Brněnská žurnalistika je nejlepší v zemi, tvrdí novinář Bartkovský

Brno - Na Masarykově univerzitě vystudoval žurnalistiku v kombinaci s bezpečnostními studii. Martin Bartkovský (32) si poté vyzkoušel práci v České televizi a na Nově, nyní pracuje v časopisu Reflex. Zodpovídá za obsah webu a režíruje populární podcast Kecy a politika, ve kterém Petros Michopulos a Bohumil Pečinka komentují aktuální politické dění. Podle Bartkovského jsou politicko-varietním podcastem.

Vzpomenete si na první díl vašeho podcastu?

No jasně, ono to není tak dávno. Začali jsme zhruba před rokem, když byl odhalen teroristický útok ve Vrběticích, což ale nebyl důvod, který podcast odstartoval. Sešli jsme se a vlastně jsme na to v Reflexu nebyli vůbec připravení. Vytvářeli jsme něco jako podcasty, ale ne čistokrevné, což Kecy a politika teď jsou. Dělali jsme videa, ze kterých jsme extrahovali zvuk a tomu jsme říkali podcast. Tak jako v podstatě všichni v českém mediálním světě. Přišli Petros Michopulos s Bohoušem Pečinkou, kteří se znají několik let a vymysleli spolu tento koncept. Nevěděli, jak se to bude jmenovat, ale že se prostě dvacet let takto hádají o politice a chtěli by to nahrát. Nahráli jsme to, první díl byl o historii ČSSD a nikdy nikde nevyšel.

Proč?

Petros nebyl s výsledkem spokojený zvukově ani obsahově. Ale sešli jsme se za týden už s jinými mikrofony, mezitím se staly ty Vrbětice, natočili jsme o nich první díl, pak druhý a třetí… V mezičase prvního týdne jsem vyrobil znělku, nechali jsme nafotit grafiku a jelo se.

Ve vašich podcastech často zaznívají vtipné přirovnání a glosy. Dostáváte někdy během nahrávání podcastu záchvaty smíchu?

Jasně, a myslím si, že to tam jde někdy i slyšet. My podcast nijak zásadně nestříháme, já jen něco vyhodím, když pánové páchají mikrofonovou nekázeň a mluví mimo mikrofon nebo do něj bouchnou. Občas nás Petros nebo Bohouš nějakou hláškou zabijí (úsměv). Nebo když si jde Bohouš zapnout topení, protože je mu zima. Nejsme seriózní politický podcast, ale spíš kabaret nebo varieté.

Do podcastu také během úprav vkládáte různé jingly (melodické předěly, pozn. red.). Poznamenáváte si během nahrávání, kam je vložíte?

Je to tak, během nahrávání si dělám poznámky, abychom to mohli rychle vydat. Jeden díl má většinou hodinu a půl a kdybych ho musel znova poslouchat a stříhat, tak by mi to zabralo další dvě až tři hodiny editace. Podcasty se dají dělat i živě, hned přidávat jingly a stříhat, ale my to neděláme, protože v tom nechci pány omezovat. Musel bych je zastavovat, jako v rádiu. Nahráváme a já si poznačím místa, kde se předěl hodí. První je většinou kolem dvacáté minuty, aby si posluchač odpočinul a pak tam průběžně sázím další.

Tím pádem vám konečná úprava zabere kolik času?

I s exportováním je to většinou do hodiny. Před tím jdu ještě na oběd. Začínáme totiž většinou v jedenáct, končíme kolem jedné a máme po tom všichni hrozný hlad, tak se jdeme najíst. Pánové jdou na kofolu, proberou tam, jaký bude mít podcast název, propíše se k tomu regulérní článek, který pak vychází na Reflexu. Takže Bohouš jde psát článek, já upravuju a většinou vychází mezi třetí a čtvrtou hodinou.

Začali jste před rokem a dnes jezdíte po představeních, prodáváte vlastní trička a hrníčky. Čekali jste, že byste se mohli takto rozrůst?

Jediný, kdo to čekal, byl Petros. Ten nastoupil s tím, že vyrábíme lovebrand a my jsme tomu vůbec nevěřili. Teď musím přiznat, že je občas zaskočený i on, když  tu vlnu popularity vidí. Samozřejmě jsme to nečekali. Český podcastový rybníček je docela malý a neuvěřitelně variabilní. Nejposlouchanější podcasty jsou většinou takové prazvláštní. Politické nebo novinářské věci jsou vždycky poraženy nějakým audiopočinem nebo třeba Opravdovými zločiny, kde dvě moderátorky řeší brutální masakry. Nečekali jsme, že by se mohli Bohouš s Petrosem takto chytit a hlavně rok vydržet. Navíc čísla o popularitě a poslechovosti nenasvědčují tomu, že by to mělo klesat. Jedeme pořád na naší kabaretně-politické vlně (úsměv).

