Nesmíme zapomenout na tragické události roku 1939, říká Jan Jandl
Univerzita
Brno - Události roku 1939 si lidé připomínají v areálu Kounicových kolejí v Brně. V pondělí odpoledne se tu schází, aby zavzpomínali na oběti, které padly během nacistického režimu v těchto místech. Často vzpomínají na členy svých rodin.
Valtéř Adam, Ludvík Báca, Nanina Bak, Jan Brázda, Alois Bala, Arnošt Berger a další jména, kterých je dohromady přes sedm set, spolu tvoří seznam lidí, kteří zahynuli na Kounicových kolejích. Všechna tato jména teď zaznívají z úst studentek a studentů Masarykovy univerzity. Už zaznělo přes tři sta jmen, ještě to není ani polovina.
Historik Jan Jandl vypráví o událostech roku 1939:
Na počátku toho všeho byl dvacátý osmý říjen roku 1939. Půl roku už byly tenkrát české země okupované. No a v ten den se tehdy v hlavních univerzitních městech, v Praze a v Brně, spontánně scházely hloučky lidí, od dělníků po studenty, a všichni společně dávali najevo nesouhlas s německou okupací. Došlo ke střelbě, po které na místě vykrvácel pekařský dělník Václav Sedláček. Medik Jan Opletal byl ten den také smrtelně zraněn, na následky zranění umřel jedenáctého listopadu. O čtyři dny později měl v Praze pohřeb, který mu vypravila Karlova univerzita. Vzpoura lidí po jeho smrti stoupala a probíhaly tiché demonstrace. A to byla, jak se říká, pověstná poslední kapka německé trpělivosti. Šestnáctého listopadu byli na kobereček pozváni nejvyšší němečtí představitelé protektorátu, kterým bylo nařízeno jakékoliv další demonstrace nemilosrdně potlačit. Hitler nařídil s okamžitou platností zavřít všechny vysoké školy kromě škol německých, a zavřené zůstaly až do konce války. Týkalo se to i všech zařízení, které ke školám patří, jako koleje a laboratoře. Na Kounicovy koleje naběhlo německé komando SS a v noci potom vyhánělo studenty z jejich pokojíků. Udělali tady z toho politické vězení. Sedmnáctý listopad se postupně stal jedním ze symbolů barbarské okupační politiky nacistů. O připomínání těchto událostí v mezinárodním měřítku se zasloužili především českoslovenští studenti, kterým se podařilo uprchnout do emigrace. Musíme si proto připomínat, že to v žádném případě není mrtvý svátek. Je to přece jenom jediný svátek mezinárodního významu, který má svůj původ v českých zemích. Ukazuje, že tady ty tragédie byly a že čeští studenti byli perzekuovaní. A proto tyto tradice udržujeme a udržovat budeme, aby plamínek tradic jen tak neuhasl a pokračovalo se v tom dál.
Je čtrnáctého listopadu, pondělní odpoledne. Masarykova univerzita si již potřetí v areálu Kounicových kolejí připomíná listopadové události roku 1939. Na pietním setkání se dnes sešlo okolo padesáti lidí. Mezi nimi i ti, jejichž rodinní příslušníci si za druhé světové války zažili své. „Tatínek mi odešel do tankové brigády Ludvíka Svobody, kde byl velitelem. V roce 1945 osvobozovali Ostravu a tam padl. Vystoupil z tanku, aby s ostatními mohl konečně oslavit svobodu, a v tom ho německý odstřelovač střelil kulkou přímo do hlavy. Nikdo z tankistů, kteří s tátou sloužili, už nežije. Proto se jako jejich synové scházíme každý rok 30. dubna v Ostravě, abychom uctili jejich památku. Je to moc pěkné,“ říká Jaroslav Gregor. On sám je dnes členem Českého svazu bojovníků za svobodu, spolu s jeho dalšími členy dnes přišli uctít památku těm, kteří tenkrát trpěli.
„Dámy a pánové, shromáždili jsme se dnes, abychom si připomněli tragické osudy tohoto místa a lidí, kteří zde zakoušeli nevýslovné utrpení,“ říká předseda akademického senátu Masarykovy univerzity David Jirků. Jeho proslov oficiálně zahájil pietní akci. Studenti, kteří dnes bydlí v Kounicových kolejích, tráví čas tam, kde si za druhé světové války gestapo udělalo politické vězení. „Z Kounicových kolejí se v lednu roku 1940 stala věznice a výslechovna. Dvoulůžkové pokojíky se rázem staly celami až pro šest vězňů. Jednalo se vyloženě o politické vězně. To byli striktně lidé, kteří se zapojili do protiněmeckého odboje, nebo Němcům jakkoliv škodili,“ uvádí historik Jan Jandl, který je jedním z průvodců v Pamětní síni Kounicových kolejí.
