Ráno ho odvedete do školy, večer zase přivedete domů, říká pečovatelka o výcviku vodicího psa
Domácí
Brno - Pudlovi Kubovi je rok a je to pořádný puberťák. Po dlouhém dni je unavený a ošívá sebou. Jeho pečovatelka Jitka Coufalová ho má v péči od doby, kdy byl štěně. Kuba zanedlouho nastoupí do školy pro vodicí psy. Má na sobě žlutý obojek s nápisem „vodicí pes“ a vestičku, kterou nosí, jen když je potřeba ho identifikovat. Teď se k paničce lísá nebo odbíhá pryč. Na rozdíl od jiných psů, kteří přišli na Den nevidomých, který se pořádal v úterý na Fakultě sociálních studií, je velice aktivní. Ostatní jsou již vycvičení a spořádaně leží pod stoly nebo u nohou svých páníčků.
Škola pro výcvik vodicích psů v Brně připravuje pro těžce zrakově postižené lidi vodicí psy od roku 2000. Pejskové musí před a během výcviku někde bydlet. Pečovatelé se o psy starají, vychovávají je a poskytují jim domov do doby, kdy budou připraveni sloužit lidem, kteří je potřebují.
Až Kuba projde výcvikem a splní potřebné zkoušky vodicího psa, půjde pomáhat slabozraké paní, která bydlí v Olomouci. Vybrala si ho mimo jiné proto, že je schopná rozeznat světlo a stín. Kuba je černý jak bota, proto ho zvládne jednoduše najít. „Psi mají na sobě sice rolničky, ale ti rošťáci se naučili chodit tak, že žádný zvuk nevydávají,“ směje se Kubova pečovatelka Jitka Coufalová. Pes už se několikrát s budoucí paničkou viděl a rozumí si s ní. Paní má jednoho vodicího psa, fenku, která půjde do důchodu a Kuba ji vystřídá. Fenka v rodině už ale zůstane.
„Psi se toho od sebe navzájem učí hrozně moc,“ říká pečovatelka. Kuba je už druhý pes určený k výcviku, kterého má v péči. Až ho vypustí do světa, vezme si dalšího. „Pečovatelství o psy ke mně přišlo najednou z více stran. Viděla jsem dokument o vodicích psech a zahlédla jsem letáček v šalině, tak jsem si řekla, proč ne,“ vzpomíná pečovatelka. Psa s sebou bere všude - do práce, do nemocnice, na návštěvy, do divadla. „Když byl Kuba poprvé v Janáčkově divadle na Beethovenovi, tak najednou ožil. Bála jsem se, aby se nepřidal, nakonec byl hodný,“ usmívá se Jitka.
Nevycvičeného vodicího psa občas někdo odněkud vyhodí, ale není to obvyklé. „Jednou nás vyhodili z hospody ze zahrádky,“ posteskne si pečovatelka. Většinou se dopředu ptá, jestli nebude Kuba na místě vadit. Například k zubaři ho brát nemůže, protože ordinace je malá a jednoduše by se tam s ní nevešel. V práci si už všichni zvykli. Kuba Jitku nutí chodit pěšky místo toho, aby jezdila autem, což si pochvaluje.
Škola platí za krmivo, veterináře a stříhání. Také přispívá pětistovkou měsíčně na pamlsky. Jinak je pečování o psa určeného pro výcvik dobrovolnická činnost. „Pečovatelů není dostatek a škola hledá nové,“ uvedla koordinátorka pečovatelů Barbora Nekulová.
„Nejdřív jsem musela pár měsíců chodit na školení o tom, jak se k pejskovi chovat a co všechno ho učit. To je zejména slušné chování,“ zmiňuje Jitka. „Také se na mě ptali mých kolegů, nemůžou psa svěřit jen tak někomu. Jakmile je pes týraný i jenom chvíli, tak ho to poznamená navždycky a vodicího psa z něj už neuděláte,“ vysvětluje. Když je pes ve výcviku, kam nastupuje zhruba v jednom roce, pečovatel ho ve všední dny přivede do školy, kde si ho odpoledne vyzvedne. „Vlastně stejně jako dítě,“ směje se Jitka.
Vodicí pes dokáže provést člověka trasou, kterou už zná. Zvládne najít dveře, vyhnout se překážkám, a to i těm ve vzduchu. Má svého člověka "zmapovaného" a nenechá ho praštit se o větev, která by psovi samotnému nepřekážela, také mu dokáže dát najevo, že se nachází u silnice. Pes je plně vycvičený zhruba ve dvou letech, do důchodu odchází ve dvanácti. Velmi často pes zůstane v rodině, kde sloužil.
„Psů momentálně vychováváme zhruba čtyřicet, od štěňátek po psy ve výcviku. Občas nějaký pes vypadne. Jsou to tak dva psi za rok,“ říká cvičitelka ze školy pro výcvik vodících psů. Hlavním důvodem bývá strach, který nezvládnou překonat - třeba z hlasitějších zvuků nebo eskalátorů.