Recenze: Gordonovu Ranhojiči muzikálový formát příliš nelichotí

Medicus. Pod tímto názvem Gordonova Ranhojiče v muzikálovém zpracování uvedlo Městské divadlo Brno. Tento příběh, který se odehrává mezi Londýnem a Persií 11. století, adaptovali do muzikálové podoby Španělé, konkrétně Félix Amador a Iván Macías. Nyní se díky Městskému divadlu dočkal i české premiéry. Muzikál má poněkud ambiciózní úkol – vměstnat do tří hodin knihu, která má bezmála 700 stran. Je to možné? Očividně ano, ale ne bez nutných obětí.

Brno - Ranhojič je příběh Roba Colea, sirotka, kterého si do péče vezme bradýř (léčitel, ale zároveň holič) a učí ho, jak se starat o nemocné. Rob má neobyčejnou schopnost – cítí, když se blíží něčí smrt. Postupem času mu bradýř již nemá co dalšího předat, a Rob se rozhodne získat vědění od těch nejlepších. Vydává se tedy do Persie za moudrým Avicennou, aby se od něj mohl učit medicíně. Cestou potkává Mary Cullenovou, Skotku, která sice putuje na jiné místo, ale během společné části cesty mezi nimi přeskočí jiskra. Jejich cesty se však dočasně rozejdou a Rob následuje svůj sen, začíná v Isfahánu studovat medicínu. Zde najde přátele a zdánlivě udržuje dobrý vztah i s šáhem (perským panovníkem). Život v zemi sžírané morovou epidemií a válkou však přináší potíže, se kterými Rob musí bojovat.

Kniha Noaha Gordona, která se stala bestsellerem, má v českém překladu 680 stran, a kromě základní dějové linky si pohrává s otázkou náboženství a přináší čtenářům i náhled do reálií vzniku medicíny. Přetvořit toto hutné dílo do formátu muzikálu byl jistě oříšek a sám autor se nechal slyšet, že by nečekal, že někdo z této knihy udělá muzikál. A jak to tedy dopadlo?

Nedostatek času přináší ukvapenost

Tempo muzikálu je vystavěno opravdu zvláštně. Musím pochválit práci s úvodem, který je v knize poměrně dlouhý. Tady však pozadí a základní informace získáme efektivně pomocí úvodního čísla, které nás vtáhne přímo do středověkého Londýna. Po několika minutách už víme, kdo je Rob Cole, co se jeho rodině stalo a proč se teď učí u bravíře. Příběh tak může pokračovat dál.

První polovina je příběhově poskládaná celkem dobře. Jen málokdy se stane, že divákovi některé dějové zvraty připadají ukvapené, nebo že přišly z ničeho nic. V druhé polovině je to však mnohem častější. Můžeme si zde sice poslechnout píseň o tom, jak šáh hraje šachy, ale potom už nezbývá čas na to, aby divák viděl vzkvétat vztah Roba a Mary, a tak po několika málo společných scénách už jí Rob navrhuje, že spolu budou bydlet a vezmou se, což v očích diváka jejich lásce na uvěřitelnosti rozhodně nepřidá.

Ke konci muzikálu se tahle ukvapenost objevuje ještě častěji jako by autorům muzikálu došlo, že vyplýtvali čas na dojemná hudební čísla, a už jim nezbývá moc času na to, aby příběh dovedli ke zdárnému konci. Všechny emoce a rozhodnutí se zdají příliš povrchní a divák moc netuší, co k nim postavy vede. Výjimkou je ale například sólo Mary Cullenové (Esther Mertové). Bravurně vloží do písně své emoce a divák tak možná uroní i slzu.

Jen pár minut poté ale příběh nabírá na obrátkách. Dozvídáme se, že Robův kamarád bude popraven za smilstvo (ačkoliv tomu nepředchází vlastně nic, co by nám řeklo, co se přesně stalo). Fik, fik, za vteřinu už je po něm, a aby to ostatním nebylo líto, do několika minut zemřou i další tři postavy. To už ale příběh prakticky končí. A autoři si říkají: „Uf, stihli jsme to.“ Možná ano, ale za jakou cenu?

