Odolnost vůči zátěži z vnějšího světa lze trénovat, říká Cyril Höschl

Česko-Na přednášce Týden mozku osvětlil neurobiologii deprese nebo bipolární poruchy. Psychiatr Cyril Höschl se jako popularizátor vědy rozhodl přiblížit dnešní problémy psychiatrie i pro čtenáře Stisku.

Na jedné starší přednášce jste zmínil, že je psychiatrie v porovnání s ostatními vědami opomíjená. Jak moc se to v poslední době mění?

Určitě se to mění, a to ze dvou důvodů. Jednak proto, že psychiatrie nyní daleko ve větší míře přejímá poznatky z oblasti neurověd. Druhým důvodem je osvěta. Tedy široké povědomí o tom, co obnáší některé psychiatrické diagnózy. Vezměme si, jak často nyní čteme o depresi, o Alzheimerově chorobě nebo o schizofrenii a úzkostných poruchách. Zásluhou osvěty je lepší všeobecné povědomí o tom, co tento obor obnáší a do jaké míry je ve společnosti potřebný. A to i v souvislosti s dopadem pandemie na duševní zdraví.

Čím to je, že je někdy psychiatrie opomíjená?

Psychiatrie je často považována spíše za psychologicko-sociální službu, nikoli plnohodnotný obor medicíny. Je to do určité míry pravda, ale i ta sociální a psychologická dimenze nabývá na hodnotě v souvislosti s celospolečenskými dopady. Takže to nemusí být handicap, ale přednost.

Situace psychiatrie v Česku

Jaký je rozdíl mezi tím, jak jsou vnímány afektivní poruchy, tedy například deprese nebo bipolární porucha, v České republice a v zahraničí?

Celý euroatlantický prostor je na tom, co se týče vnímání psychiatrie, velmi podobně. Rozdíly se do značné míry setřely, protože psychiatrie po celém světě sleduje zhruba stejný trend. Proběhla reforma od velkých psychiatrických léčeben směrem k menším zařízením, k akutní péči a ke komunitní péči. Také již docela funguje přejímání poznatků z oblasti neurověd, biologické psychiatrie a psychofarmakologie do klinické praxe. To jsou společné jmenovatele, které postavení psychiatrie synchronizují. Velké rozdíly jsou v tom, do jaké míry je ona reforma péče o duševní zdraví v různých zemích pokročilá. Po této stránce byly asi o dvě až tři dekády napřed země jako Velká Británie, Holandsko a Skandinávské země.

Jak se náskok těchto zemí projevuje?

Napříč Evropou je stav opravdu velmi podobný. V době, kdy jsem byl prezidentem Evropské psychiatrické asociace, jsem mluvil i s pacienty z jiných zemí a shledal jsem, že mají podobné problémy s akceptací společností jako u nás. I když studie, kterou dělal doktor Winkler z Národního ústavu duševního zdraví, ukázala, že z hlediska tolerance duševně nemocných je na tom Velká Británie lépe než Česko. Výzkumníci se ptali na otázky jako například, jestli byste tolerovali sňatek vašeho dítěte s duševně nemocným člověkem. Rozdíl mezi odpověďmi ale může být dán rozdílem mezi deklarovanými a skutečnými postoji. Protože ten, kdo odpovídá se může snažit stavět do lepšího světla.

Je na něčem naopak Česká republika z hlediska psychiatrie lépe?

Zřejmě je u nás snazší přístup k vysoce kvalifikované péči. O tom svědčí to, že jsem měl několik pacientek, které do Česka lítaly z Anglie. Říkaly, že když jsou v těžké depresi, tak v Anglii dostanou termín k psychiatrovi třeba až za šest měsíců. Do té doby s nimi mluví třeba sestra nebo sociální pracovnice, ale k odborníkovi se dostanou až takhle pozdě. Zatímco sem mohou zavolat a do čtrnácti dnů jsou u profesora. Stačí jim tedy koupit letenku a přijet a nemusí čekat tak dlouho. Z hlediska pacienta je český systém poměrně uživatelsky přátelský. Někteří kritici systémů jako je Velká Británie nebo Kanada říkají, že jsou doctor-centered (zaměřeny na lékaře, pozn. red.). Proto doktoři emigrují tam, protože tam mají lépe organizovanou práci pro sebe a větší ohodnocení, zatímco tady ten systém je do značné míry patient-centered (zaměřeny na pacienta, pozn. red.). Podotýkám, že tyto postřehy jsou spíše kazuistické, a není o tom žádná studie.

Proč jsou antidepresiva stigmatizovaná?

