Záchranáři se musí smířit s tím, že je naše práce často bezvýznamná, říká záchranář

Brno - Sto padesát pět – číslo záchranné služby zná téměř každý. Stačí zavolat, nahlásit problém a sanitka by měla co nejrychleji dorazit na pomoc. Jenže mnoho lidí si neuvědomuje, jaká je realita práce záchranářů – ať už jde o náročné krizové situace, zneužívání jejich služeb či práci během svátků. O své zkušenosti se v rozhovoru rozpovídal záchranář Jiří Chvojka, který v této profesi působí více než osmnáct let.

Jak jste se dostal ke své práci?

Mým snem bylo od dětství stát se lékařem. Příbuzní mi často vyprávějí, jak jsem si jako malý pořád nosil atlas lidského těla nebo učebnici anatomie. Zdravotnictví mě přitahovalo od začátku, miloval jsem všechny filmy a seriály z lékařského prostředí. Nechtěl jsem jít na gymnázium, protože jsem chtěl hned studovat zdravotnictví. Ve škole mě pak začala bavit urgentní medicína, traumatologie a práce v terénu. Záchranná služba mě zaujala, a pak jsem se soustředil už jen na práci záchranáře.

 

Co považujete za nejnáročnější aspekt práce záchranáře?

Záchranář se musí smířit s tím, že naše práce je z převážné většiny bezvýznamná. Lidé, kteří se netočí kolem zdravotnictví, si často představují, že každá houkající sanitka veze někoho těžce nemocného, zraněného nebo v ohrožení života, což ale není pravda. Většina našich pacientů, které vozíme, záchrannou službu vůbec nepotřebuje. Mnozí z nich nepotřebují ani lékařskou péči – jsou na tom často lépe než my sami.

Všichni jsme připraveni pomáhat lidem a dát do toho všechno, ale když jedete po půlnoci třikrát na výjezd a z toho všechny případy jsou opilí, agresivní a nepojištění lidé, navíc někde, kde se bojíte jít i nadechnout, je to psychicky náročné. Noční směny nám taky zatěžují zdraví. Vidíme naše kolegy, kteří odejdou do důchodu a za pár let zemřou kvůli dopadům této práce. Málokdo z nás se dožije dalších deseti let po odchodu do penze.

 

Jsou tedy noční směny v nějakém ohledu náročnější než denní?

Jednoznačně. Přes den člověk některé případy zvládá lépe. Samozřejmě, že nás naštve, když si sedneme k jídlu a zavolá si nás mladá holka, která má například dva týdny teplotu 37,5. Naštve nás to, ale pořád se to dá během dne zvládnout.

Noční směny jsou ale něco jiného. Když jedeme na výjezdy, tak musíme mít duševní i fyzickou sílu, abychom dokázali plně pracovat. Když jsem byl mladý, zvládal jsem únavu lépe, ale teď, kolem čtyřicítky, cítím, jak mě noční stále více vyčerpávají. Nejhorší krizové momenty přicházejí kolem druhé hodiny ráno a pak do čtyř, kdy má člověk běžně nejhlubší spánek. Lituji řidiče sanitek, kteří musí v noci udržet pozornost za volantem. Snažím se s nimi mluvit, aby zůstali bdělí, protože zvlášť teď v zimě je to opravdu náročné.

 

Mluvíte o náročných aspektech vaši práce… Co vás motivuje pokračovat i přes její náročnost?

To je těžká otázka. Každá práce nás trochu deformuje. Když chce člověk dělat zdravotníka, musí být odolný vůči stresu, protože se neustále setkává s extrémními situacemi. To, co je pro běžného člověka stresující, je pro nás rutina. Každý si musí najít způsob, jak v tom fungovat. Nic jiného ale dělat nemohu, protože nic jiného ani dělat neumím a tohle je navíc moje droga. Cítím, že mě záchranářství v některých ohledech ničí, ale zároveň mě baví a nedokážu bez něj být. Přemýšlel jsem, že skončím. Zkoušel jsem při záchranářství i jiné práce, abych si vyčistil hlavu, ale nešlo to skloubit.

 

Jak si tedy čistíte hlavu od práce?

Nejlepší způsob mentální hygieny je pro mě být úplně sám nebo s kamarády. S rodinou jsem pořád táta, plním nějakou sociální roli a nemohu vypnout, protože musím dětem připravovat program a nějakým způsobem je pořád usměrňovat. Pomáhá mi sport, ale největší detox je pro mě dovolená na motorce. Miluju přírodu, a tak sednu na motorku, vypnu telefon a vyrazím někam pryč, kde si odpočinu od vyšší koncentrace lidí. (usmívá se)

 

Říkal jste, že mnoho lidí si mylně myslí, že všechny případy záchranky jsou urgentní. Existují mezi lidmi ještě jiné mylné představy o profesi záchranáře?

