Pašijové hry: Očima žen z Golgoty

Brno - Členové brněnského amatérského souboru Dramatická jelita představili divákům performanci Pašijové hry. Tradiční hru pojali skrze optiku žen, které měly zažít zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Akce se konala v bývalé káznici v Brně.

Pašijové hry jsou dramatickým ztvárněním posledních dnů Ježíše Krista, jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání. Vznikly v období středověku. Hrály se obvykle během Svatého týdne, nejčastěji na Velký pátek, a dodnes jsou v mnoha kulturách součástí velikonočních svátků. Klasická forma se ale mění, zejména v pojetí mladé generace.

Jedním z takových pokusů o současné uchopení je performance amatérského souboru Dramatická jelita. Skupina vznikla na Cyrilometodějském gymnáziu v Brně a tvoří ji především studenti a studentky, kteří se nebojí experimentovat s formou ani obsahem. Jejich letošní pašijové hry, uvedené symbolicky v prostorech bývalé brněnské káznice, se nesly v duchu ženského hlasu – skrze pohledy postav, které tradiční vyprávění často staví do pozadí: Marie, Máří Magdalény, Veroniky, Salome a Johany.

„Pašijový příběh je pro nás připomínkou Ježíšovy oběti, jeho cesty kříže a utrpení, ale především jeho nanebevstoupení a vykoupení. V našem pojetí jsme se zaměřili na prožívání těch, kteří Ježíše následovali a byli mu nablízku,“ řekla dramaturgyně Zdeňka Kučerová.

Pašije s podtitulem Očima žen, které byly u toho, režíroval Michal Hájek.

Úvodní scéna performance. Marie, Máří Magdaléna, Salome, Veronika a Johana natahují ruce směrem k Ježíši, který se od nich vzdaluje. Symbolizují tak snahu udržet blízkého v okamžiku, kdy se mu nedá pomoci.

Postavy fyzicky i emocionálně zobrazují zlomový bod pašijí - Ježíšův pád pod tíhou kříže. Bolest, která zasahuje všechny, kteři ho milovali.

Performance je téměř beze slov - zazní v ní jen šest vět.

„Pašije jako by do Káznice patřily - jsou spjaty nejen s utrpením, ale i s vykoupením a nanebevzetím. Tento silný příběh zde ožívá a zároveň dává vyniknout i vlastní historii Káznice," vysvětlila dramaturgyně.

Ženy jsou i v temnotě symbolem naděje. Hra se stíny a světlem je jedním z předních prvků performance.

Postava Marie je od středověku symbolem mateřského smutku. Nová interpretace zdůrazňuje lidskou blízkost a potřebu útěchy.

Performerky provádí diváky celým prostorem Káznice. Šero bývalé kaple rozbíjí rudé světlo, které dotváří atmosféru strachu a beznaděje. Kde je Ježíš? Zemřel?

Ženské postavy, často opomíjené v klasických pašijích, zde dostávají hlas a prostor vyjádřit společnou bolest.

„Chtěli jsme ukázat sílu jejich víry.“

Hudba, která provázela pašijové slavnosti už ve středověku, se zde stává prostředkem vyjádření nevyřčených emocí. Jako hlas těch, kteří beze slov promlouvají o bolesti i naději.

Tvůrci měli za cíl nabídnout divákům nový pohled a jiný prožitek z příběhu. „Chtěli jsme, aby lidé prožili pašije malinko jinak. Pohlédnout kromě Kristových emocí na prožívání jeho nejbližších. Co se v nich odehrávalo, když museli pouze přihlížet jeho cestě utrpení a nemohli zasáhnout," uvedli.

Moment setkání. Scény se zrodily během zkoušek, bez pevného scénáře. Z pohybu, doteku a ticha vznikl nový jazyk celého díla.

Phillipe Zajíček, představitel Ježíše, zakončil performance úryvkem z evangelia: „A to světlo svítí ve tmě, ale tma ho nepohltila." (Jan 1, 5)