Dění kolem Černobylu prohloubilo beznaděj, říká dokumentarista

Přesně před pětatřiceti lety se sovětská veřejnost oficiálně dozvěděla o dva dny starém výbuchu reaktoru v jaderné elektrárně Černobyl. Čechoslováci si museli ještě počkat. Krátká zpráva, která opomíjela závažnost událostí, vyšla v Rudém právu až 29. dubna 1986. „Celý národ už o katastrofě věděl z Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Když ji přiznal i oficiální tisk, lidé si uvědomili, že situace je vážná,“ říká dokumentarista a šéfeditor Paměti národa Miloslav Lubas, jenž pracoval s příběhy lidí, které černobylská havárie ovlivnila.

Proč Sovětský svaz a další země východního bloku tajily informace o výbuchu jaderné elektrárny?

V dobách totality se všechny velké průšvihy tutlaly. Oficiální propagandisté potřebovali čas. Vymýšleli, jak popsat událost lidem, aby komunistický režim utrpěl co nejméně. Podobná situace nastala třeba o tři roky dřív, když nad svým územím Sověti sestřelili jihokorejské letadlo. Zatímco v západoněmeckých novinách hned vyšly velké články, Rudé právo o události psalo asi až po třech dnech bez jakýchkoliv podrobností.

Nemysleli si třeba sovětští představitelé a odborníci, že černobylská havárie není tak závažná, aby o ní informovali veřejnost hned?

Už po několika hodinách věděli, že nastal obrovský malér. Ochranné víko reaktoru vyletělo do vzduchu a jeho části se dostaly do dalekého okolí. Navíc dva operátoři umřeli hned den poté, co byli bezprostředně vystavení radioaktivnímu záření. Sovětským komunistům šlo hlavně o to, aby si režim zachoval podobu, o které tvrdili, že je nejlepší. Ne o životy lidí.

Sovětskému svazu vládl v té době Michail Gorbačov, pro kterého byla typická politika glasnosti. Snažil se o větší otevřenost k veřejnosti nebo o zlepšení vztahů se Západem. Jak se to slučuje se zatajováním černobylské havárie?

Gorbačov byl u moci teprve několik měsíců, což je krátký čas na změnu. Trvalo mu rok nebo dva, než rozjel glasnosť a perestrojku. Dlouho narážel na odpor konzervativních komunistů. A nesmíme zapomínat na to, že politbyro, tedy vrcholný orgán strany, rozhodoval kolektivně. Nicméně kdyby se havárie stala o dva roky později, myslím si, že by k ní přistoupili jinak. Víc by informovali a chránili lidi.

Československá veřejnost věděla, že situace je vážná

Sovětské národy se o explozi oficiálně dozvěděly od tamní zpravodajské agentury TASS dva dny poté, tedy 28. dubna. Co vedlo politbyro ke zveřejnění zprávy?

Bylo k tomu donuceno. O den dříve totiž ve švédské jaderné elektrárně Forsmark, která je od Černobylu vzdálená asi 1 100 kilometrů, zaznamenali stopy radioaktivity. Nejprve si mysleli, že někde vybuchla atomová bomba. Ale pak podle proudění vzduchu zjistili, že v západní části SSSR došlo k jaderné havárii. Navíc exploze už se nedala tajit ani před sovětskou veřejností.

Média východního bloku o tragédii sice informovala, ale zlehčovala ji. V čem přesně?

Opakovaly se fráze, že vše je pod kontrolou, přijímají se všechna opatření, aby neunikla radiace a byla zajištěna bezpečnost lidí.

Věděli o závažnosti situace nejvyšší představitelé a experti satelitních zemí Sovětského svazu?

Myslím, že ze začátku byli i straničtí činitelé ve východoevropských státech odkázáni akorát na strohé ruské agenturní zprávy. Každopádně radioaktivita se měřila, takže odborné instituce v Československu nebo Polsku věděly, že se něco stalo. A lidé čerpali ze západních médií, jako byla Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky.

Takže když Rudé právo 29. dubna otisklo na sedmé straně krátkou zprávu, že se na Ukrajině poškodil reaktor, už o tom Čechoslováci věděli?

