Martin Moravec: Omylem jsem našel díru na trhu a zaplnil ji

Brno - Novinář a spisovatel Martin Moravec, který vede Magazín DNES, proslul především svou schopností vést zajímavé rozhovory. V nich odkrývá pozadí různých profesí nebo známých osobností. Jedním z jeho bestsellerů se stala například kniha Jiná Gabriela Koukalová. V dalších dílech si povídal s neurochirurgem, pilotem, nebo kriminalistou. „Přestože jsou každý jiný, mají jedno společné. Jsou to silné osobnosti ze staré školy," říká.

Podle čeho vybíráte lidi, o kterých píšete knihy?

Je to čistě můj instinkt. Mám to tak, že mám asi pět vteřin, ve kterých mi musí být jasné, že je to můj člověk. Vybírám si obory, které mě fascinují a zajímají, a z nich si pak vyberu někoho, kdo je v daných oborech v mých očích nejlepší, nejznámější, nejrelevantnější. Samozřejmě jde o lidi, se kterými mě to musí bavit, budu se těšit na naše schůzky, a musíme si navzájem sednout, protože společně strávíme asi rok života.

Stalo se vám, že někdo rozhovor s vámi odmítl?

Ano, odmítla mě už spousta žen. Respektive to nebyla spousta, ale bylo jich několik. Já klasicky dostávám otázku, proč zpovídám samé muže, a mnoho lidí mě má za šovinistu. Tak to vůbec není, já jsem oslovil víceméně stejné množství mužů a žen a pozitivněji reagovali muži, ženy tolik ne.

Co stojí za úspěchem vašich knih?

Samozřejmě to stojí na pánech, které jsem na stránkách zachytil. Pak také obory, ve kterých figurují. No a po nich mám na tom maličkou zásluhu i já. Taky bych možná řekl, že je to unikátnost série. Asi jsem omylem našel díru na trhu a zaplnil ji. Prostě jsem vytvořil něco, co tu nebylo, a čtenáře to chytlo. Například knize o Heclovi ze začátku nikdo nevěřil. Mysleli si, že to bude nuda, že letectví nikoho nezajímá, a z toho důvodu možná ztratila i spoustu potenciálních čtenářů. Ale nakonec je jednou z těch úspěšnějších knih.

Je něco, co jste se od respondentů naučil?

Určitě ano, od každého něco jiného. Když vezmu pilota Davida Hecla, tak ten mě naučil, že když si člověk něco vezme do hlavy a půjde si za tím, tak i přesto, že si na cestě desetkrát nabije nos, vstane a zkusí to i po jedenácté. U záchranáře Marka Dvořáka to bylo ať už jak se správně dýchá z úst do úst, tak i především bezstarostnější pohled na život. U doktora Beneše jsem se naučil, že sebevědomí není úplně špatná věc. On je přesně ten typ, kterému je všechno jedno – to je přesně to, co jsem se od něj snažil pochytit. No a od kriminalisty Josefa Mareše mám to, že dělání špatných věcí se nevyplácí, protože karma nás nakonec stejně vždycky dožene.

Byla někdy příležitost, aby se všichni respondenti z knih setkali?

Bylo to loni v prosinci a byl to nejhorší den mé kariéry. Napsat knihy bylo oproti tomu nic, ale to je spíše nadsázka. Při jejich povoláních bylo těžké najít společný termín a sladit vše dohromady. Ale akce se nám povedla, máme z ní na památku fotku, kde každý drží svoji knihu. Stálo mě to strašně moc peněz. Ani ne tolik úsilí, jako těch peněz. Dvořák si vybral to nejdražší jídlo na jídelním lístku a ostatní ho následovali. Ale i tak mi to za to stálo, protože jsem byl rád, že se potkali. Prvně jsem měl samozřejmě ohromnou trému, protože se nikdy předtím neviděli, a zdálo se mi, že nemají žádné společné téma. Nakonec to bylo tak, že někdo si vzal slovo a o něčem mluvil, ti ostatní mu se zájmem viseli na rtech a nastaly fajn a vtipné situace. Přestože jsou každý jiný, mají jedno společné – jsou to silné osobnosti ze staré školy.

Kolik otázek míváte dopředu připravených?

Já jsem typ žurnalisty, který mívá vše připravené do detailu, protože nechci být od respondentů načapán nepřipraven. Když bych odhadl, kolik otázek obsahují konkrétně moje knihy, tak něco mezi 450-500 otázkami. Někdy víc, někdy míň, to záleží na délce a povaze odpovědí.

Byla novinařina vždy vaším snem, nebo jste se k ní dostal náhodou?

Jak se to vezme. Já jsem na základní škole psával školní časopis, který jsem prodával za pětikorunu, takže nějaké tendence k povolání tam určitě byly. Na druhém stupni jsem začal více inklinovat k technickým oborům jako matematika a fyzika, jezdil jsem na olympiády, a myslel jsem si, že budu vědec. Později kolem 15-16 roku mě zase začalo táhnout psaní, protože jsem chtěl být s bratrem a tátou ve fotbalovém týmu. Oni hráli fotbal a já jsem na něj velmi nešikovný, takže jediná cesta, jak s nimi být, byla o fotbalu psát. Takže to byly začátky mých sportovních reportáží.

Jakou knihu byste chtěl někdy napsat?

Mě by strašně lákalo napsat knihu i z ženského prostředí, třeba z modelingu. Myslím si, že v zákulisí této branže se toho děje tolik, a my o tom nemáme ani tušení. Už mě letos oslovila tři zajímavá jména, to se mi stalo poprvé. Uvidíme, jestli z jednoho z nich vzejde další kniha.