Přitom by možná stačilo, kdyby bylo víc hudebních čísel použito k dialogu a posunutí příběhu, místo toho, aby velká část z nich končila pateticky na forbíně s několika herci zírajícími zasněně do publika. Ano, tento typ hudebního čísla je působivý a dojemný, ale ne pokud tak končí většina písní.

U hudby bych se ještě pozastavila. Nevyvracím, že hudba Ivána Macíase je silná a emotivní. Je velmi kvalitní, avšak připomíná spíše filmový soundtrack a všechny písně (zvláště v první polovině) jsou si velmi podobné a jednotvárné. Navíc, a to dávám za vinu španělskému původu, jsou všechny písně takové velkolepé a energické, což je vysilující jak pro herce, tak i pro diváky.

Nedostatky původních autorů se snaží dohnat vizuální krásou

Když ale odhlédneme od převzaté předlohy, tým Městského divadla odvedl opravdu skvělou práci, zvlášť v odvětví kostýmů, rekvizit a scény.

Scénu pro Medica vytvořil Christoph Weyers, který už pro Městské divadlo navrhl velkolepé scény například pro muzikály Titanic, Nine, nebo Sněhurka a já. Rozhodně ví, jak působivou scénu vytvořit, a tato nebyla výjimkou. Zvláště kulisy ke středověkému Londýnu nebo paláci perského šáha rozhodně polahodí každému oku.

Stejně tak i kostýmy jsou povedené. Andrea Kučerová pro muzikál vytvořila jak kostýmy pro chudé Angličany, tak i precizní blýskavé oblečení pro šáhův harém. Zvlášť musím vyzdvihnout kostým Mary, když jde v druhé polovině do šáhova paláce, ten je vskutku dechberoucí.

Ale i ostatní z realizačního týmu odvedli dobrou práci. Například choreografové Michal Matěj a Zuzana Holbeinová, kteří pro diváky připravili mimo jiné podívanou v podobě bravurního tanečního čísla studentů medicíny.

Zároveň je skvěle zvládnuté audiovizuální ztvárnění Robova daru předvídat smrt, protože ačkoliv je dar velmi abstraktní, divák nemá problém rozluštit, že Rob právě zjistil, že někdo brzy zemře.

Překvapivé herecké výkony

Medicus nabízí i kvalitní herecké výkony. Chci zmínit především výkon Kryštofa Helbicha v roli malého Roba. Jeho pěvecké schopnosti a srdcervoucí hraní ohromilo celý sál a vysloužil si aplaus. Jak jsem již zmínila, i Esther Mertová v roli Mary Cullenové předvedla obdivuhodný výkon a poradila si i s velmi vysokými a složitými party, které muzikál obsahuje. V paměti diváků nesporně zůstal i výkon Igora Ondříčka coby Avicenny, nebo Dušana Vitázka jako šáha.

Na druhé straně mince však máme Richarda Pekárka v hlavní roli, který bohužel pěveckými i hereckými výkony za zbytkem obsazení spíše zaostával. Pěveckou stránku můžeme omluvit, protože na podobnou roli je nejspíš třeba být v perfektní kondici, však i jeho hraní bylo povrchní a nebyl schopen předat komplexní emoce, které by člověk u Roba Colea v mnohých scénách čekal.

Fanouškové knihy budou nejspíše zklamaní

Medicus rozhodně není propadák a divákům představuje fascinující příběh s vizuálně zajímavými prvky. Nejsem si však jistá, zda bych ho doporučila skalním fanouškům knihy, protože těm by mohl přinést zklamání z toho, že muzikál není tak podrobný jako kniha. Celkově si nemyslím, že je Ranhojič dobrým zdrojovým materiálem pro muzikál, protože obsahuje příliš informací a detailů, které nutně přetvořením do muzikálu ztratí. Když se ale zaměřím jen na brněnské nastudování, Městské divadlo odvedlo vážně skvělou práci s tím materiálem, který mělo k dispozici, a připravilo vzrušující tříhodinovou podívanou. Škoda snad jen těch nečistých tónů Richarda Pekárka.