Klidně bych jela znovu, říká návštěvnice o výstavě Pottera ve Vídni

Vídeň - Poslední možnost nahlédnout do světa mladého kouzelníka Harryho Pottera mají lidé následující týden. Ve Vídni po třech měsících skončí výstava, na kterou se sjížděli lidé ze všech okolních států. Návštěvníci si tu mohou prohlédnout kostýmy ústředních postav a všemožné předměty z kouzelnického světa doplněné o interaktivní aktivity.

Velké modré plakáty s nápisem Harry Potter každého ihned uhodí do očí. Díky šipkám ukazujícím směr všichni vědí, kudy se vydat. Několik lidí se zdržuje u stánků podél cesty, na kterých jsou velké nápisy informující o prodeji máslového ležáku. Mňam, ten pak zkusím, pomyslela jsem si, ale pokračovala jsem s celou skupinkou dál, k vlajkám jednotlivých kolejí. Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel vlají nad dveřmi, každý ve své barvě. Po příchodu do velké cihlové budovy se všichni okamžitě začali svlékat, protože v ní bylo teplo. Možná až moc velké. Po pravé straně stojí dlouhý zástup lidí, čekajících, až na ně přijde řada. Všichni už mají koupené vstupenky a těší se, až se budou moct pustit do dobrodružství.

Po kontrole vstupenek si nasazuji náramek a rozhlížím se kolem sebe. Všude samá řada, a tak dál čekáme. Konečně jsme se dostali k obrazovkám v prostředí nástupiště, abychom se přihlásili do hry. Celá výstava je totiž interaktivní a každý návštěvník se může zapojit. Jako svou kolej si vybírám Nebelvír, Hermioninu hůlku a přemýšlím, jakého patrona bych chtěla. Vybírám labuť.

Vydáváme se dál a zjišťujeme, že musíme stát další řadu. „Doufám, že jsme si nezaplatili za to, že budeme všude pořád stát řadu,“ pronáší trochu cynicky Kateřina Frontzová, která sem se svým manželem a šestiletým synem Jonášem přijela až z Prahy. Řada naštěstí postupuje rychle a za chvíli už jsme přihlášení ke hře a pouští nás do první místnosti. Vítá nás mladá žena, mluví německy, ale všechno opakuje i anglicky. Musíme kouzlem odemknout dveře, abychom se dostali na výstavu. „Alohomora,“ ozývá se dětský hlas zepředu místnosti a žena nás pouští dál.

Hraje hudba, všichni okolo si sdělují své první dojmy. Slyším němčinu, ale také češtinu, slovenštinu či maďarštinu. Přikládám tvůj náramek ke zlaté čtečce vypadající jako zlatonka a po malé chvilce se objevuji na Pobertově plánku. Stejně tak Jonáš a Kateřina. Pak už procházíme kolem pohybujících se obrazů včetně Buclaté dámy, Velkou síní se vznášejícími se svíčkami, abychom se dostali do místnosti plné hůlek. Za deset bodů pro svou kolej všichni úspěšně zkoušíme kouzlo wingardium leviosa a pokračujeme do učebny lektvarů, kde si každý vaříme lektvar. Ovšem největší úsměv na tváři vykouzlila Jonášovi mandragora, kterou právě vytahuje z květináče a která vydává ječivý zvuk.

Přichází první krize. Fronta se stojí na každou aktivitu a pro šestiletého Jonáše je to už náročné. „Proč jsou tu všude fronty? Já chci jít hned dál,“ těší se Jonáš na další aktivity a lidé mu brání v průchodu. Naštvání ale hned střídá radost z dalších atrakcí. Famfrpál si chce zkusit zahrát snad každý fanoušek Harryho Pottera. Jonáš se snad na podvacáté konečně trefuje a zvedá vítězně ruce nad hlavu, jakou z toho má radost.

Přenést se v reálném životě by někdy chtěl asi každý, a tak se všichni chytáme ošklivé černé boty a přenášíme se alespoň virtuálně do doupěte k Weasleyovým. Pokračujeme místností věnované Fantastickým zvířatům, sedáme si za stůl profesorky Umbridgeové a zkoušíme si, jak se asi Harrymu spalo v přístěnku pod schody. Jsou tam dokonce Harryho brýle a vojáčci, se kterými si tam hrál, jako by přístěnek sotva opustil. Míjíme vchod do tajemné komnaty a prohlížíme si relikvie smrti. Včetně neviditelného pláště. Ano, žádný tam nebyl, je přece neviditelný. Míjíme viteály a přicházíme ke konci výstavy, kde zjišťujeme, že ve hře, kterou jsme celou dobu hráli, vyhrál Nebelvír. Nečekaně.

Procházíme dlouhou chodbou do obchodu se suvenýry. Vymyšlené to mají opravdu dobře, kdo by si nic nekoupil, když ho tam donutí vejít. Tak tedy neodolám a kupuji si máslový ležák v lahvi domů. Jonáš už je opravdu unavený a všem je nám velké vedro, takže konečně vycházíme z budovy na vzduch, kde je příjemně. „Moc se mi to líbilo. Každý bez ohledu na věk si tam najde to, co ho zajímá a co se mu líbí. Stálo mi to za to a klidně bych sem z Prahy jela znovu,“ chválí si výlet Kateřina. Přidává se Martin Pešek, který to má do Vídně z Brna kousek, takže si stejně jako spousta dalších Brňanů nemohl tuhle legendární výstavu nechat ujít, přestože v Brně právě výstava o Harrym Potterovi probíhá také. Celý výlet zakončujeme toustem, bez kterého se Jonáš nemohl obejít a já si vychutnávám čerstvý máslový ležák od české stánkařky.