Vyrážíte s moderátory na jejich vystoupení?

Nejezdím, protože mám v Reflexu na starost mnohem více věcí. Takže pro mě by to znamenalo se mnohem více vyblokovat. Petros je externista, který má vlastní byznys. Bohouš je zástupce šéfredaktora, který dohlíží na komentáře a tématiku celého čísla, takže má taky spoustu práce, ale přece jen já zodpovídám za web, takže moje agenda je víc „day to day“ a třeba výjezdy na Moravu si odpouštím. Byl jsem vlastně jen v pražském Rock café, kdy jsme to pojali jako vánoční besídku.

Vy jste studoval v Brně žurnalistiku v kombinaci s bezpečnostními a strategickými studii. Jak na tuto dobu vzpomínáte?

Hrozně rád. Já Brno všude propaguju, hlavně teda brněnskou žurnalistiku a myslím si, že je nejlepší v zemi. Ale nestudoval jsem v Olomouci, takže se nechci olomoucké žurnalistiky dotknout. Studoval jsem v Praze na magistrovi, který hodně kopíruje bakaláře, což mi říkali spolužáci z magistra, že některé věci se prostě učili znova. Ale nevím, jak je to tam teď, přece jen je to už nějaký ten pátek. V Brně byl vždycky velký důraz na praxi. Studium mělo přímý dopad na moji práci, vždy to směřovalo k tomu, co dělám teď a díky některým předmětům jsem měl neuvěřitelné možnosti, ať už to byla povinná praxe nebo přesahy z volitelných předmětů.

Na praxi jste byl kde?

Na Nově. Myslím, že přede mnou tam nikdo praxi nedělal. Hodně mých spolužáků praxi nějak odbylo v denících, které nechci nijak snižovat, ale bylo to takové snadné. Regionální redakce jsou brutálně podfinancované, takže jsou rádi za každého člověka, který přijde a pomůže. Já napsal na Novu, kde vůbec nečekali, že tam někdo přijde na tři měsíce zadarmo otročit. Přijel jsem, domluvil jsem si ubytování, přišel jsem do práce a šéfredaktor mi říká: „Tak já vám to podepíšu a můžete jít“. Zeptal jsem se ho, co tím myslí a odpověděl mi: „No, to potvrzení. Vaši kolegové si sem chodí jen pro něj“. Tak jsem mu odpověděl, že tam musím tři měsíce být, vydávat články a mít od nich zpětnou vazbu. Nakonec jsem teda zůstal a byly to moje vůbec první mediální kontakty v branži a i když mi potom práci nenabídli, tak jsem se tam oklikou vrátil. Hrozně mi pomohlo, když jsem věděl, jak ten barák funguje, kudy se tam chodí, kde jsou kamery, kde kdo sedí… bylo to opravdu milionkrát jednodušší, než když tam nastupuje někdo z ulice. Jako stážista jsem si mohl vyzkoušet všechny procesy, což bylo boží.

Dle vašeho životopisu na webu Reflexu jste pracoval i v České televizi. Tam jste se dostal jak?

Nejprve jsem pracoval v brněnské redakci České televize, kam jsem se dostal přímo ze školy během studií. Navštívil jsem workshop o videožurnalistice, což byl tehdy takový trend, že člověk jde do terénu, je novinář, kameraman i střihač a všechno si udělá sám. To, co dělal Tomáš Etzler v Číně pro Českou televizi. Natočil jsem video o závislostech, kdy můj kamarád předstíral, že je závislý a nakonec se ukázalo, že je závislý na žonglování. Takže bizarní. Způsob natočení videa se ale líbil Romanu Ondrujovi, což byl ředitel České televize ve zpravodajství, kterému video někdo ze školy poslal. Pozval mě na pohovor, nastoupil jsem a půl roku točil takové minireportážičky.

Jako vedlejší obor jste měl bezpečnostní a strategická studia (BSS). Proč jste si zvolil právě tohle?