Jedním z největších problémů je extrémní zneužívání záchranky. Lidé často neví, kdy ji zavolat, a volají i ve chvílích, kdy to není potřeba. Neuvědomují si náročnost našeho povolání a stav, v jakém se zdravotnictví nachází. Málokdo chápe, jak má špatný systém negativní dopad na pacienty. Pacienti přivezení sanitkou dostávají na vyšetření přednost, protože každý případ ze sanitky se počítá jako urgentní. Na to doplácí především normální pacienti, kteří si musí na adekvátní péči počkat, což není dobré například v případě infarktu.

Dalším problémem je přetížení personálu a zařízení, což zhoršuje prognózu pacientů. Někteří říkají, že jako záchranáři bereme hodně peněz nebo že jsme frajeři, ale už to nikomu nevysvětluji. My se vždy snažíme zachránit pacienty, i když je šance na přežití malá. Často pracujeme v extrémních podmínkách – klekneme si do moči, zvratků, někdy se roztrhnou rukavice a riskujeme zdraví, ale prostě jdeme dál. Tohle u svých kolegů opravdu obdivuju a vážím si toho.

 

Frustruje vás zneužívání záchranné služby i po tolika letech?

Je to maximálně frustrující a je to jedna z nejhorších věcí na naší práci. Ke každému případu musíme přistupovat stejně, ale zbytečné výjezdy nás stojí čas, který bychom mohli věnovat těm, kteří nás opravdu potřebují. V důsledku se pak může naskytnout situace, kdy tam sanitka není k dispozici dostatečně blízko. Zažil jsem případ malé holčičky, která se polila lihem a zapálila, ale nejela pro ni sanitka, protože byla na cestě pro lidi, kteří měli průjem a teplotu. Pamatuji si to jako dnes, holčička, z které padala spálená kůže, stála na zahradě a brečela, a sanitka nepřijížděla. Až poté se jí dostalo pomoci a odvezli jsme ji do nemocnice. Proto nesnášíme lidi, kteří zneužívají sanitky. Jsou to většinou arogantní, primitivní a často i agresivní a vulgární lidé.

Vánoce strávené v nemocnici

Blíží se advent a svátky. Jak vnímáte práci během Vánoc a Nového roku?

Letos mám na Štědrý den noční směnu, a upřímně se mi z toho chce brečet. Mám dvě děti, které budou pod stromečkem, a já tam s nimi nebudu – a to pravděpodobně zbytečně. Já mám krásnou rodinu s hezkými vztahy, na Štědrý den trávíme čas spolu s dvěma rodinami. Naše svátky jsou nádherné, idylické a já budu sedět v práci a vozit lidi, kteří to často nepotřebují.

Když jsem měl naposledy službu na Štědrý den, volali nás k hodně starým lidem, kterých se rodina „zbavila“, aby měla klid. Sváteční služby jsou smutné, protože jedeme k rodinám s dětmi, které jsou ubrečené, špinavé a jejich rodiče jsou alkoholici nebo narkomani. Často je tam řev, bordel, vůbec tam není cítit vánoční atmosféra. Často jezdíme i na ubytovny, kde jsou injekční stříkačky a podobné věci. Vidím děti, jak tam brečí, jsou vyděšené a sedí v koutě. Viděl jsem děti, které byly špinavé tak, že se měsíc nemyly a v osmi letech se počůrávaly. V tomhle jsou svátky smutné.

 

Pozorujete, že práce je během svátků intenzivnější? Proč tomu tak je?

Statisticky, čím více se blíží svátky, tím více stoupá počet úmrtí. Toho si všímám každý rok – v podstatě od nějaké půlky listopadu přibývá výjezdů k úmrtím. Jde hlavně o taková zvláštní úmrtí. Často jde o případy spojené se srdcem a stresem. Lidé se během svátků cítí ještě víc sami. Jedna z častých diagnóz, jak tomu říkáme, je “sama doma”. Stalo se nám, že na Vánoce zavolala vdova, která byla sama doma, a když jsme přišli, zjistili jsme, že chtěla jen společnost a nic jí nebylo. Na chvíli jsme si sedli, pokecali, snědli bábovku a šli.

 

Jaké typy zranění jsou během svátků nejčastější?

O Vánocích jsou nejčastější případy hlavně dušnosti, bolesti na hrudi a srdeční problémy. Nový rok je jasný. Tam je to alkohol a zranění z důvodu pyrotechniky. Často vozíme i lidi otrávené bramborovým salátem ze Štědrého dne, když ho nechtějí vyhodit. Pak jsou tu situace spojené spíš s počasím než se svátky – dopravní nehody, opilí řidiči, sražení lidé a pády na chodníku.

 

Jak se během svátků vyhnout zraněním?

