Svět se nám vzdaluje, říká dráhový cyklista Bábek

Brno - „Dokud tady nebude nějaké zázemí, budeme vždycky hrát druhé housle," říká dráhový cyklista Tomáš Bábek. Jaké bylo závodění v japonské lize? Jaká byla cesta na olympiádu v Tokiu? Co chybí české dráhové cyklistice? A jaké je to být profi sportovcem? Nejen na tyto otázky odpovídá český reprezentant v rozhovoru pro Stisk. S respondentem jsme se dohodli na tykání.

Před dvěma týdny jsi se vrátil z mistrovství světa a skončila ti tak letošní sezona. Jaká byla?

Byla docela nahoru dolů, protože to byla specifická sezona, která následovala po pětiletém olympijském cyklu.

Ty jsi strávil dva roky v Japonsku, kde jsi jezdil tamní prestižní keirinovou ligu. Jaké to tam bylo?

Měl jsem super úspěšnou sezonu 2016/17, kdy jsem vyhrál mistrovství Evropy, a dostal se tak díky tomu do Japonska. Tam jsem strávil dva roky a docela mě to posadilo zpátky na zem. Byl to úplně jiný sport, jiná pravidla, jiné kolo. Čtyři dny na turnaji jsme byli bez telefonů a jiných komunikačních prostředků. Byla to pro mě v podstatě vojna. Sáhnul jsem si tam na dno. Samozřejmě jsem si tam i něco vydělal, což bylo příjemné, ale taky jsem měl spoustu závodů, které se vůbec nepovedly. Byl jsem z toho frustrovaný, byl jsem tam sám a bylo to pro mě nesmírně náročné.

Potom už ses chystal na olympiádu v Tokiu?

Po těch dvou letech v Japonsku jsem se začal soustředit na olympijskou kvalifikaci, která byla taky hodně vyčerpávající. Celé to totiž záleželo jenom na mě a do poslední chvíle nebylo jisté, jestli se to podaří. V průběhu dvouleté kvalifikace jsme si totiž mysleli, že jsme za vodou. Najednou ale před světovým pohárem v Brisbane přišel trenér a říkal mi: „Jestli teď nebudeš na bedně, tak jsme přišli o olympiádu. Tady jde úplně o všechno!“ To bylo psychicky nesmírně náročné. Tehdy jsem do toho dal v první jízdě úplně všechno a byl jsem třetí. Postupovali dva. Za půl hodiny byla další oprava, kde jsem musel vyhrát, jinak by olympiáda nebyla. Nakonec se to podařilo, takže to úplně neuvěřitelně klaplo.

Na olympiádu ses tedy dostal na poslední chvíli. Pak už to bylo klidnější?

Pak pokračovala příprava, která byla úplně super. Měl jsem formu. Potom ale přišel covid a najednou jsem se dozvěděl, že se olympiáda posouvá o rok, což pro sportovce v mém věku bylo docela těžké. Musel jsem udržovat formu, a to nebylo jednoduché. Výkonnost se mi udržet podařilo, i když si myslím, že v roce 2020 jsem byl připravený líp.

A olympiáda?

Tam to vůbec nevyšlo tak, jak bych si představoval. Přesvědčil jsem se, že pro Česko je v současné situaci a při současných podmínkách obrovský úspěch se na olympiádu vůbec dostat. Snít o nějaké medaili je samozřejmě dobré, ale ta šance ji získat je strašně malá. I když jsem měl nejlepší výkony v kariéře, stejně se mi tam prorazit nepodařilo. Dostanou se tam nejlepší z nejlepších. Až na pár výjimek to byly všechno dráhové velmoci.

To jsme na tom tady tak špatně?

Pro nás je největší kámen úrazu to, že nemáme krytý velodrom. Ještě ke všemu nám teď zbourali velodrom ve Vídni, kam jsme mohli vždycky aspoň jednou týdně zajet. Teď v podstatě nemáme kde trénovat. Nejbližší krytý velodrom je odsud nějakých 550 kilometrů ve Slovinsku. Ale ani tam to není ideální, protože je to v takové nafukovací bublině a netopí se tam. Jinak máme akorát tady naše Brno.

To asi nestačí, že?

