O divadle, fotografii a zpěvu s divadelní herečkou Nikol Wetterovou

Slečnu Nikol Wetterouvou jsem zastihl v pauze mezi přípravami na nový muzikál Městského divadla Brno. Už to bude přes rok, co se na jeho divadelních prknech pohybuje, a za tu dobu si stihla projít inscenacemi, jako jsou Žítkovské bohyně nebo Čarodějky ze Salemu. V současné době bychom ji mohli vidět především v muzikálech Pretty Woman a Mamma Mia! Nejvíc ji baví činohra. Mimo divadlo například fotí nebo plánuje debut ve svojí pěvecké kariéře.

Můžete prozradit, na co teď v divadle nacvičujete a proč poskytujete rozhovor v polední přestávce místo obědu?

Oběd snad ještě stihnu, kdyžtak si ho nechám dovézt do divadla. Začal nám týden generálek, poprvé ve scéně s rekvizitami, a tak trávíme pravidelně deset až jedenáct hodin denně zkoušením. No a na co nacvičujeme? Budeme uvádět nový muzikál Big Fish neboli Velkou Rybu. Vychází hlavně ze stejnojmenného filmu Tima Burtona a ve zkratce jde o příběh neobyčejného otce, který si zveličuje příběhy ze svého života, naplňuje je nadpřirozenými postavami a vypráví je svému synovi, aby mu předal poselství.

Myslíte si, že bude mít tahle nová hra úspěch?

Ze začátku jsem se v příběhu trochu ztrácela. Ale když jsem viděla hru v celku, všechno do sebe zapadlo a sama jsem se u konce rozbrečela, jak mi připadal dojemný. Představení ale umí být zároveň vtipné a energické, a pokud všechno klapne, myslím, že ve výsledku bude moc pěkné. Ale všechno kolem toho je neskutečně náročné. Máme do produkce zavedeno spoustu artistických triků a složitých tanečních choreografií, na které jsme měli jen měsíc a půl času. Pro mě konkrétně jsou masové tance o něco složitější, sama sebe úplně nepovažuju za profesionální tanečnici.

A co třeba za profesionální fotografku, za tu se považujete?

Asi nedokážu úplně posoudit, kde jsou hranice profesionality. Ale fotím a fotím ráda, a to hlavně lidi, takže třeba portréty, rodiny, děti, svatby a tak dál. A taky mě někdy baví hrát si s fotografií v postprodukci. Každé focení je jedinečné.

Fotíte i pro divadlo, pokud se nemýlím.

Jsem zaměstnaná v divadle i jako fotografka, což obnáší focení představení, zkoušek, různých akcí, focení pro časopis Dokořán a mnoho dalšího. Někdy je náročné to skloubit se zkoušením, ale občas se to dá hezky spojit. Taky jsem se věnovala vytvoření nových koláží herců ve foyer činoherní scény. To pro mě byla dosud nejnáročnější výzva.

Abychom dovršili tu svatou Trojici, a pak už se vrátíme zpátky k divadlu, budou vám vycházet nové písničky, které jste sama napsala. Jak jste k tomu došla?

Vztah ke zpěvu jsem měla odjakživa. Už odmala mě bavilo zpívat, ale můj hlas potřeboval ještě dorůst a hraní v muzikálech mi k tomu dost pomáhá. Písničky by mohly vyjít do tří týdnů, už je všechno hotové, jen upravujeme detaily. Musím říct, že jejich skládání mě nesmírně bavilo. Je to kus mě a je to čistě moje terapie. Třeba je dám na YouTube a Facebook a vlastně se nic nestane a bude to pro moji vlastní radost, nebo to někoho osloví a napíše mi, že mu moje písničky pomohly a našel se v nich.

Máte toho opravdu hodně. Dá se to všechno zvládat bez toho, aniž by člověk vyhořel?

Paradoxně si myslím, že to, že nejsem zaměřená jen na divadlo, ale mám k tomu i další umělecké okruhy, mě drží od toho, abych vyhořela. Líbí se mi, že mám těch věcí víc a pořád se držím v oboru, i když třeba fotím, protože jsem v divadle. To, že mám víc aktivit, mně osobně vyhovuje. Na druhou stranu musím říct, že občas nestíhám dělat všechno naráz, takže se teď učím brát si toho tak akorát, abych měla čas i na kamarády, koníčky a někdy třeba i jen tak na procházku v lese. Ona ta osobní hygiena je v tomto oboru dost třeba.

Co vás nejvíc baví hrát?

Mám moc ráda činohru a bavila mě zatím každá role, kterou jsem mohla ztvárnit. Pokaždé je to jiné a baví mě objevovat a vytvářet charakter postavy. Dost mě baví, když je má postava něčím zvláštní, má nějakou vadu, nebo je trochu vyšinutá. To si pak můžete krásně hrát s těmi nuancemi a já osobně pociťuji daleko větší svobodu, než když bych měla hrát například dokonalou holku. Tam se člověk musí víc kontrolovat a být z pohledu diváka perfektní, což je dost obtížné. Nebo alespoň pro mě. Svoboda na jevišti je neskutečně přitažlivá a něco, co mě strašně naplňuje. Mám ráda, když můžu udělat věci pokaždé trochu jinak.

A co vaše oblíbené představení? Máte něco, co hrajete nejraději?

Teď mě bavila Mary Page a nesmírně jsem si užívala Žítkovské bohyně. To byla moje první činohra, kterou jsem měla možnost si zahrát už v roce 2017. Měla jsem tam hodně prostoru a byla to právě ta psycho role. Režíroval ji Dodo Gombár, což je pro mě naprosto skvělý režisér, který je výborný v tom, že dokáže z herců vytáhnout úplné maximum, které v nich je, a všichni jsou oddaní hře na sto procent. Je to kvalitní a precizní práce, která ale není žádná buzerace. Navíc je to externí režisér s jiným přístupem pro nás všechny.

Pocházíte ze Svitávky, malé vesničky u Boskovic. Musel to být podstatný rozdíl, žít najednou v Brně.

Přechod z vesnice byl dost složitý. Celá konzervatoř, na které jsem studovala, byla ve znamení zvyknout si na město a hledání sama sebe. Jak jsem najednou byla v kolektivu ambicióznějších, průraznějších lidí a já mezi nimi holka z vesnice, cítila jsem se ze začátku obyčejně a normálně. Občas mi bylo smutno, ale to se postupem času změnilo. Možná jsem přestala chtít být něčím výjimečná a prostě chtít být spíš sama sebou.

Zamilovala jste si nakonec Brno, nebo máte v plánu odejít třeba do Prahy?

Ze začátku, když jsem neměla k Brnu ještě takový vztah, jsem o tom uvažovala. Teď nemám v plánu nikam odcházet. Ale uvidím podle pocitu. Jsem člověk, co někdy potřebuje být i jen sám se sebou, jelikož jsem hodně mezi lidmi a Brno mi v tomto svým tempem naprosto vyhovuje. Pro mě jsou v životě hodně důležití moji blízcí a díky nim Brno vnímán jako moje druhé doma. Jak tak nad tím přemýšlím, asi je to u mě tak, že domov opravdu nedělá místo, ale lidi.