Fotky dětí na sítích může kdokoliv zneužít pro své účely, varuje forenzní psycholožka

Brno - Lidé s parafilií, tedy ti, kteří mají silnou sexuální preferenci pro neobvyklé sexuální objekty, jsou jednou z cílových skupin forenzní psycholožky Evy Vášové. V rozhovoru mluví o českých kriminálkách, takzvaném sharentingu a jeho negativních dopadech, i o stigmatizaci parafiliků v médiích a možných důsledcích. „Neznamená, že když mám parafilii, jdu automaticky páchat trestnou činnost," zdůrazňuje.

Mgr. Eva Vášová, Ph.D.

Vystudovala jednooborový magisterský program Psychologie na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a doktorské studium v oboru Klinická psychologie. Jako psycholožka pracovala v zabezpečovací detenci v Brně. Momentálně je na mateřské dovolené. Pracuje také s lidmi s neobvyklou sexuální preferenci – parafiliky. Kromě toho si založila Psychologický podcast, ve kterém vzdělává posluchače o různých tématech z psychologie a je členkou České asociace pro psychoterapii a Asociace forenzních psychologů. 

 

Upozornění redakce na citlivý obsah: Následující rozhovor obsahuje a rozebírá témata týkající se pedofilie

Co obnáší práce forenzní psycholožky?

To je vlastně těžké zodpovědět. My nemáme forenzní psychologii zadefinovanou tak, jako třeba školní nebo přímo specificky vězeňskou, či klinickou. Do forenzní spadá část kriminalistické psychologie, kdy probíhá vyšetřování a výslech svědků. Spadá do ní i práce soudních znalců.

Potom máme část vězeňskou, postpenitenciární, tedy po propuštění, spadá do ní i viktimologie, což je nauka o oběti. Pak tam patří i kriminologická psychologie, ta je spíš víc teoretická. Takže vlastně říct náplň práce forenzního psychologa moc nejde, je to opravdu široké. Forenzní psycholog může dělat jak výzkumnou činnost, tak diagnostiku, terapie, krizovou intervenci, pohovory s odsouzenými, nábor zaměstnanců, je toho prostě obrovské množství a je to velmi pestré.

Proč jste si zvolila zrovna tuto oblast? Právě kvůli té pestrosti?

Mě to vlastně zajímalo už od začátku studia, takže když jsem si mohla vybrat téma třeba na nějakou seminárku, vždy jsem si vybrala něco s tím spojeného. Když jsem pak žádala o práci ve věznici, bylo vidět, že o ni mám opravdový zájem. Oblast forenzní psychologie je prostě lákavá. Hodně lidí zajímá true crime a u mě to nebylo jinak. Od doby, co s těmi lidmi reálně pracuji, zájem trochu klesl, protože vidím ty hlubší příběhy a nejenom nějaký výtah. Třeba Hojer mě bavil kvůli tomu, že byl zpracovaný jiným způsobem, než jen rozmázlé hrůzy. Víc ukázal, jak ten člověk přemýšlí, že má třeba i nějaké jiné emoce a není to jen vraždící mašina.

Seriál Metoda Markovič

Hojer je inspirován reálným případem Ladislava Hojera, který v letech 1978-1981 zavraždil na území Československa pět žen. Za vraždy byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán 7. srpna 1986 v pankrácké věznici v Praze

 

To jste mi trochu nahrála na další otázku. Češi mají v oblibě kriminálky, sledujete nějaké, dá se na to s vaším povoláním dívat?

Já se přiznám, že české kriminálky mám hodně ráda. Baví mě víc, než nějaké střílečky nebo něco typu kriminálka Las Vegas. Když teď odběhnu od seriálů k filmům, tak já jsem nedávno moderovala v Kino Art diskuzi s odborníky po projekci filmu o manželech Stodolových (okrádali a vraždili lidi v důchodovém věku v letech 2001-2002 - pozn. red). Tři týdny nato jsem moderovala diskuzi po projekci filmu Lesní vrah, což bylo o Viktoru Kalivodovi, který zastřelil tři lidi. Takže mi připadá, že se těch filmů s podobnou tematikou a kriminálek teď sešlo strašně moc. Mě ale baví ve chvíli, kdy je tam trošku víc přiblížená realita, než jenom co všechno hnusného se stalo.