Je to jenom totální provizorium. V podstatě je mezikrokem mezi tím, jestli jezdíme na dráhových kolech na silnici v provozu a tím, jestli jsme na kvalitním velodromu. Na kvalitní velodrom se dostaneme tak čtyřikrát za rok na soustředění, přitom bychom tam potřebovali trávit každý týden aspoň dva tři tréninky. Na kryté a hladké dřevěné dráze se kolo chová úplně jinak. Ovál je kratší, funguje tam jiný odpor, lepší setrvačnost... Takhle trénujeme venku na betonu, i když je zima.

Už začíná být vidět, že se nám svět prostě vzdaluje. Dokud nebudeme mít nějaké zázemí, budeme vždycky hrát druhé housle. Já získal medaili v roce 2017 a troufnu si říct, že tady dlouho zase žádná nebude, i když to zní hrozně.

A co tedy to letošní mistrovství světa? Tam se to asi nepovedlo podle tvých představ...

Nepovedlo. Nebylo to výkonnostně tam, kde bych si představoval. V keirinu to nevyšlo, protože jsem udělal některá rozhodnutí, která takticky nebyla úplně ideální. O tom ale keirin je. Musíte se pro něco rozhodnout a vsadit na to. To jsem udělal a tentokrát to nevyšlo. To se někdy prostě stane.

V poslední době mi totiž hodně chybí závodění. Závodů nebylo tolik a já na tom dřevě nestrávil tolik času. Jsem rád, že se podařilo vyjet body a mistráku jsme se zúčastnili. S výsledky ale spokojený určitě nejsem.

Jak moc je pro vás jako pro dráhaře, kteří jezdí neustále v balíku, důležité jezdit závody, popřípadě trénovat ve skupině?

Je to určitě důležité. Je to stejné, jako když člověk jezdí na trenažeru závodního auta, a potom přesedne do reálného. My právě trénujeme přes zimu na trenažerech na Dukle a máme náš betonový, čtyř set metrový okruh. Na tom dřevě toho máme fakt málo. Mistrovství Evropy bylo letos na malé, dvou set metrové dráze, takže to bylo jiné pro všechny, a povedlo se mi tam vyhrát aspoň malé finále. Ale svět se potom jel na klasické dvou set padesátce, kde jsem toho už využít nemohl.

Jsme taky limitováni financemi. Musíme třeba rozmýšlet, kam pojedeme na závody. Když si třeba vybereme více závodů, potom už zase nemůžeme jezdit tolik na soustředění.

Jak je na tom česká dráhová cyklistika v porovnání se světem? Myslím z hlediska financí.

Největší problém je to chybějící sportoviště, ale jsou i jiné rozdíly. Nikdo z nás nikdy nebyl na žádném testování v aerodynamickém tunelu, nikdo nikdy neměl udělaný posed na kole s biomechanikem... A takhle se to začíná nabalovat. Já nechci, aby vypadalo, že si stěžuju, ale popisuju realitu tak, jak je. Každý úspěch, který se nám podaří, má pro nás mnohem větší hodnotu, než se na první pohled může zdát. Můj táta vždycky říkal, že musíš hrát s takovými kartami, které dostaneš. Já jsem s nimi celý život hrál a někdy se i podařilo vyhrát. Ale častěji se spíš nedaří, takže ta nevýhoda tam určitě je.

Když mluvíš o těch penězích, dá se u nás dráhovou cyklistikou vůbec uživit?

Jde to, ale není to jednoduché. Člověk musí neustále potvrzovat, že na to má. To znamená každé dva roky mít medaili minimálně z Evropy, ideálně ze světa. Aby mu ty peníze vůbec nechali, musí být aspoň do osmičky. Takže vlastně každý druhý rok musím dokázat, že patřím do světové špičky . Smlouvy máme na rok a už spousta kluků skončila, protože nezajeli. Jsme vlastně takové zboží nebo stroj, který když přestane fungovat, najde se za něj někdo jiný.

To musí být i psychicky náročné, ne?

Je to samozřejmě těžké, ale ten profesionální sport takový je. Člověk je za to placený, tak se od něj očekávají výsledky. Potom se člověk stane ještě známější a výsledky od něj očekávají i lidi zvenku. Musíš se tak naučit pracovat s každou složkou toho komplexního tlaku, který je na profi sportovce vyvíjen. Je otázka, jak moc si jej člověk připustí a nechá na sebe dolehnout. Někdy je to motivující a povzbudivé, ale když to pak na sebe necháš dolehnout moc, sváže to nohy a hlavu.

