Glosa: Odvážný je ten, kdo k eurovolbám přišel a přijde

Brno - Pro Čechy jsou volby bezedným tématem. A pokud možno, tak hlavně hospodským. U jemně vychlazeného půllitru a panáku staré dobré becherovky není nic nemožné. Komentovat daně? Jistě! Kritizovat vládu? Určitě! Dostavit se k volbám? No, to už spíš ne.

Účast v jednotlivých vnitrostátních volbách se různí. Nečekanou změnu ve společnosti vyvolaly letos ty prezidentské. Víc jak sedmdesát procent oprávněných voličů přispěchalo vhodit do urny svého favorita. Léty ostřílení komisaři ani nestačili chodit na toaletu při náporech ve volebních okrscích.

Tento podivný úkaz v podobě vysoké účasti při hlasování však patří spíš mezi rarity. Na druhém konci od prezidentských voleb s povislým úsměvem už tradičně vězí ty senátní. K jejich prvnímu kolu většinou přichází neveselá čtyřicítka procent voličů a k tomu druhému ještě neveselejší sotva dvacítka. Nezájmu dědiců našeho Praotce o volby ani zdaleka však nekonkurují ty do Evropského parlamentu. Ačkoliv jsme pomyslným srdcem Evropy, je toto srdce poněkud chabé a slabě bijící pro starý kontinent.

Jiné členské státy sice nemají účast v těchto plebiscitech porovnatelnou s volbami vlastními. Česko a Slovensko ale bezkonkurenčně snižuje průměr. Ano, odborník možná namítne, že jsme členové Evropské unie docela mladí a že země jako Lucembursko má dokonce povinnost se k volbám dostavit. To ale neospravedlňuje hříšníky, kteří svou laxností nechávají prorazit mobilizované voliče jiných stran. Neochota je do očí bijícím špatným pochopením Evropské Unie jako celku.

Každý má odpovědnost sám za sebe a přirozeným právem je i možnost vyjádřit nesouhlas svou vlastní volební absencí. Jsme jako národ ale skutečně tak líní? Unie nám přináší mnoho výhod. Dotace, větší společenství, které je připravené hájit naše zájmy, ochranu hranic, ale třeba i společné řešení krizí. Druhou stranou mince jsou nařízení a normy, jež nás posouvají vpřed. Nebo vzad? Mnozí by se zeptali, co nám zakážou příště. Přibude snad na podesty do síně slávy další oběť, která se bude zahřívat spolu s pomazánkovým máslem a směrnicí Euro sedm?

Otázek je mnoho. Avšak necelých třicet procent voličů, kteří se při posledním unijním hlasování v roce 2019 do volebních místností dostavili, není skutečně mnoho. Tehdejší pětinu hlasů, která se rovná šesti europoslancům, si uzmulo aktuálně opoziční hnutí Ano. Jeho předseda Andrej Babiš v evropské partaji, jež na půdě Evropského parlamentu sdružují politické strany s podobnou ideologií z různých zemí, býval se svým starým známým Orbánem. Ale i to je už minulostí. Maďarsko si nepočíná dobře, provokuje nařízení svou arogancí. Podobně jsou na tom naši severní sousedé Poláci a jejich prapodivné machinace se soudy. Jejich počínání svádí k filozofické otázce, zda je kladívko spravedlnosti ještě pořád nezávislé.

Změnit to můžeme už za rok. Pozorně tedy sledujme hlasování našich zástupců v Bruselu. Zamysleme se, kdo z našich emisarů hlasuje v souladu s jeho nejlepším vědomím a svědomím, kdo podporuje rozumnou změnu a kdo jenom bojuje za pokyny, které mu předsedové zasílají potrubní poštou až na stůl. A pokud se k volební komisi ve svém okrsku dostavit nemůžete, nezapomeňte si vyřídit voličský průkaz, ať se žádný z hlasů nepromarní. A na korespondenční volbu raději rovnou zapomeňte, abyste pak zbytečně nezoufali.