Chtěl jsem pomáhat přímo na Ukrajině, říká student Richard Jenčo

Západní Ukrajina - Čerstvě čtyřiadvacetiletý Richard Jenčo se rozhodl vydat na Ukrajinu a dovážet ukrajinské uprchlíky k hranicím s Evropskou unií. Studuje na Karlově univerzitě na faráře a spolu s dalšími dobrovolníky pomohl desítkám lidí na cestě do bezpečí. "Chtěl jsem pomoct nějak konkrétně, a tohle mi dávalo smysl," řekl Jenčo.

Richarde, v čem spočívala tvoje dobrovolnická činnost?

První jsme s farářem Českobratrské církve evangelické na Smíchově v Praze Marošem Klačkem dovezli dodávku plnou humanitárních věcí na pomoc Ukrajincům. To bylo pro organizaci Člověk v tísni. Pak jsme začali vozit lidi na hraniční přechody s Evropskou unií. Koordinovala nás iniciativa Zóna naděje, kterou jsme si našli, protože jsme nechtěli jet na vlastní pěst. Jezdili jsme s osmimístnou dodávkou na přeplněná nádraží do Lvova a Ivano-Frankivsku, kam se lidé dostali z Kyjeva nebo Charkova a odváželi jsme hlavně ženy a děti. Zpátky od hranic jsme občas vezli muže, kteří nám říkali, že jdou bojovat nebo ženy, které v Evropě pracovaly a chtěly zpět za rodinou.

Jak dlouho jsi tam vozil uprchlíky?

V úterý 1. března jsme vyložili dodávku s humanitární pomocí a od středy následujícího dne do pátku příštího týdne jsme pak jezdili na hranice a zpět na nádraží plná lidí, kteří prchali před válkou.

Co tě motivovalo jet na Ukrajinu?

S Marošem Klačkem jsme po vypuknutí války chodili po bytě a ponocovali u médií, která byla plná té hrůzy. Byli jsme z toho naprosto paralyzovaní. Nemohli jsme se soustředit na práci ani na společenský život, a tak jsme se rozhodli odjet a čelit konkrétnímu problému, který bude například odvoz uprchlíků na hranice.

Jak vypadala situace na hranicích?

Byl tam celkem chaos. Nebylo to dobře organizované a dlouho jsme čekali, než jsme se dostali za ukrajinskou hranici. Tam jsme složili humanitární náklad, na což jsme čekali od pozdního večera do rána. Bylo to ale i kvůli tomu, že jsme museli projít celní kontrolou. Dodávku si vážili a kontrola byla náročnější. Pak jsme dostali od Zóny naděje „průkopnický“ úkol, a to svážet lidi z ukrajinského území na hranice s Polskem nebo Slovenskem. První jsme vezli muže z hranice na území Ukrajiny, kteří se asi vraceli kvůli mobilizaci, která byla vyhlášená pro všechny muže od 18 do 60 let.

Potkaly vás po cestě nějaké zádrhely?

Jediné, co bylo trochu omezující, byly časté checkpointy, kde nás kontrolovali policisté nebo domobrana. Ptali se, co tam děláme, a kam jedeme. Ukazovali jsme jim dokumenty a oni si prohlíželi auto. Od prvních Ukrajinců, které jsme vezli, jsme se naučili větu v ukrajinštině, kdy jsme říkali policistům, že jedeme do Ivano-Frankivsku pro těhotné ženy. To byla taková naše propustka. Dále to bylo bez komplikací.

Jak na tom byli lidé, které jste vezli k hraničním přechodům?

Většina z nich byla v šoku a totálně vyčerpaná, protože už třeba cestují několikátý den. Asi devadesát procent lidí, které jsme naložili, během půlhodiny usnulo a čerpalo síly. Nejtěžší pohled byl na děti, které moc nechápaly, co se to kolem nich děje, a proč kolem nich padaly bomby, když odjížděly ze svých domovů.

Kolik hodin jste byli většinou na cestě?

Podle aplikace Google Maps jsme si vždycky našli nejméně vytížený hraniční přechod, a tam jsme lidi dovezli, pokud tedy nechtěli jet na nějaký konkrétní. Nejrychlejší cesta byla ze Lvova, mezi hodinou až dvěma a půl. Nejdelší trasa byla z Ternopilu a trvala přes šest hodin. V řízení jsme se střídali, abychom nebyli moc unavení a převážení bylo bezpečné.

Kde jste přespávali?

Občas jsme spali i v autě, ale taky na hotelu u hraničního přechodu, v charitě v Ternopilu nebo u rodiny a známých na Slovensku. Moje maminka pochází z vesnice Záhor, která přímo hraničí s Ukrajinou a je blízko Užhorodu. Fyzicky to bylo náročné, ale jsme mladí a kdy jindy zabrat, když ne teď. Zároveň pro nás byla priorita bezpečí lidí, které jsme převáželi, a proto jsme spánek nemohli úplně omezovat dlouhodobě.

Jak vypadala situace ve městech, kde jste vyzvedávali uprchlíky?

To nás dost překvapilo, protože zezačátku to tam vypadalo normálně. Lidé nakupovali, chodili do kaváren atd. Akorát byl zákaz vycházení pro pěší od osmi hodin večer do šesti hodin ráno. I auta musela mít pro pohyb v těchto hodinách nějaký vážný důvod. Před strategickými budovami byly barikády a byly připraveny na obranu. Dnes už jsou bombardována i západní města, základny, kolem kterých jsme jezdili. Z vojáků na checkpointech čišela nejistota, ale pořád se to nedalo srovnat se záběry z Kyjeva nebo Charkova, se kterými se setkáváme v médiích v Česku. Jediné, co poukazovalo na nestandardní situaci například ve Lvově, byl zvýšený počet policistů a vojáků a přeplněná nádraží. Na nich byly stany Červeného kříže s první pomocí a vyčerpaní lidé se tam mohli v teple vyspat.

Koho jste nejvíc vozili?

Měli jsme domluvený kontakt s Červeným křížem, kde jsme se prokázali dokumenty a počkali jsme, až nám přidělí nejkrizovější případy, což byly hlavně těhotné ženy, maminky s miminky, děti nebo nemocní lidé.

Změnila se situace na silnicích, přechodech nebo ve městech za tu dobu, co jste tam byli? Případně jak?

Na začátku jsme museli co pět kilometrů zastavovat na checkpointu, ukazovat dodávku a doklady, což nás hodně zdržovalo. Vysvětlovali jsme, co tam děláme s českou SPZ. V Zakarpatské oblasti, kde jsme hlavně byli, měli na začátku navíc podezření na ruské sabotéry. Po týdnu se tam ale tvořily velké kolony, takže kontroly se přesunuly spíše ke vjezdu do velkých měst. Postupem času už jsme měli i více kontaktů jak na Červené kříže, tak na Charity, které byly ve městech, a které nám zprostředkovaly konkrétní lidi, kteří potřebovali odvézt.

Jaký na tebe měla tahle zkušenost dopad?

Neřekl bych, že si z Ukrajiny odnáším nějaký traumatický zážitek. Je to spíše lítost a vztek. No a pak ve mně dost rezonuje obrovský wow efekt. V Praze spolupracuji na různých projektech, kde se snažíme řešit otázky typu začleňování menšin do společnosti, gender či rasovou rovnost a najednou ze dne na den musí miliony lidí řešit existenční otázky. Je to úplně jiný level problémů.