Spotřeba antidepresiv je tak vysoká, že nesvědčí o nějaké stigmatizaci. Na druhou stranu je vysoká proto, že antidepresiva se ukázala být vhodná k léčbě nejenom deprese, ale i úzkosti. Do jisté míry vytěsnila klasická anxiotika. Také se osvědčila k léčbě nespavosti, takže jsou svým způsobem vhodnější než takzvané prášky na spaní. A když uvážíme, že úzkostných poruch i spánkových poruch je dohromady mnohem víc než deprese, a k tomu přidáme fakt, že antidepresiva dnes mohou předepisovat i praktičtí lékaři, ten nárůst se vysvětlí. Ale například Anopyrin bere většina populace a zrovna tak velkou spotřebu mají statiny nebo betablokátory. To jsou všechno léky mimo psychiatrii, takže jejich spotřeba nebudí takovou pozornost, ale jsou vlastně mnohem užívanější než antidepresiva.

Duševní zdraví Čechů

V některých rozhovorech mluvíte o velmi negativních dopadech pandemie na duševní zdraví. Mohla koronavirová opatření jako třeba home office paradoxně někomu ulevit?

Nejpoctivější odpověď je, že dopad opatření je velmi různý na různé skupiny obyvatel. Zaprvé, ten negativní dopad je různě silně vyjádřen. Někoho to skoro nezasáhne, někoho výrazně. Nejpostiženější jsou skupiny, které jsou existenciálně ohroženy. Lidé, kteří zkrachovali, museli zavřít krám, přišli o celoživotně budovanou živnost nebo přišli o někoho blízkého. Pak jsou takoví, kteří na tom naopak vydělají. A těch je asi víc. Dopad je diverzifikovaný a stejně tak je diverzifikovaná i míra pozitivního, co si z toho můžeme odnést. Někomu home office vyhovuje, může si uspořádat svůj čas. Závisí to do značné míry na osobnosti. Někdo prokrastinuje a jeho výkon prudce klesá. Někdo jiný zase konečně má kýžený klid a výkon stoupá.

Je vhodné, aby rodiče s afektivními poruchami mluvili o svých poruchách se svými dětmi?

Dědičnost velké deprese je asi čtyřicet procent. To je sice dost, ale zdaleka ne tolik, aby to bylo fatální. Aby si člověk řekl, když to mám v rodině, tak s tím nic neudělám. To není pravda, vždycky je prostor pro vliv prostředí a pro prevenci. U bipolární poruchy je dědičnost daleko vyšší, až mezi pětasedmdesáti a osmdesáti procenty. Je za potřebí rozlišovat o čem mluvíme. Jestliže se v rodině vyskytne bipolární porucha, tak je dobré o tom vědět a připravit se na to, že může u potomků vypuknout. Čím dříve se zachytí a nasadí se stabilizátory nálady, tím příznivější vývoj může být. Je velkou výhodou o tom předem vědět. Podobně jestliže má někdo v rodině sklon k úzkostným poruchám, tak je dobré vědět, že existuje psychoterapie, a že se s tím dá něco dělat. Když se porucha rozvine u potomků, tak bych na nic nečekal a šel s psychoterapií ve šlépějích rodičů s předstihem. Ale dělat z toho fatální hrozbu určitě není na místě.

Mluvil jste o různých sklonech k neuroticismu. Měli by si lidé podle míry neuroticismu vybírat povolání?

To by bylo samozřejmě ideální, ale reálnější možnost je na sobě trochu pracovat. To znamená své osobnostní vlohy korigovat nějakým sebepoznávacím tréningem a psychoterapií. Nečekejme od toho žádný zázrak. Ale když na sobě soustavně pracujeme, je to podobné běžci, který se tréningem naučí běhat rychleji. Zrovna tak lze trénovat odolnost vůči zátěži z vnějšího světa.

Světlo působí na psychiku blahodárně a využívá se při fototerapii. Je možné, že se s příchodem léta změní některé psychické problémy ve společnosti?

Některé ano. Míra změny je daná tím, že ačkoliv se mění proporce denního světla a jeho intenzita, u mnohých se vinou způsobu života nemění expozice světlu. Když pracujete celý den v nákupním centru při umělém osvětlení, tak je celkem jedno, jestli je léto nebo zima. Takže značnou část populace, která pracuje pravidelně v podobných prostorách tato změna nepostihne. Postihne ty, kteří se pohybují venku, a to dvojím způsobem. Jednak expozicí jasnému dennímu bílému světlu, především v časných ranních hodinách. Druhý způsob, kterým sluneční světlo působí pozitivně, je výroba D vitamínu v organismu.