Komentář: Radši ne, šéfe!
Názory
Vztah lidí k práci nejen v tuzemsku je po celá léta značně složitý. Neustále dochází ke střetům mezi zastánci tvrdé práce a lidmi snažícími se o nalezení rovnováhy mezi osobním životem, volným časem a pracovními požadavky. Zatím poslední etapu dlouholeté diskuze rozpoutalo interview se Zdeňkem Pohlreichem z minulého týdne.
Další vlnu věčné diskuse o neochotě, zejména mladých, lidí „normálně pracovat“ vyvolala minulý týden epizoda pořadu Spotlight se Zdeňkem Pohlreichem. Během rozhovoru Pohlreich nejdříve lamentuje nad nedostatkem lidí ochotných pracovat v gastronomii a v podstatě druhým dechem dodává, že práce v kuchyni je a musí být tvrdá. Šéfkuchař tvrdí, že je to tak normální a není nic, co by s tím šlo dělat.
Pohlreich své pojetí normální tvrdé práce popisuje otevřeně, sestává z až čtrnáctihodinových směn, kdy se ke konci člověk sotva drží na nohou. Pod podobnou představu tvrdé práce je ochotný se podepsat i majitel online supermarketu Rohlík.cz, Tomáš Čupr. Je vhodné připomenout, že Čuprovo podnikání v posledních letech pronásleduje několik obvinění ze zneužívání ilegální práce. Tristní pracovní podmínky v Rohlíku.cz navíc, podle obvinění inspektorů Úřadu práce, odpovídají takzvanému švarcsystému.
Není náhodou, že právě v gastronomii a různých dalších švarcsystémech pracují často studenti. Vzhledem k nižší časové flexibilitě a nedostatku pracovní zkušeností mají omezený výběr. Volba mezi vykořisťováním ve skladu nebo restauraci je tak pro mnohé nevyhnutelná. Přesto se v posledních letech zdá, že zásoba lidí ochotných na mizerné až nelegální pracovní podmínky přistoupit se postupně vyčerpává. Zaměstnavatelé však raději vzdychají nad smutným světem, kde už nikdo není ochotný normálně pracovat, než aby nabízeli skutečně přijatelné podmínky.
Švarcsystém
V švarcsystému pracují lidé de facto jako standartní zaměstnanci. Pracují ale na typy smluv, které odpovídají například spolupracovníkům nebo kontraktorům. Nemají tak nároky na žádné z výhod zaměstnanců, jako je například dovolená a o práci mohou přijít z minuty na minutu. Zaměstnavatelé zároveň za de facto zaměstnance neodvádějí peníze na povinných odvodech a daních. Vyčerpávající popis švarcsystému je uvedený na webových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí
Věčné téma
Samotné téma líných lidí, kteří se práce štítí je prastaré. Články v médiích, lamentující nevůli k poctivé práci vycházeli už před více jak sto dvaceti lety. Kult workoholismu však možná přece jen opadá. Dokládají to zdánlivě nové trendy jako například nedávné „quiet qutting“ (tiché odcházení pozn. red.) nebo rostoucí zájem o takzvaný work-life balance, tedy o snahu pracujících vytvořit funkční rovnováhu mezi pracovním a osobním životem.
Quiet quitting
Přístup označený jako quiet quitting nespočívá v opuštění práce, ale pouze v oproštění se od představy, že práce představuje hlavní měřítko pro posuzování hodnoty člověka. Lidé hlásící se k této myšlence tak z práce neodcházejí, pouze odmítají jít nad rámec svých pevně stanovených povinností, jako je například pracovní doba. Místo vydávání veškeré energie v práci se „quiet quitteři“ zaměřují spíš na svůj volný čas, zájmy a osobní rozvoj.
Zájem věnovat se spíš sobě samému než práci, ale také není ničím novým. Můžeme jej sledovat už sto let zpátky u jednoho z nejvýznamnějších ekonomů v historii, Johna Meynarda Keynesove. Keynes vnímal jako cíl právě krácení pracovní doby a v roce 1930 optimisticky předvídal, že za sto let bude průměrný pracovní týden v rozvinutých zemích obnášet pouhých patnáct hodin. Keynesova utopie však jen sedm let před očekávaným naplněním stále naráží na Pohlreichovské normální čtrnáctky denně.
Radši míň práce
Pohlreich v rozhovoru předkládá poměrně falešné dilema. Bude zákazník spokojený se špatným jídlem, když se dozví, že se kuchaři podařilo vyvážit svůj pracovní a osobní život? Mnohem podstatnější otázka spíš zní, jestli zákazník bude na restauraci vzpomínat kladně i s vědomím, že kuchař po směně spáchal sebevraždu.
Nemá proto smysl dívat se na povzdechy zaměstnavatelů o nevůli lidí pracovat jako na bobtnající katastrofu. Místo toho je lepší situaci vnímat jako záblesk naděje na lepší časy. Ostatně první pokusy s čtyřdenním pracovním týdnem se ukazují jako správná cesta vpřed z hlediska rostoucí produktivity i lepší mentální pohody zaměstnanců. Můžeme tak jen doufat, že do budoucna bude více lidí říkat zaměstnavatelům jako Pohlreich nebo Čupr „Radši ne, šéfe!“