Přijde mi, že je teď v kriminálkách moderní vypracovávat profil pachatele na základě toho, jak trestný čin spáchal. Odpovídá to realitě?

Profil pachatele se zpravidla vytváří ve chvíli, kdy se předpokládá nějaký vztah s jeho obětí a u specifických deliktů, ne třeba u krádeže kabelky. Někdy se ukáže, že tam ten vztah není, například u nějakého znásilnění, i to je však u profilování důležité. Ale existuje mnohem více lepších, kvalitnějších a spolehlivějších forenzních metod, než je zrovna profilování. Takže k němu se přistupuje ve chvíli, kdy třeba ty ostatní nic neříkají, nebo selžou. Když jsem říkala, že je forenzní psychologie hodně rozmanitá, tak tohle spadá pod kriminalistickou část, ve které já nefiguruji. Proto nedokážu odpovědět, jak moc profilování v kriminálkách odpovídá realitě. Já pracuji víc do hloubky a terapeuticky s těmi lidmi, kteří jsou už za něco zavření a jsou ochotní o tom mluvit.

Parafilie

Lidé s parafilií mají silnou sexuální preferenci pro neobvyklé sexuální objekty (např. pedofilie či zoofilie) nebo pro neobvyklé sexuální aktivity (např. sexuální sadismus či exhibicionismus), vyskytují se i v různých kombinacích. Parafilie je vrozená, nelze ji vyléčit medikací či změnit preferenci, ale lze s ní terapeuticky pracovat. V Česku běží program Parafilik (https://parafilik.cz/) od Národního ústavu duševního zdraví, který lidem poskytuje potřebné informace a služby jako je krizová linka, online poradna, krizová intervence, terapie či kontakt na další odborníky. Heslem programu Parafilik je: Nemůžete za své pocity, můžete za své činy. Novináři na webu najdou doporučení, jak o problematice informovat.  

Eva Vášová absolvovala výcvik Parafilie a problematické sexuální chování v kontextu psychoterapeutické péče v rámci projektu Parafilik. Daným lidem tedy poskytuje psychoedukaci, poradenství a psychoterpaeutickou péči v této oblasti. 

Většinou se v médiích mluví o pedofilech tehdy, když už spáchají trestný čin. Jak je ale v realitě časté, že pedofil trestný čin spáchá?

Většinu sexuálně motivované trestné činnosti nepáchají lidi, kteří mají parafilii (Podle projektu Parafilik, je pouze 20 % všech sexuálně motivovaných trestných činů spácháno parafilními jedinci - pozn. red). Můžou za to i jiné věci, jako je touha po moci, po pomstě nebo alkohol. Samozřejmě parafilie je rizikový faktor, ale neznamená to, že když ji mám, jdu automaticky páchat trestnou činnost. Existuje strašně velké množství parafiliků, o kterých ani nevíme, vůbec nejsou v systému a nikdy nic nespáchají, nějak s tím bojují, nebo jsou s tím v pohodě, nechtějí páchat trestnou činnost a neudělají to. Proto my třeba nejsme schopni přesně říct, kolik parafiliků v populaci je. Ale spíš je jich víc, než si myslíme. A konkrétně třeba u pedofilů je velký problém, když se všechno nálepkuje tak, že pedofil je ten, co znásilňuje a ubližuje. Stigmatizace funguje i na ty, co jsou nedelikventní, kteří si pak vlastně myslí, že jsou zrůdy. To je pak může demotivovat od vyhledání odborné pomoci. A taky je fajn si uvědomit, že pedofilii si třeba lidi můžou u sebe začít uvědomovat už ve 13 letech. Já si myslím, že většina z nás má v tomto věku problém sama se sebou. Když se dozvím, že jsem zrůda, která vlastně bude ubližovat dětem, tak to bývá důvod k sebevraždám. U pedofilů je vysoké riziko sebevraždy, a média v tom taky hrají roli.

