Je to nemoc jako každá jiná, říká žena se schizoafektivní poruchou
Homepage
„Věřila jsem, že s námi spadne letadlo. Na nádraží jsem si byla jistá, že mi někdo napíchl telefon a sleduje mě. Doma se pak přidaly i sluchové a vizuální halucinace,“ líčí Pavla Hradecká svou první zkušenost s psychózou, která se u ní spustila při návratu ze služební cesty ve Francii. Momentálně ale sedí v pohodlí své kanceláře na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity, kde pracuje jako koordinátorka jednoho z programů. U toho popíjí kávu a odkrývá svůj příběh.
Když se tehdy ze služební cesty vrátila do svého bytu, začala si myslet, že ji její soused chce zabít. „Opravdu jsem slyšela, jak jde ke svým dveřím, sjíždí výtahem dolů a jde k mým dveřím,“ popisuje děsivě reálné halucinace, se kterými se následně potýkala po dobu jednoho týdne. Ve světlé chvíli dokonce hledala příznaky schizofrenie a snažila se zjistit, co se s ní děje.
Slovník pojmů
Schizoafektivní porucha = psychické onemocnění, kdy se na rozdíl od schizofrenie vyskytuje současně s bludy a halucinacemi také porucha nálady. Nálada je chorobně smutná nebo naopak radostná se zvýšeným sebevědomím.
Psychóza = stav charakterizovaný chybným vnímáním myšlenek a smyslových vjemů, které pacient chápe jako skutečné
Akutní polymorfní psychotická porucha s příznaky schizofrenie = porucha s rychlým rozvojem příznaků (většinou během 48 hodin). Jejímu začátku často předchází stresová zátěž. Mohou být přítomny halucinace a bludy, ale daný jedinec v tomto případě netrpí schizofrenií. Nemoc má obvykle náhlý začátek, zároveň ale její příznaky rychle odeznívají bez dalšího opakování.
Hypománie = slabší forma mánie vyznačující se povznesenou náladou a zvýšenou energií
Destigmatizace = zmírňování a odstraňování negativních či poškozujících hodnocení (,,etiket") jednotlivců, skupin i některých profesí, přijímání rozdílů a zajišťování stejných práv
Pomoci se jí dostalo poté, co uprostřed prosince chtěla běžet jen v mikině do lesa. Myslela si, že svým mobilem přitahuje letadlo, a nechtěla, aby spadlo na její sídliště. V té době už se jí v hlavě rozvíjely velmi hluboké bludy. „Naštěstí mi zavolal bratr, který věděl, že se něco děje, jelikož jsem ho v průběhu týdne kontaktovala. Snažil se mě udržet na telefonu, našel mě na sídlišti, zavolal záchranku a přesvědčil mě, abych s ní odjela,“ vzpomíná s klidem v hlase.
Sanitka ji odvezla na psychiatrii do brněnských Bohunic. Na tamním uzavřeném režimovém oddělení strávila asi měsíc. „Tolik mě nadopovali léky, že si prvních deset dnů nic nepamatuju,“ kroutí hlavou Hradecká. Ještě před silvestrem se ale zvládla vzpamatovat a od ledna už dostávala i propustky na víkend a měla povolené pár hodin pracovat. „Přesvědčila jsem doktory, že mi to pomůže navázat kontakt s realitou,“ vysvětluje svůj rychlý návrat k normálnímu životu.
Její náhlá změna duševního stavu i následná diagnóza akutní polymorfní psychotické poruchy s příznaky schizofrenie ji překvapila. Od dětství měla sice program dost zaplněný studiem i nespočtem koníčků, nikdy dřív se u ní ale nevyskytly žádné příznaky. „K té rychlé změně duševního stavu nejspíš přispěla naskládaná únava a přetížení. Hlavním spouštěčem ale bylo odkrytí starých traumat,“ popisuje. Po první hospitalizaci jí ještě doktoři dávali šanci na plné uzdravení.
Období změn
Po návratu domů nastalo pro Hradeckou další náročné období. Upadla do depresí a styděla se za to, co v psychóze prováděla, komu volala a jaké nesmysly říkala. „Zanechalo to na mně stopy, které jsem musel vstřebat a přijmout,“ přiznává. Po předepsaných lécích navíc začala výrazně přibírat. Po konzultaci s lékaři vyzkoušela několik jiných druhů antipsychotik. „Jsou to problematické léky. Na jednom druhu jsem málem přišla o vlasy, na dalším se mi na půl roku spustila laktace. Navíc jsem po nich cítila velký útlum a únavu,“ osvětluje svoji situaci.
