Recenze: Neobyčejná a nadprůměrná normalita Normálních lidí

Křehká romance autorky Sally Rooneyové s názvem Normal People (česky Normální lidi), která slavila úspěch jako literární dílo, se nyní ukázala jako výjimečná i ve své televizní podobě. Seriál loni v dubnu uvedla televize BBC Three a Hulu ve spolupráci s RTÉ One. V Česku si ho lidé mohou pustit od prosince na HBO GO.

Na první pohled se seriál může zdát jako další drama pro teenagery plné klišé, nedůvěryhodných zápletek a herců třicátníků, jež se marně snaží předstírat, že jim je znovu „náct“. Normální lidi jdou ale za hranu těchto „klasik“ a ve dvanácti půlhodinových dílech velmi věrohodně zachycují dospívání dvou mladých lidí a jejich nesmělých okamžiků první lásky. Co se ale stane, když se první láska pomalu a jistě překlopí do lásky osudové?

Ačkoliv mají obě postavy, Connell i Marianne, za úkol vykreslit prototyp lidí, kteří se na středních školách objevují, ani jeden neoplývá žádnými ohranými charakterovými rysy. Connell patří do party školních oblíbenců, zatímco Marianne je prvotřídní outsiderka, která nemá snad jediného kamaráda. Connell je atlet, hraje fotbal a jako každý filmový školní lamač srdcí je ve skutečnosti i velmi chytrý. Na rozdíl od ostatních podobných filmových či seriálových postav je se svými přáteli rád a rozhodně tajně necítí potřebu patřit do klubu školních vyvrhelů. Chce prostě jenom zapadnout a být takzvaně normální.

Marianne je oproti němu výřečná, přímá, a i když se nejdřív může jevit jako chladná, velmi brzy se ukáže, že Connell je tím, kdo neumí projevovat emoce a komunikovat. Přestože to v podobných snímcích bývá zvykem, z Marianne se nevyklube královna školního plesu, kterou by ostatní najednou začali milovat.

Jejich role se vystřídají až s přechodem na Trinity College v Dublinu, kde se mimo jiné také projeví třídní rozdíly, které mezi nimi od jakživa byly. Marianne nemusí řešit peníze, protože je z bohaté, ale nemilující rodiny. Connell hledá práci a snaží se získat stipendium, aby ulehčil své matce, která chodí do domu rodiny Marianne uklízet. Dalo by se říct, že jediné, co mají tyto dvě postavy společné je fakt, že jsou velmi chytré, nešťastné a v jejich životě figuruje pouze jeden rodič.

Tempo jednotlivých dílů je sice pomalejší, nutno ale dodat, že v nich není mnoho přebytečných či výplňových momentů. Většina toho, co se v seriálu odehraje, nějakým způsobem posouvá příběh vpřed. Rychlost, kterou se seriál vydává, způsobuje, navzdory dramatickému tónu epizod, až stoický klid a nevyvolává žádné vášnivé emoce. V tom ale nakonec spočívá celé kouzlo. Klid není klid, nýbrž naprostý útlum všeho, co člověk může cítit. Jak se děj vyvíjí, psychika postav jako by byla čím dál křehčí, zato divákova otupělost čím dál silnější.

Souvisí to s tématem deprese, které kritiky často opomíjejí. Trpí jí obě hlavní postavy, přesto se u každé projevuje trochu jinak. V těchto momentech jsou nejlépe vidět téměř dokonalé herecké dovednosti Paula Mescala (Connell Waldron), jemuž se nedostalo takových ovací jako Daisy Edgar-Jonesové. Za svoje zobrazení Marianne byla letos nominovaná na Zlatý glóbus. Nutno dodat, že ačkoliv oba herci podali excelentní výkony, úloha Mescala byla trochu těžší. Oproti Marianne totiž postava Connella není tak dramatická, a zvláště v bolestivých scénách motajících se okolo jeho depresivních stavů hrozilo, že by je Mescal mohl přílišnou afektovaností degradovat. Chopil se toho ale s grácií a po boku Edgar-Jonesové byl schopný dokázat, že Normální lidi jsou obsazení přesně tak, aby působili co nejpřirozeněji.

Seriálu bylo vytýkáno, že ukazuje Edgar-Jonesovou jako běžnou dívku, přestože se v reálném životě věnuje modelingu, a jako ostatní média tak pomáhá společnosti nastavovat nesplnitelné standardy krásy. Ten samý problém kritici a diváci měli i s protagonistkou úspěšného seriálu Dámský gambit, který také vyšel minulý rok. Komentáře směřující na vzhled Edgar-Jonesové lze vidět jako nemístné. Jako by snad normální lidé nemohli být krásní. Pravdou totiž je, že oba, Edgar-Jonesová i Mescal nejsou typickými představiteli soudobého ideálu krásy, oba ale oplývají něčím nezapomenutelným.

Dalšími tématy, které v sérii silně rezonují, jsou již zmiňovaná sociální politika, ekonomika, ale také s první láskou spojené objevování vlastní sexuality. Erotické scény jsou nedílnou součástí celého příběhu, některé kritiky proto Normální lidi označují za soft porno. Na rozdíl od klasického mediálního obrazu sexu ale přidávají onen realistický aspekt, který ačkoliv může někdy působit až nepříjemně, je velmi přirozený. Sex v seriálu nesehrává pouze roli pozlátka, na které by diváci mohli čekat, ale pro hlavní postavy znamená v podstatě jediný způsob, jak spolu komunikovat. Není tedy náhodou že se v páté epizodě nachází nejdelší sexuální scéna v historii irské televize.

Ostatní postavy Normálních lidí jsou oproti hlavním trochu nekomplexní. Úskalí spočívá především v nedokreslených a pouze nastíněných momentech, které zažívá Marianne se svým násilnickým bratrem. Jako nadbytečný až rušivý prvek působí scény s bondáží. Jejich cílem je ukázat Marianninu potřebu určité submisivity, kterou jí Connell není schopný poskytnout. Tento účel ale scény nesplňuji a působí tak přehnaně a do kontextu celého seriálu nezapadají.

Oproti tomu příběh Connellova kamaráda Roba, který po ukončení střední školy spáchá sebevraždu, je vyřešený velmi citlivě. Divákovi totiž nejsou odkryty žádné větší detaily o Robově životě. Stejně tak je neví Connell, který se svému kamarádovi po odchodu do Dublinu stal naprosto vzdáleným. I v tomto momentu lze nalézt další z brutálních, ale normálních aspektů lidského života.

Série je detailním vhledem do životů normálních lidí s normálními a běžnými osudy. Velkou chybou by bylo zaměňovat slovo normální a obyčejný. Normální lidi neoplývají nejkrásnějšími scenériemi, bohatými dialogy nebo nezapomenutelnými vizuálními prvky. To, co lze ale nazvat životní šedí, seriál maluje širokou škálou všemožných barev a ukazuje tak, že normalita neznamená nudu.

Ačkoliv lidé Rooneyovou často označují za Jane Austenovou generace mileniálů, lze v ní vidět víc než to. Příběhy, které je schopná popsat, totiž vychází ze současné doby a týkají se všech lidí bez ohledu na třídní rozdíly nebo postavení. Ať už je tedy člověk sleduje na televizní obrazovce nebo je čte, připadá mu, jako kdyby sledoval nostalgické a neopakovatelné momenty ze svého vlastního normálního života.