Jak by tedy měla média reportovat o pedofilech či obecně o parafilicích?

Program Parafilik má přímo instrukce pro novináře, jak s tímto tématem pracovat. Je na zodpovědnosti každého novináře, jestli bude o tématu a těchto lidech psát neeticky, přispívat ke stigmatizaci a někdo kvůli tomu spáchá sebevraždu. A pak je pro mě otázkou, je potřeba psát diagnózu pedofil do titulku? Je to kvůli většímu počtu kliknutí? Nebo je to podstatné pro sdělení? Není. Možná čin spáchal kvůli tomu, že byl pod vlivem a má poruchu osobnosti, a ta parafilie je až třetí problém.

A co takový film V síti, byli v něm všichni ti „predátoři” pedofilové?

Ne, myslím si, že tam právě byli i lidi, kteří parafilní nebyli. Ale V síti mě tehdy hodně zarazilo, protože já jsem nevěděla, jak moc časté ty praktiky jsou a jak to reálně vypadá. Takže na jednu stranu jsem ráda, že jsem to mohla vidět a na tu druhou vím, že to spustilo kontroverze. S tím souhlasím a taky je u sebe cítím, ale nijak se proti filmu nevyhraňuji.

V Psychologickém podcastu máte dvě epizody věnované právě pedofilii. V jedné z nich čtete příběhy nedelikventních pedofilů. Zarazilo mě, že někteří z nich pracovali přímo s dětmi například ve školství nebo ve volnočasových aktivitách. Není to zbytečně rizikové? Proč se jim radši nesnaží vyhnout?

To je dobrý point a máte pravdu. Je to pro ně rizikové z více hledisek. To první je, že na to nikdy nemají náhled. To druhé, že jim to s těmi dětmi většinou jde, opravdu jim rozumí, mají je rádi a táhne je to k nim. Ještě jsem nezmínila, že u pedofilů nejde jen o erotickou přitažlivost, oni se do těch dětí skutečně zamilovávají. Vlastně stejně tak, jako jsem já orientovaná na dospělé muže, a pokud se mi nějaký líbí, tak mým cílem není ho přepadnout, zneužít a ublížit mu. Já se do něj zamiluju, flirtujeme spolu a pak se to třeba přenese do nějakého erotického vztahu. Takže je to úplně to stejné, až na to, že dítě to nemůže opětovat. Ale je to rizikové, pro některé hodně. V zahraničních studiích se doporučuje, aby pracovali na projektech, které dětem přináší něco dobrého, ne přímo s nimi. Pokud bych byla na místě toho pedofila, tak bych výrazně doporučila ve chvíli, kdy ucítím, že možná dělám něco, co nemám, ať už je to jenom pokukování po někom, tak se na to prostě vykašlat a odejít. Nestojí to za to.

Proč se pedofilie vyskytuje více u mužů než u žen, jestli to tak tedy opravdu je?

No, my to tak víme ze statistik. Ale představte si, že jako žena dáte klidně cizímu dítěti bonbon, pohladíte ho po hlavě, řeknete, jak je krásné, obejmete ho. A teď si představte, že to stejné udělá muž. U té ženy nás to nenapadne, nepůsobí to tak a vlastně si toho nevšimneme. Víc to maskují, ale ženské pedofilky existují.

Co si myslíte o vystavování dětí na internetu?