Kvůli negativním účinkům se rozhodla léky vysadit dříve a problémy se jí rozjely nanovo. Druhou hospitalizaci podstoupila v nemocnici v Liberci, po níž jí prodloužili předpokládanou dobu léčby na tři až pět let. „Stále jsem ale měla šanci se plně uzdravit,“ komentuje Hradecká. Podobná situace se zopakovala i loni v září. Tehdy ale stihla zareagovat dřív, než se objevila psychóza. „Vypozorovala jsem, že můj mozek funguje na extrémně vysoké otáčky. Zvládala jsem být nadmíru produktivní a efektivní. Poznala jsem, že se jedná o chorobný stav,“ vzpomíná na moment, kdy si to uvědomila.
Lékaři zjistili, že prožila hypománii, což změnilo pohled na výklad dosavadních projevů její psychické nemoci. „Lehká mánie nastala i před mými předchozími atakami, jen jsem si toho nebyla vědomá, protože jsem sama o sobě dost energická,“ popisuje svoji perspektivu.
S novými informacemi ztratila Hradecká šanci na uzdravení a získala novou diagnózu – schizoafektivní porucha manického typu. „V praxi to znamená, že můžou přijít návaly energie a štěstí v podobě hypománie, ta rychle sílí a nakonec se přidruží i psychotická ataka. Kvůli následné léčbě manicko-psychotického stavu následuje deprese,“ shrnuje stručně projevy své nemoci. S diagnózou se změnila i léčba. Hlavním lékem se staly stabilizátory nálady, dávka antipsychotik se snížila na minimum a s ní i jejich nežádoucí účinky. Navíc se od září vrátila k terapii. „Momentálně mám léčbu vybalancovanou, začala jsem se o sebe více starat a nastavila jsem si nový režim. To všechno mě drží ve stabilním stavu,“ říká s letmým úsměvem na tváři.
Sdílení příběhu
To, že ztratila naději na plné uzdravení, jí paradoxně pomohlo svůj stav v celém rozsahu přijmout. Cesta k tomu ale nebyla snadná. „Po první hospitalizaci to bylo nejtěžší. Měla jsem pocit, že své chování musím ospravedlnit. Zároveň jsem nevěděla, jestli si mluvením o své nemoci neuškodím,“ popisuje své pocity. Nakonec sebrala odvahu svůj příběh sdílet, nejdřív se svými nejbližšími, posléze i veřejně formou facebookového příspěvku. „Tehdy mi lidé psali, že jsem jim neskutečně pomohla jen tím, že jsem to téma vůbec otevřela,“ vzpomíná. Asi před rokem se také objevila v dokumentu Péče o duši na ČT. „To, že mě v televizi viděly statisíce lidí, mě osvobodilo od přemýšlení, co komu můžu říct,“ připouští.
Nepříznivého obrazu lidí s duševním onemocněním si je vědomá. Viní z toho i média. „Přetváří ojedinělé případy v obrovské aféry. Schizofreniky zachycují jako šílence s nožem, kteří chtějí zabíjet lidi, a tím jen podněcují ve společnosti paniku. Ze zkušenosti můžu říct, že pokud takový člověk zaútočí, je to ze strachu. Když myslíte, že vás chce někdo zabít, uděláte všechno, abyste přežili,“ konstatuje s lehkým pokrčením ramen.
Hradecká nechce, aby lidi jako je ona ostatní zatracovali, zároveň ale nesnese zacházení v rukavičkách. „Je důležité šířit povědomí o tom, co jednotlivá duševní onemocnění znamenají a co všechno s sebou nesou,“ zdůrazňuje. I proto začala za podpory svých kolegů organizovat na Masarykově univerzitě besedy o duševním zdraví, které slouží k rozšiřování povědomí o psychických problémech a jejich destigmatizaci. „Uvědomuju si, že jsem v luxusní pozici, kdy si můžu dovolit o svých prožitcích mluvit. Chci toho využít a pomoci ostatním,“ přibližuje svou motivaci k pořádání těchto akcí. Sdílí také jedno ze svých velkých přání: „Byla bych ráda, kdyby společnost pochopila, že jsme lidé jako všichni ostatní. Jen se nám stalo něco, za co sami nemůžeme. Je to nemoc jako každá jiná.“
Alexandra Otřelová,
autorka text napsala pro potřeby bakalářského kurzu Publicistika