Vždycky říkám našim mladým, že je lepší stokrát něco zkusit a devadesát devět krát prohrát, než prohrát jednou a už nikdy to nezkusit znovu. Jednou to totiž možná vyjde a je to pořád lepší, než si tu šanci zavřít úplně.

Ty děláš i motivační přednášky. Co pomáhá tobě samotnému?

Když jsem měl v životě nějaké psychicky náročné období, vždycky jsem se  odebíral ke knížkám, ve kterých jsem hledal nějakou hlubší pravdu a podstatu svého života. Pomáhá mi to najít klid, odpojit se od okolního světa a ponořit se do něčeho, co má hloubku.

Jak jsi to vlastně měl se školou? Vysokoškolský titul jsi získal teprve nedávno...

Hned po střední jsem šel na stavárnu, jenže zároveň jsem dostal smlouvu na Dukle. Po krátké době jsem tedy skončil a pět let jsem nedělal nic. Pak jsem si ale začal uvědomovat, že v kolektivu sportovců se mentálně moc neposunu. A chtěl jsem dělat něco, co se dá dělat při sportu. Takže jsem si zvolil sportovní managment a trenérství v Olomouci. Nakonec jsem školu dodělal v Brně v roce 2016 a vyšlo to krásně. V září jsem odpromoval a v říjnu jsem odjel na mistrovství Evropy, kde se mi nakonec podařilo vyhrát.

Je to i o tom, co člověk chce. Samozřejmě to šlo prolézt tak, že bych si z toho nic neodnesl, ale když už jsem tomu ten čas věnoval, něco jsem si odnést chtěl.

Když se ještě vrátím k té dráhové cyklistice – jak moc se dá kombinovat se silniční cyklistikou? Připadá mi to jako dva neslučitelné sporty, ale třeba takový Filippo Ganna letos odjel celou Tour de France a před pár týdny zajel světový rekord na dráze.

Dá se to kombinovat skvěle, ale musíš být vytrvalec. Pro nás sprintery to nedává žádný smysl. Vytrvalci dokáží dobře využít tempo a sílu z dráhy a dokáží to právě zužitkovat třeba v časovkách na silnici.

A chodíš se na silničku aspoň někdy projet, nebo jenom kroužíš na oválu?

Jasně, třeba v zimě, když nasněží, tak jezdím na fatbiku nebo na horském kole. Na silničku chodíme aspoň jednou týdně trénovat, a pak taky v období, kdy najíždíme kilometry. A používám ji i jako dopravní prostředek.

Jezdíš po Brně na kole?

No jasně, pokud není úplně škaredě, tak jedu vždycky na kole. Na dráhu nebo do posilovny, je to úplně super. Jediná nevýhoda je, že se o něj člověk musí bát.

Spolu s Robinem Wagnerem vedeš tady v Brně Akademii dráhové cyklistiky. O co jde?

Učíme běžné lidi a rekreační sportovce jezdit na dráhovém kole a ukazujeme jim kouzlo, které dráha má. Je to pro ně i výzva, protože se kolo chová úplně jinak. Nemá brzdy, nedá se na něm přestat šlapat, a ještě se na tom jezdí v klopení.

Myslím si, že dráhová cyklistika má obrovský potenciál, který spousta lidí ještě vůbec nepochopila. Na velodromu je fajn, že tě neohrožují žádná auta, chodci, můžeš si užít ten požitek z rychlé jízdy. Řada lidí to bere opravdu jako relax po práci. Zaparkují před stadionem a jdou si k nám třeba na hodinu zajezdit.

Jaké jsou tvoje plány do budoucna?

Mám teď v plánu ještě nějaké šestidenní exhibiční závody, a pak uvidím, co dál. Musím zmínit, že mi je pětatřicet! Samozřejmě olympiáda v Paříži je za chvíli, ale je tady spousta mladých kluků a já jim nechci blokovat příležitost se prosadit. Pokud se objeví někdo, kdo to po mě bude chtít převzít, tak já mu to místo rád přenechám. Myslím si totiž, že výsadou každého šampiona není jenom vyhrávat, ale je i umět poznat správný čas, kdy vyklidit pole a nebrzdit ten přirozený cyklus generační obměny.