S tím mám dost problémů, hodně mi to vadí. Právě i z hlediska, že obsah může kdokoliv zneužít pro své účely, a to se děje. Myslím, že si lidi sharenting (sdílení obsahu rodiči, týkajícího se jejich dětí - pozn. red.) v praxi představují tak, že někdo hodí na sítě fotku dítěte a musí se najít zrovna někdo, kdo si to stáhne. Vůbec nepočítají s existencí organizovaných skupin, které tento obsah stahují do databází a pak do nich poskytují přístup za poplatek, nebo ho někde přeprodávají. Představa, že v nich jsou jen fotky s erotickým obsahem je mylná. Když se s tímto konfrontují influenceři, o kterých teď mluvím, protože u nich je vyšší dosah a pravděpodobnost tohoto zneužití, mají tendenci racionalizovat a popírat, že jim se to určitě nestane, protože mají přece fajn komunitu. Tohle je jen jedna z malých částí, která mi na tom vadí.

„Lidé mohou vnitřně blokovat terapii, protože se bojí, co o sobě zjistí”

Jak se pracuje s někým, kdo si třeba ani neuvědomuje, že spáchal něco špatného a nestojí o nápravu?

Když někdo vyloženě řekne „já na terapeutické skupině pracovat nebudu, jenom to prosedím” tak se s ním prostě domluvím, že chodit nemusí, ale zároveň nikdy nedostane doporučení, že by byl schopný dodržovat léčbu. Takže tam tak nějak je, nedělá problémy, luští si třeba křížovky,...

Ale pak jsou lidi, kteří nechtějí chodit a vykrucují se, protože můžou mít strach, co se o sobě dozví, a co když se jim potvrdí, že jsou třeba opravdu pedofilní. Takže můžou vnitřně blokovat terapii, ne protože se jim nechce, ale protože se tak strašně bojí, co o sobě zjistí, že se radši nezapojí.

Zajímalo by mě, jestli jsou případy, které se do médií třeba vůbec nedostanou?

Určitě. Když jsem pracovala jako vězeňská psycholožka, stávalo se, že nám přivezli někoho, o kom jsme ještě nevěděli a koho média „nevyšťouraly”. Jestli je těch případů hodně, to nevím. Naopak když se o něčem píše, často pak porovnávám reálný případ a spis s tím, co se píše v médiích.

A jak se potkává to, co se píše v médiích s tím, co víte vy ze spisu?

No, jsou tam jisté nepřesnosti. Někdy je to třeba první dojem z něčeho, a to je velký problém. Teď zmíním například střelbu na Filozofické fakultě, kde se začaly dělat závěry o duševním zdraví pachatele. A bohužel je dělali i někteří moji kolegové. Nad tím jsem kroutila očima. Toho člověka už nejde vyšetřit a najednou se dozvíme, čím vším možným trpěl. Od jiného kolegy jsem pak někde četla, že zase trpěl něčím jiným a já si říkám, že to přece není možné. Můžou být nějaké hypotézy, ale nikdo nemůže stoprocentně vědět, co byla pravda, protože už se ho nikdo nezeptá. Existují určité metody jako je třeba psychologická pitva (psychologická zpráva vypracovaná po něčí smrti, většinou po sebevraždě pozn. red.), to bych chtěla zmínit.

Vaše práce zní psychicky náročně a pracujete s „temnými” tématy, jak se vám daří ji oddělit od osobního života?

No, většinou dobře. Je pár výjimečných případů, které mě hodně zasáhly a táhla jsem si je s sebou domů. Pamatuju si případ s bizarní vraždou dítěte. Když jsem se s tím poprvé setkala a četla spis, měla jsem až pocit nějaké derealizace, jako kdybych byla v jiné realitě. Bylo mi z toho hrozně úzko. Řekla jsem si, „Ty vole...To nevím, jak zvládnu.” Asi po dvou dnech jsem se dala trošku dohromady a zvládla nějak pracovat, ale hodně jsem na případ myslela i doma. To jsou takové silné příběhy, když je obětí dítě, které se mi pak špatně oddělují. Od doby, co mám vlastní děti, je to ještě horší, protože je to pro mě reálnější.