Je potřeba dbát na své psychické zdraví. Snažit se být v pohodě, dát si život do pořádku, být bez stresu, nebýt ovládaný emocemi a pak problémy budou mizet. Nejhorší kombinace je stres a obezita – často způsobená psychickou nepohodou, kterou lidé kompenzují jídlem a alkoholem. To pak vede k vážným zdravotním problémům. I dopravní nehody a úrazy většinou pramení z nějaké nepozornosti, třeba kvůli mobilu, a to všechno je důsledkem nějaké duševní nepohody. Je proto důležité se soustředit na duševní hygienu, sebereflexi a poznávání sama sebe.

 

Pamatujete si na nějaký silný moment, který jste zažil během svátků?

Jeden hodně intenzivní zážitek se stal 23. prosince, kdy jsem vezl v sanitce pětiletého chlapce. Asi padesátiletá paní odjížděla od Alberta a srazila toho chlapce, když vyběhl zpoza auta. Chlapeček měl zlomenou stehenní kost, vyražené zuby, roztrženou pusu a ještě zlomenou ruku. A já si pamatuju, že ten chlapec za celou dobu, co jsme se o něj starali, neuronil ani jednu slzu a celou dobu komunikoval jako dospělý člověk. Tehdy jsem odešel ze sanitky – byl to výjezd, který jsem profesně nezvládl. Byl to vážný a neobvyklý případ, protože uprostřed města, kde se jezdí 15-20 za hodinu, byl malý kluk bez rodičů, o kterých nám řekl, že byli doma a nechali ho samotného venku.

Důležitost první pomoci

Kromě práce záchranáře poskytujete se svojí firmou kurzy první pomoci. Co je podle vás nejdůležitější při podávání první pomoci?

Nejdůležitější je rozpoznat, jestli došlo k zástavě krevního oběhu. To je alfa a omega. Pokud se staráme o člověka, který má krevní oběh a dýchá, máme obrovskou výhodu, a tou je čas. Důležité je rozpoznání životních funkcí, jestli člověk žije, nebo nežije. A pak následují takové podružnější věci, které jsou spíše důležité pro lidi poskytující pomoc, jako je ochrana vlastního zdraví při pomáhání. Je potřeba myslet na svoje zdraví a používat také rukavice, aby člověk nechytil nějakou nemoc.

 

Jak rychle se mění pravidla první pomoci?

Světová zdravotnická organizace sice mění pravidla, protože musí vykazovat činnost, ale změny, které tam napíší, jsou úplně nesmysly, nebo jsou jenom kosmetického rázu. Ale praxe je taková, že se nemění téměř nic, kurz teda stačí absolvovat jednou. Klíčové je ale to, aby si člověk zapamatoval, co se naučil.

 

Jaké chyby se nejčastěji dělají při první pomoci?

Nejčastější chybou je manipulace se zapadlým jazykem, kdy lidé loví pacientům jazyk v puse a snaží se ho vytáhnout. Sice zakloní hlavu, ale udělají pak špatný postup, když strčí ruce do úst a oddálí tak čelisti. Oddálením horní čelisti tak zaklánějí hlavu víc a jazyk je najednou ze dvou třetin v krku. Vznikne domněnka, že se jedná o zapadlý jazyk a začnou jim ho tahat z pusy, což nejde. Pokud se jim to zázračně podaří, člověk okamžitě začne zavírat svá ústa.

Dalším problémovým aspektem je dýchání z úst do úst. Lidé by to neměli dělat. Zachraňující často někomu chtějí vdechnout do pusy, ale pak uvidí zvratky a krev a už to víc dělat nechtějí. Během toho nemasírují, pohyb krve pak u pacienta stagnuje a vznikají nezvratné změny na mozku. My je dokážeme zachránit, obnovíme jim krevní oběh, začnou dýchat, srdce jim tluče, ale část mozku jim prostě zemřela.

Další věcí je, že lidé vůbec nevědí, jestli, kdy a jak při nehodách sundávat motorkářům helmu. Častým problémem je také nahmatávání pulsu u pacientů, aby se zjistilo, jestli žijí. Dělá se tam spoustu chyb. Jsou situace, kdy lidé přísahají, že cítí puls na už mrtvých lidech, ale přitom cítí v důsledku stresu jen svůj vlastní.

 

Lidé častokrát nechtějí volat záchranku právě proto, aby to nebylo zbytečné. Kdy je správné ji zavolat?

Není to jednoduché – v ideálním světě by to mělo fungovat tak, že člověk zavolá na záchranku a poradí se s dispečerem. Dnes to ale funguje tak, že dispečer automaticky posílá záchranku, protože má strach. Přitom stačí zavolat a zeptat se na radu. Není třeba trvat na tom, aby pro vás hned musela jet záchranka.