Ano, celý národ. Bylo to potvrzení, že nezávislé západní rozhlasové stanice si nevymýšlí. Když černobylskou havárii přiznalo i Rudé právo, lidé si uvědomili, že situace je vážná. Kdyby nebyla, oficiální tisk by se o ní nezmínil. Veřejnost se samozřejmě začala bát, protože i u nás jsme měli jaderné elektrárny sovětského typu. Událost navíc prohloubila beznaděj, že se situace ve východním bloku nelepší.

Pamětníka udivilo, že v Kyjevě myjí ulice

V jaké zemi socialistické soustavy měli nejpřesnější oficiální informace o černobylské katastrofě?

To úplně nedokážu posoudit. Ale myslím si, že v Polsku. V roce 1986 bylo nejdál, co se týče vstřícnosti k obyvatelům. Jeden pamětník, jehož výpověď jsem studoval, říkal, že Poláci dostávali jódové tablety jako lék proti radioaktivnímu záření.

Přijímala se nějaká bezpečnostní opatření v Československu?

V zasažených oblastech, kam patřila třeba severní Morava, začali za několik týdnů kontrolovat mléko. Zkoumali, zda neobsahuje radioaktivní částice. Mluvil jsem se svým kamarádem, kterému v té době bylo osm nebo devět let. Jeho rodiče poslouchali západní rozhlas a zakázali mu ve škole mléko pít. Měl pak problémy s učitelkami, protože to tenkrát bylo povinné.

Jaké další příběhy jste zaznamenali ve sbírce Paměti národa?

Máme výpovědi lidí, kteří žili v době výbuchu Černobylu na Ukrajině. A pak i Čechoslováků, kteří byli tenkrát v Sovětském svazu. Třeba výtvarník z Kyjeva vyprávěl o zatajování. Popisoval, jak si děti v radioaktivně zamořeném prostředí hrály na ulici. Viděl auta, která vozila beton na vytvoření sarkofágu kolem zničeného černobylského reaktoru. Svůj příběh nám vyprávěl i jeden Čech žijící v ukrajinské Volyni, který se po několika letech vrátil do vlasti. Prezident Havel totiž roku 1990 přijel na návštěvu do Moskvy. A na ten popud ho oslovili krajané bydlící v Rusku. Požádali ho, jestli by jim nepomohl, protože žijí v zasažených oblastech ve Volyni. Havel pověřil socioložku a psycholožku Věru Doušovou, která zprostředkovala návrat více než 1 800 volyňských Čechů. Šlo hlavně o vzdělané lidi, lékaře nebo učitele, kteří se pak v Československu dobře uchytili.

Paměť národa

Jedná se o sbírku příběhů lidí, kteří se stali svědky různých historických událostí. Spravuje ji organizace Post Bellum ve spolupráci s Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů.

Co vypověděli čeští pamětníci, kteří tenkrát pobývali v SSSR?

Jednalo se například o manžele Svobodovy, kteří byli na dovolené v Estonsku. I nad nimi se nacházel radioaktivní mrak a nic netušili. Po návratu oba onemocněli a o několik let později paní Dagmar zemřela. Její manžel Luděk je dodnes přesvědčený, že za to mohlo ozáření. Ale lékaři domněnku nedokážou potvrdit ani vyloučit. Jiný pamětník Stanislav Voldřich byl začátkem května 1986 v Kyjevě na zájezdu. Udivilo ho, že místní myjí ulice, výkladní skříně i podlahy obchodních domů. Říkalo se totiž, že v Sovětském svazu je binec. Jejich průvodkyně se pak rozplakala a řekla, že vybouchl Černobyl. Informace se šířila opravdu rychle.

Mají osudy lidí, které Černobyl přinejmenším ovlivnil, něco společného?

Stali se oběťmi bezohledného režimu. A nemyslím jen ty, kteří vyjeli na místo havárie bezprostředně po katastrofě odstraňovat následky a přišli kvůli tomu o život. Trpěl každý, kdo měl strach o sebe a své děti.

Miloslav Lubas

Narodil se v roce 1961, žije ve Stráži nad Nisou. V Paměti národa působí od roku 2020 jako dokumentarista a šéfeditor. Specializuje se na sportovní historii a dějiny česko-německých vztahů. V letech 1984-2019 pracoval v Novinách Jablonecka, Mladé frontě DNES, Denících Bohemia a České tiskové kanceláři.