No upřímně jsem až při vyplňování přihlášky zjistil, že žurnalistika je dvojobor. Tak jsem si rychle projel, co vedlejší obory obsahují. Díval jsem se na politologii, mezinárodní vztahy a BSS. Zaujalo mě, jak jsou ty předměty popsané, měli tam skvělý marketing. Tak jsem si na přihlášku bouchnul BSS. Nebyl to úplně šťastný krok, protože jsem pak zjistil, že mě dost věcí v tom oboru nebaví a jsou strašně těžké, zatímco žurnalistika byla v uvozovkách docela lehká. Na druhou stranu mi to dalo schopnost číst věci, které číst nechci, naučit se je, nějak je zanalyzovat a pomohlo mi to čelit větším výzvám. Projít státnicemi z bezpečnostních studií fakt nebyla sranda. Tam se vyhazovalo snad čtyřicet procent lidí, nebyla to zívačka. Všichni jsme se na to učili tři týdny v kuse, což v žurnalistice zvykem není, tam je to spíš o tom, jak to člověku jde a jestli ho to baví. BSS byly extrémně těžké. Ale teď, když je na Ukrajině válka, z toho dost těžím, protože jsem dost vyučujících oslovil, pracujeme s nimi. Například pan Kraus v Brně rozjel střelnici pro Ukrajince, což je také můj bývalý vyučující a kolega za ním jel dělat reportáž. Jak jsem říkal na začátku ‒ všechno, co jsem dělal v Brně, nějak vedlo k tomu, co dělám teď.

Když se přesuneme k vaší současné práci. Šéfujete webu Reflexu, je to tak?

Ano, od začátku února jsem zástupce šéfredaktora spolu s Bohoušem Pečinkou a mám na starost online divizi a třistašedesátku, což je projekt, který jsme odstartovali v novém roce. Chceme víc vytěžovat obsah tištěného Reflexu na web, aby ta synergie byla větší. Já jsem v Reflexu šest let a přicházel jsem jako člověk, který má více rozjet videa, což se nám do nějaké míry povedlo.

Je práce v časopise v určitém smyslu volnější než třeba v novinách?

Určitě. Když máte například deník, vyrábíte nové médium každý den. Vidím to u nás, u kolegů z Blesku a E15, takže vím, jak ta denní práce funguje. Ještě předtím, než jsem byl na praxi na Nově, jsem po druhém semestru nastoupil na čtrnáct dní do Mladé fronty v Ústí nad Labem. Prostě jsem si řekl, že jsem tu práci nikdy nedělal a je potřeba si ji vyzkoušet. Myslím, že mi za to dokonce zaplatili… jo, dostal jsem tři tisíce a žil jsem z toho měsíc (smích). Vyzkoušel jsem si, jak vypadá denní novinařina a není to sranda. Text prochází pod několika rukama ‒ od korektorů, editorů, člověk musí trefit obsah. Není vůbec snadné to sypat v denní kadenci tak dobře. Týdeník je díky tomu de facto zívačka. Máte uzávěrku jednou týdně, u nás musí být texty hotové do pátku nebo do pondělka, kdy se to celé láme do layoutu, nasazuje do grafické šablony. V pondělí se to posílá do tiskárny, kde se přidá specifická obálka, kterou dělá kolážista Jan Ignác Říha. Žije v Barceloně, takže tam na pláži skládá Putina, jak jí špagety nebo Babiše za mřížemi (úsměv). Pak se to tiskne, rozváží, ve čtvrtek Reflex vychází a od úterka začínáme na novo. Sejdeme se na velké poradě, nahodíme obsah čísla a jedeme od znova.

Takže je to oproti práci v deníku pohodovější?

Týdenní turnus je velice uspokojivý. Když já něco píšu, tak na to mám prostě čas. Můžu si někam zajet na reportáž nebo si udělat třeba dvoudenní rešerši, kdežto v deníku na to máte pár hodin. Ráno je porada a máte pak zhruba dvě hodiny si o tom něco načíst nebo zjistit, musíte článek celý napsat, ladíte ho s editorem a vychází ten den. Nemůže vám být špatně, nemůžete mít takovou kocovinu, že nejste schopní pracovat. Musíte prostě sypat a být večer hotoví. V týdeníku máte ten luxus, že třeba jeden den neděláte nic. Pro kreativu je hrozně důležité se občas flákat.

Jak to myslíte?

Neříkám, že se novináři v týdenících flákají, ale na tématech se dělá třeba měsíc a díky tomu pak texty mají onu přidanou hodnotu. Novináři si mohou dovolit dělat jeden den něco jiného a u toho přemýšlet. Mě to pomáhá, když vytváříme nové pořady, znělky, seriály nebo podcasty. Den nebo dva se nad tím musím zamyslet. Když se jde člověk jen tak projít a přemýšlí, rodí se ty nejlepší nápady. To v denní novinařině úplně nejde. O to víc mě pak těší, když vidím na České televizi nebo na Nově reportáž, u které ze sebe člověk vydal tři sta procent. Protože vím, že ji musel celou vyrobit za jediný den.