skutečnosti ale posiluje škodlivé poselství – že hodnota člověka závisí na jeho váze a že štíhlost je ideál.

Tvůrci často mluví o „zodpovědnosti“ nebo „zdravém životním stylu“, ale mnohé příspěvky jen udržují dietní kulturu a představu, že poruchy příjmu potravy jsou volba. Výzkumy přitom ukazují, že jde o vážná duševní onemocnění, která vznikají kombinací genetických i vnějších faktorů. Online obsah typu #SkinnyTok je jedním z tlaků prostředí, které mohou zvýšit riziko vzniku poruch příjmu potravy nebo přispět k relapsu u lidí v léčbě. (National Alliance for Eating Disorders)

Jaké konkrétní dopady vidíte u dospívajících a mladých dospělých – fyzické, psychické nebo sociální?

Velmi často vidím kombinaci chronického nedostatku energie, hormonálních poruch – například ztrátu menstruace, poruch spánku a úzkostných symptomů. Mladí lidé jsou unavení, podráždění, ztrácí koncentraci a mají výrazně narušený vztah k jídlu. Psychicky se objevuje přetrvávající pocit selhání – jako by nebyli nikdy „dost“ fit, zdraví nebo disciplinovaní. Sociálně pak často přichází izolace – strach jíst s ostatními, odmítání společných akcí, ztráta spontaneity. Výživa se tak z fyziologické potřeby stává centrem života.

V čem se podle vás liší vliv restriktivních diet, které propaguje SkinnyTok a podobné trendy, od běžného zdravého stravování?

Zásadní rozdíl je v motivaci a kontextu. Zdravé stravování pracuje s respektem k tělu, vnímá jeho potřeby, reaguje na signály hladu a sytosti, umožňuje rovnováhu. Restriktivní trendy vycházejí z opačné logiky – tělo je třeba přemoci, omezit, „vychovat“. Tyto diety bývají založeny na extrémech – nízkém příjmu energie, vynechávání celých skupin potravin, nadměrném cvičení. To vede k metabolické i psychické destabilizaci. Výsledkem bývá koloběh omezování, přejídání a pocitů viny, ne zdraví.

Poslední dobou se často mluví o „Ozempic kultuře“ – užívání léků na hubnutí mezi mladými. Jaké riziko to přináší pro jejich zdraví a psychiku?

Ozempic a další GLP-1 medikace jsou určené pro léčbu obezity nebo diabetu druhého typu, ne pro kosmetické hubnutí. Jejich popularizace na sociálních sítích vytváří dojem, že existuje zkratka k ideálnímu tělu bez změny návyků. U mladých lidí to může být extrémně rizikové – jednak proto, že zasahují do hormonální a metabolické regulace, jednak proto, že podporují odpojení od těla. Člověk přestává vnímat hlad, chutě, potřeby. Dlouhodobě se tím může narušit přirozená autoregulace příjmu potravy i vztah k jídlu. Psychologicky to posiluje závislost na externím řešení, ne na vnitřní práci.

Vytváří takové praktiky iluzi, že hubnutí automaticky znamená zdravý životní styl?

Ano, a to je velmi nebezpečný omyl. Hubnutí není totéž, co zdraví – stejně jako „fit“ neznamená vždy „v rovnováze“. Mnoho lidí může krátkodobě zhubnout i velmi nezdravým způsobem. Zdravý životní styl by měl být měřitelný podle vitality, energie, spánku, cyklu, nálady, ne podle hmotnosti. Redukce váhy může být někdy součástí cesty ke zdraví, ale nikdy ne jeho jediným cílem.

Jaký vliv mají tyto trendy na sebevědomí a sebehodnocení mladých lidí?

Podkopávají ho. Místo toho, aby mladí lidé objevovali, co všechno jejich tělo dokáže, začínají se soustředit na to, jak vypadá. To vytváří neustálý vnitřní konflikt a snahu být „lepší verzí sebe“, ale podle měřítek, která nejsou jejich. V praxi pak vidím, že i ti, kteří vypadají „dokonale“, nejsou spokojení, protože hranice ideálu se stále posouvá. A čím víc se člověk snaží kontrolovat jídlo a tělo, tím víc ztrácí pocit kontroly nad sebou.

​​​​​​​Jak mohou mladí lidé rozeznat obsah, který je inspirativní a motivující, od toho, který je škodlivý?

Inspirativní obsah vás neomezuje. Nevyvolává ve vás strach z jídla, viny nebo hanby. Pokud autor nabízí univerzální řešení pro všechny, mluví například o detoxech, resetu metabolismu nebo zázračném spalování tuků, je to varovný signál. Naopak otevřenost, autenticita, nuance a respekt k individualitě jsou známkou, že jde o skutečného odborníka, ne tvůrce trendů.

Vidíte u vašich klientů, jak sociální sítě ovlivňují jejich stravovací návyky a vztah k vlastnímu tělu?

Absolutně. Sociální sítě se staly novým „zrcadlem“. Lidé se neporovnávají jen s okolím, ale s digitálně vytvořenou verzí dokonalosti. V praxi to často vede ke ztrátě důvěry ve vlastní tělo. Klienti mají pocit, že musí jíst podle někoho jiného, ne podle sebe. U dospívajících je to o to silnější, že hranice mezi inspirací a sebekritikou bývá velmi tenká. Proto se dnes ve výživové terapii neřeší jen jídlo, ale i informační prostředí, ve kterém klient žije.

Jak vy sama využíváte sociální sítě ve své práci?

Vnímám sociální sítě jako nástroj vzdělávání, ale i jako prostor, kde se dá kultivovat jazyk kolem výživy. Snažím se mluvit o jídle srozumitelně, ale vědecky, a zároveň ukazovat, že „být zdravý“ neznamená být perfektní. Mojí ambicí není říkat lidem, co mají jíst, ale pomáhat jim pochopit, proč to jíst chtějí.

Jaké praktické strategie byste doporučila mladým lidem, aby si udrželi realistický a zdravý vztah k tělu a stravování?

Základem je struktura a laskavost. Pravidelný rytmus, dostatek energie, pestrá strava, ale bez trestů a výčitek. Dále doporučuji vědomě sledovat, co konzumujeme mentálně – tedy jaký obsah, jaké zprávy o těle a zdraví. Stejně jako jídlo, i to, čím „krmíme“ mysl, ovlivňuje, jak se cítíme. A nakonec – mluvit o tom. Sdílení s vrstevníky, rodinou nebo terapeutem má obrovskou sílu. Pomáhá normalizovat, že nejistota je normální.

Co byste chtěla vzkázat mladým lidem, kteří sledují podobné trendy a hledají vlastní cestu ke zdraví?

Že zdraví není výkon, ale vztah k sobě, k jídlu, k životu. Zastavte se a položte si otázku: Opravdu chci žít tak, jak vypadá život, který sleduji? Většinou je odpověď ne, protože realita těchto lidí je plná hladu, úzkostí a nutnosti „udržet výkon“. Cesta ke zdraví by měla vést k větší svobodě, ne k větší kontrole. A pokud máte pocit, že jste se v tom ztratili, nejste v tom sami – dá se z toho vystoupit a znovu naučit tělu důvěřovat.