Osm tisíc kilometrů napříč Evropou. Jiří to dokázal jako druhý Čech
Homepage
V prosinci loňského roku se Jiří Fröml stal 49. finišerem European Divide Trailu, což je dálková cyklotrasa vedoucí převážně po nezpevněném povrchu evropských zemí. Svých 7 600 km trail táhne přes osm států, od severu Norska až po Portugalsko. Trasu se Jiřímu na kole podařilo urazit za sto padesát dní a na většině částí jej doprovázela také přítelkyně. Jiří se stal teprve druhým Čechem, který tento trail zvládl projet celý.
Pro cestu se Jiří Fröml rozhodl po dostudování vysoké školy se sportovním zaměřením. „Říkal jsem si, že se mi ještě nechce nastartovat dospělácký život. Musím zažít co největší dobrodružství. Vyloženě jsem chtěl něco urvat. Něco, co moc lidí ještě nezvládlo,“ vysvětluje Jiří. A tak v červenci 2024 s přítelkyní Niki vyrazili.
Přestože chtěl Jiří jet ze začátku rychle, brzy pochopil, že kouzlo cesty je v něčem jiném. Není nutné jet co nejrychleji. „Mám radši pomalé poznávání. Prostě zastavit tam, kde se mi to líbí, a užít si to. Něco samozřejmě ujet, ale nehrotit to. Je to moje cesta, nemusím se vlézt do nějakých škatulek,“ říká o své motivaci.
Jedním z důvodů, proč chtěl ze začátku spěchat, byl jeho budget. Ten měl vypočítaný na tři měsíce. Nakonec jich ale bylo pět, takže musel pokrýt více výdajů, než předpokládal. „Původně jsem plánoval trasu stihnout rychleji, ale nejsem dobrý počtář,“ směje se Jiří. „To bych každý den musel jet osmdesát kilometrů, nehledě na převýšení a odpočinek. A to bylo nesplnitelné,“ dodává.
S přítelkyní se snažili šetřit, párkrát si ale zaplatili i ubytování. Jinak spali ve stanu, v chatkách a útulnách. Jídlo museli plánovat dopředu. „Když víš, že budeš v horách až pět dní, musíš přemýšlet nad tím, abys nakoupil energeticky výživné jídlo a na chvíli na peníze nehledět,“ přibližuje Jiří okolnosti, které museli brát v potaz. Zároveň měli omezený prostor a kola chtěli mít co nejlehčí, aby se jim lépe jelo.
Strach a samota jako největší nepřítel
„Trasa byla náročná, počasí bylo náročné, komáři a spoustu dalších věcí taky. Ale to, co přišlo v Německu, jsem fakt nedával,“ vzpomíná zamyšleně. Odpojila se od něj přítelkyně Niki, která ho do té doby doprovázela. K tomu hned po překročení německých hranic dostal pokutu.
„V Německu je zákaz stanování, takže jsem se začal schovávat. A když se schováváš, tak začneš věřit, že děláš něco špatně,“ vysvětluje Jiří. Několik dní téměř nespal a nejedl. Největší porci jídla si dával večer, ale bál se zapínat vařič. Jedl jen suché věci, které mu ale energii nenahradily. V tu dobu přemýšlel o tom, že cestu vzdá. „Když jsem viděl na mapě, že je Česko tak blízko, říkal jsem si: Hej, jedu domů.“ Nakonec to ale nevzdal. Zlomovým bodem pro něj bylo setkání s Dánem, se kterým se dal nad kávou do řeči. „On mi i nabízel peníze, ale já jsem se zapřísáhl, že si peníze od nikoho nevezmu. Tak mu říkám: kamaráde, ty už jsi mi dal všechno, co jsem potřeboval,“ vypráví Jiří s úsměvem. Po příjezdu do Francie se zase cítil šťastně.
Při společném cestování pár potkával mnoho lidí, kteří jim nabízeli pomoc. Už ve Švédsku je k sobě na přespání pozval pětasedmdesátiletý pán, který se svou přítelkyní cestoval karavanem. Přichystal jim večeři a nalil víno. Dokonce se jim snažil sehnat sponzora, i když neúspěšně. „Nikča brečela, když jsme od něj odjížděli. Bylo to fakt smutné. Zvlášť když si uvědomíš, že už ho nemusíš nikdy potkat,“ vzpomíná Jiří a dodává, že by svět potřeboval více takových lidí. Dalším člověkem, kterého po cestě potkali, byl Christof z Francie, který jel také na kole. „S ním jsme jeli asi měsíc. To byl dobrý parťák. Pořád si píšeme a plánujeme společný výlet,“ upřesňuje. Když ho potkali, Niki už byla na cestě opět s Jirkou, přidala se k němu v půlce cesty Francií. Spolu se dostali do Španělska, kde si prodloužili původní naplánovanou trasu o dalších pět set kilometrů přes španělské hory Montañas Vacías. „Christofovi se nechtělo samotnému, tak jsem mu řekl, že to dáme taky,“ vypráví Jiří a dodává: „Nikči jsem se ani neptal. A byl to nakonec jeden z nejlepších úseků.“
Bylo to jako sen
Ze Španělska se dostali do Portugalska, kde se nachází mys svatého Vincence, jejich cíl cesty. Na konci minulého roku se dostali k mysu, který také známý jako „konec světa“. Pro pár na kolech tento maják ale konec světa určitě neznamenal. Byl jejich motivací cestu dlouhou 150 dní nevzdat a vydržet. Jirka dokonce uvažoval o tom, že by pokračoval až do Afriky. „Jediné, co mě v tu chvíli limitovalo, byly prachy. Jinak bych jel dál,“ upřesňuje.
Zpětně mu celý půlrok přišel jako sen. „Když jsem první noc po návratu šel spát do své postele, bylo to, jako kdyby se mi jen něco zdálo. A já se probudil a žil dál svůj běžný život. Jako kdyby se to ani nestalo,“ popisuje Jiří své pocity.
Rád by později navázal na svou cestu a Afriku skutečně projel. V Maroku si našel trail o délce tří tisíc kilometrů, kde kdysi dávno jezdily velbloudí karavany. Teď se ale chystá na několik měsíců odjet pracovat do Norska a uvidí, kam ho život dál zavede.