„Od ledna 1940 do dubna 1945 Kounicovými koleji prošlo nad třicet pět tisíc lidí. Je naší povinností a závazkem si připomínat tuto bolestnou historii, která se bohužel v různých obměnách i dnes na některých místech opakuje,“ pokračuje v proslovu David Jirků. Pan Gregor vstává a jde zapálit svíčku, stejně jako většina zúčastněných. Pokládá ji na schodiště k památníku a jde si zase sednout. Probíhá to v tichosti, nikdo nemá odvahu projev nějak narušit.
„Víte, pro mě je důležité uctívat jejich památku a účastnit se pamětních akcí. Moc si na tatínka nevzpomínám, byly mi tenkrát dva, ale jsem na něj moc pyšný,“ dodává pan Gregor nesměle.
Když člověk slyší příběhy z tohoto období, zní to všechno jako zlý sen. Ale byla to realita, která neměla dopad jen na vězněné. „Jednou jsem potkala paní, bydlela tenkrát pár set metrů od Kounicových kolejí. Zaskočila mě, když mi řekla, že se s maminkou musely přestěhovat, ale i přesto už nikdy její maminka nebyla normální,“ říká doktorandka Alena Hejlová, která je jednou z průvodkyň v Kounicových kolejích. I ona je členkou Českého svazu bojovníků za svobodu. Její kolegové na její prohlášení jen uctivě přikývnou hlavou.
Začíná se pomalu stmívat a plamen všech zapálených svíček najednou více vyniká. K památníku přichází postupně děkani a další zástupci jednotlivých fakult Masarykovy univerzity, aby položili věnec jako vzpomínku na ty, kteří byli vězněni, mučeni a zabíjeni.
Po zaznění státní hymny na podium přichází rektor Masarykovy univerzity Martin Bareš a zahajuje svůj projev. „Scházíme se na místě, které někdy bývá označováno Golgotou Moravy. Stojíme na místě doslova prosáklém krví,“ říká Bareš. Jeho proslov všichni v tichosti poslouchají. Akce pomalu končí. „Ať jejich světlo svítí, protože tma je ještě nepohltila,“ říká Bareš na závěr jeho proslovu.
Všichni zúčastnění se mezi sebou začínají bavit. U památníku teď tvoří srdce ze svíček, najednou místem prochází energie. „Dnes jsem přišla uctít památku odbojářů. Mám k tomu blízký vztah. S maminkou jsme se o tom hodně bavily. Tenkrát byl tady v Kouničkách uvězněn její přítel Oldřich Kyslinger. Spolu s jeho kamarádem Bohumilem Jakešem pomáhali partyzánům a byli to převaděči přes hranice. Pak v roce 1945 je tady zastřelili,“ popisuje Eva Neuschlová. V ruce drží knihu Brána do nebe, kterou napsala ze vzpomínek její maminky na tu dobu. „Jsou tam i dopisy, které si maminka s Oldřichem posílala. Byla to velká láska. Když jsem je četla, bylo mi hrozně úzko. Celé je to pro mě hodně citlivé téma,“ svěřuje se Eva.
Studenti, kteří na akci dorazili, se mezi sebou baví o pocitech a postupně se odchází zahřát do prostorů Pamětní síně. „Projevy byly dnes velice příslušné tomuto místu a události. Jak zmínil pan rektor, události na Ukrajině jsou připomínkou a neliší se příliš od toho, čeho tyto zdi byly svědkem. Jsem moc rád, že si to připomínáme i po těch poměrně dlouhých letech od války, protože jak vidíme, tak tyto události se mohou kdykoliv opakovat. Musím říct, že to cítím velice silně. Vážím si jak piety, tak slov, které tu dnes zazněly,“ popisuje student Ondřej Varaďa, proč je podle něj důležité, aby se na zločiny z té doby nezapomínalo.
K památníku jdou ještě položit věnec členové Českého svazu bojovníků za svobodu. Jan Jandl pokládá věnec na zem, všichni se společně ukloní a v tichosti odchází.
