Počítačové hry mohou vyvolat závislost, ale také pomáhat

Marek Linner je vystudovaným bakalářem z informatiky, nyní pokračuje ve studiu v oboru ekonomické informatiky. Jeho oblíbeným koníčkem, kterým dokáže trávit většinu dne je stejně jako u spoustu dalších studentů hraní počítačových her. „Hraním strávím v průměru třináct až čtrnáct hodin denně, hrozně mě to baví. Sem tam si říkám, že bych mohl dělat něco jiného, ale to se až tak často neděje,“ říká Linner. I u něj se projevil vliv pandemie a lockdownu, ale spíše pozitivně. „Díky tomu, že bylo všechno zavřené společně i se všemi lidmi, jsem si nepřipadal tak špatně, že jsem zavřený já sám a hraji. Nemůžu ale říct, že bych jinak začátek či konec lockdownu pocítil,“ dodává s tím, že by nejspíš i tak trávil čas u počítače.

Počítačové hry jako pomocník

Hraní počítačových her, zejména u dětí, straší rodiče od jejich vzniku. Realita ale nemusí být tak špatná. „Obzvlášť v souvislosti s pandemií se začíná přicházet na to, že hry můžou být i dobré. Umožňují nám se potkávat ve virtuálním prostoru a do jisté míry nahradit sociální kontakt. Pro někoho jsou výborným učitelem angličtiny. Stejně tak hraní si je pro člověka přirozené. Když se oprostíme od toho, že hry jsou digitální a jen na telefonu nebo počítači, zjistíme, že i fotbal je hra, běhání po lese může být hra. Hraní je lidské, je to způsob učení a trávení volného času, hry na počítači k tomu patří,“ říká Zdeněk Záhora z centra informačních technologií na filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

I pro Marka Linnera jsou počítačové hry hlavně zábavou. „Hraji je samozřejmě hlavně kvůli tomu, že mě to hrozně baví. Dostal jsem se k nim už jako malý, kdy jsme na starém počítači hráli jednodušší hry. Líbí se mi na tom to, že je můžu hrát kdykoliv a vlastně kdekoliv. Zatímco kdybych měl rád lyžování, jsem omezen jen na některá místa a hlavně roční období. Hru si můžu zapnout, kdy chci,“ pokračuje s tím, že hry mu také přináší určitou náhradu sociálního kontaktu. „Díky hrám se necítím osamělý. Díky tomu, že hraji už dlouho, mám spoustu online kamarádů. Když chci, můžu zapnout počítač a spojit se s nimi. Přes komunikační kanály si můžu popovídat o životě a nepřipadat si sám,“ zdůvodňuje.

Tvrzení, že hry můžou pomoci při sociálním kontaktu podpořil i David Šmahel z Masarykovy univerzity, který je vedoucí institutu pro interdisciplinární výzkum internetu a společnosti „Pozitivum her je to, že hráči obvykle hrají v sociálních skupinách nebo světech. Jsou to často hráči, kteří se znají offline, třeba ze školní třídy. Hra je potom pro ně téma, o kterém se spolu můžou bavit. Zároveň je pro ně pak zdrojem sociální podpory,“ vysvětluje Šmahel.

Nelátková závislost, která může přinést řadu problémů

Počítačové hry můžou přinášet i problémy a může na nich vzniknout závislost. „Když se bavíme o závislosti, musí splňovat šest kritérií význačnosti, změny nálady, abstinenční příznaky, tolerance, konflikt a relaps. Za největší problém bych označil konflikt. Konflikt s rodinou, prací, školou nebo obecně s tím, že to hráči bere něco z jeho reálného života,“ pokračuje Šmahel.

Marek Linner říká, že konflikty v tomhle ohledu moc řešit nemusel. „S rodiči v tomhle ohledu nebyl problém, ale hodně tomu pomohlo to, že jsem neměl ve škole potíže, nemusel jsem se učit a docela mi to šlo. Taky mi v tomhle směru vydláždil cestu můj starší bratr, který taky hrál, takže rodiče věděli. Samozřejmě mě v tom nepodporovali, ale nijak mi kvůli tomu nekomplikovali život,“ popisuje Linner. Zároveň ale připouští, že když měl možnost, práci odkládal až do nočních hodin a přes den hrál.

Právě komunikace s rodiči je v téhle oblasti a případné závislosti na počítačových hrách klíčová. „Tenhle typ závislosti se dá v raném stádiu řešit správnou komunikací v rodině. Z naší praxe vyplývá, že řešíme právě komunikaci a správné nastavování hranic. V tomhle ohledu ale hraje roli spousta věcí od rebelování a puberty, protože se to týká nejvíce dospívajících chlapců. Když ale někdo přijde s takovým problémem, díváme se nejprve na jeho nejbližší okolí,“ popisuje praxi adiktolog a vedoucí pro nelátkové závislosti Prevent 99 Jiří Koreš.

Pandemie nás přikovala k obrazovkám

Pandemie a s ní spojený lockdown uzavřela podniky a také lidi v jejich domovech. Hraní počítačových her se tak stalo denní realitou stejně jako konzumace internetu. „Já sám jsem to nepociťoval, ale je pravda, že hra, kterou hraji, opravdu ožila. Začala hrát spousta lidí, kteří by jinak nehráli,“ doplňuje Linner.

Nárůst konzumace internetu zkoumal právě David Šmahel společně s Danielem Vokálem a Lenkou Dědkovou. Z jejich výzkumu zde lze vyčíst, že během pandemie koronaviru došlo k nárůstu podílu adolescentů trávících na internetu sedm a více hodin denně, a to z dvanácti na dvacet tři procent. Zároveň ale upozorňují, že je to logické i z důvodu, že do výzkumu byl zahrnut veškerý čas na internetu včetně online výuky. Nárůst eviduje také poradna pro nelátkové závisloti Prevent99. „Během posledních dvou let evidujeme tří set procentní nárůst problémů s hraním nebo online hazardem,“ popisuje Koreš.

Marku Linnerovi se život přes lockdown moc nezměnil, spíše ho přivedl ke starým koníčkům. „Když člověk hraje hry tak dlouho každý den, po čase ho to přestane bavit. Řekl bych, že jsem vyhořel. V té chvíli jsem si ale vzpomněl, že jsem hrával na piano a kytaru, tak jsem si řekl, že si to zkusím oživit a začalo mě to zase bavit. Díky tomu jsem pak neměl pocit, že bych hraním nějak mrhal čas, protože jsem to vyplňoval právě hraním na hudební nástroje,“ uzavírá Linner.