Denně vyhodí kila plastu, badatelé ukázali svoje zázemí i nové výzkumy

Brno - Že je genetické inženýrství přirozená věc, že se do dědičnosti DNA podepisují i okolní podmínky jedince nebo že les voní díky pár konkrétním látkám, které rostliny vyrábějí. To všechno se dozvěděli účastníci Týdne Akademie věd na přednáškách, výstavách a exkurzích. Po celé České republice je zatím navštívily tisíce zájemců od dětí až po seniory. K jedné prohlídce jsem se připojila i já.

Vcházím do Biofyzikálního ústavu Akademii věd v Brně v Králopolské ulici. Recepční mě odkazuje k jedné přednáškové místnosti. Procházím dlouhou poměrně úzkou chodbou, která se dost podobá té nemocniční a v úplně zadní stupňovité místnosti stíhám ještě část ranní přednášky. Sedám si do zadní řady a pozoruji, jak studentům přechází zrak ze všech grafů a změti písmen na prezentaci. Tváří se ale chápavě.

Po nějaké době přednášející dělí obecenstvo do čtyř patnáctičlenných skupin. Přidávám se k té, která na exkurzi do laboratoří odchází jako první. Vycházíme z budovy zadním vchodem a míříme k jiné.

Celý náš hučící hlouček tichne až ve chvíli, kdy vcházíme na oddělení molekulární biofyziky a farmakologie, kde nás čeká rychlá prezentace o zapojení kovů do léčby nádorových onemocnění. Po kvantu informací se přesouváme do laboratoře, kde nám je všechno ukázáno prakticky. „Tady vidíte přístroje, které používáme k práci se sterilními buněčnými kulturami, v našem případě nejčastěji těmi nádorovými. Nejdůležitější je asi tady laminární box, se kterým teď pracuje kolegyně,“ říká jedna z pracovnic laboratoře a ukazuje na druhou, která zahalena v bílém plášti a s průhlednými brýlemi sedí za obrovským přístrojem a cosi vkládá dovnitř. „Máme tu třicet až čtyřicet typů buněčných linií, podle toho, o jakou rakovinu konkrétně se jedná. Jedno léčivo pak zkoušíme na všechny typy a pozorujeme účinnost, popřípadě neúčinnost,“ vysvětluje.

Po celkem krátkém čase stráveném u přístrojů si nás pracovníci předávají jako štafetový kolík, znovu opouštíme budovu a přecházíme do jiné.

Opět nemocničními chodbami procházíme až na konec jedné z nich, do laboratoře vývojové genetiky rostlin. „Schválně jsme tu neuklízeli, abyste viděli, jak vypadá takový pracovní nepořádek,“ říká výzkumník hned na úvod. Všem nám sklouzávají pohledy na stoly plné papírů a rozložených složek, kalkulaček a přístrojů. Přehlédnout se nedají ani regály plné zkumavek a pomůcek, které nedokážu identifikovat.

„Veškerý plast, který tady vyprodukujeme, musíme označit jako zdravotně závadný a je tedy nerecyklovatelný. Máme tu jedenáct laboratoří a jen ta naše vyprodukuje deset kilo plastu za den, tak si můžete lehko spočítat, kolik je to za měsíc, rok a tak dále,“ zmiňuje ne moc populární stránku výzkumu mladý vědec během toho, co procházíme místností. Pak se dozvídáme o genetickém inženýrství, o pohlavních chromozomech rostlin a o aplikaci biotechnologií v zemědělství. Tlačí nás ale čas, přesouváme se dál.

Do laboratoře biofyziky imunitního systému nás nakonec kvůli vysokému počtu nepustí, hrozila by totiž kontaminace. Návštěvu laboratorních prostor nahrazuje vydatná přednáška o práci pěti výzkumných týmů. Studenti opět k mému překvapení chápavě přikyvují, přestože přednášející mluví o velmi komplikovaných výzkumech.

Až po cestě do čtvrté laboratoře, se dozvídám, proč tomu tak je. Studenti jsou ze třetího ročníku střední průmyslové chemické školy, Vranovská. Hodně z nich se v podobném povolání zhlíží.

Poslední laboratoř se nachází v budově, kde jsme začínali, takže se okruhem vracíme. Po spoustě chodeb a dlouhých schodištích vcházíme opět do malinké místnosti. Po našem příchodu je narvaná k prasknutí, ale o to lépe mezi účastníky koluje zkumavka s DNA, kterou výzkumnice po nějaké době posílá dokola. Proti světlu je dokonce vidět šroubovicový tvar. „Lidské vlákno DNA se skládá z několika bází, jakoby písmen. Kdybychom ta písmena poskládali do jedné řady a tu řadu změřili, naměřili bychom asi sto sedmdesát centimetrů. To je ale jedno vlákno, v jedné buňce. Kdybychom sečetly všechna DNA vlákna v našem těle, rovnalo by se to zhruba vzdálenosti Země od Slunce třistakrát tam a zpátky,“ zaznívá jako poslední zajímavost z oddělení molekulární epigenetiky a vlastně i z celé exkurze.

Vycházím z hlavních dveří budovy, míjím model DNA a opouštím celý areál.