Komentář: Velikonoce jako svátek bolesti a hanby

Pro některé veselí, pro jiné trauma. I takhle bychom mohli popsat každoroční oslavy Velikonočního pondělí. Ačkoliv v minulosti představovalo mrskání holek pomlázkami zdroj energie a zdraví z nově příchozího jara, dnešní podoba velikonočních obchůzek se původnímu významu daleko vzdálila. Naši předci sice šlehání dívek vnímali jako magický čin, v současnosti si jej ale množství žen spojuje spíš s obavami a ponížením.

Je přirozené, že s tím, jak se v čase proměňuje společnost, se do určité míry mění i forma tradic. Přizpůsobuje se, aby vyhovovala konkrétní době a společenským požadavkům. Pokud je ale běžné, že dneska řada žen při velikonočním šlehání čelí pocitům bolesti, strachu a hanby, ptám se, stojí-li nám jeho dodržování vůbec za to. Výzkum společnosti Behavio z roku 2019 ukázal, že se o Velikonocích pomlázkou nechá rádo vymrskat jenom ani ne jedna třetina žen. Na druhé straně mužů si šlehání užívá padesát sedm procent. Něco mi říká, že je při tom netrápí podobná úzkost jako ženy.

Tradiční čili bezproblémový

Tradice člověku pomáhají, aby se v globalizovaném, kosmopolitním světě lépe zorientoval a neztratil. Spojují jej s minulostí a kulturním dědictvím jeho předků. My lidi však míváme tendence k některým obyčejům přistupovat zcela nekriticky a řídit se jimi, aniž bychom se zamysleli nad tím, nejsou-li v určitých směrech problematické, a pokud ano, nejde-li je dělat o něco líp. Tradiční totiž neznamená nekonfliktní.

Velikonoční šlehání je zvykem velice intimním. Muž vstupuje do blízkosti ženy a nepřímo se dotýká jejího těla. Ne každému je takový kontakt ale příjemný. O to spíš, když se dotyčný rozhodne dívku vyšlehat takříkajíc pořádně, tedy často bolestně a bez jakékoli ohleduplnosti či respektu. Někteří koledníci to berou jako zábavu, pro mnoho žen ale takové zážitky mohou být až traumatizujícími.

Zároveň bývá běžné, že na koledu přicházejí muži, které dívky sotva znají a mnoho z nich je opilých z předešlých návštěv jiných domů. V tu chvíli je tak pravděpodobnost, že nad sebou jedinec ztratí kontrolu, daleko vyšší. Navíc je spousta holek sotva dospívajících a projevit tak odpor výrazně staršímu muži řadu z nich ani nenapadne, a když ano, ze strachu z jeho převahy se k tomu radši neodváží. K tomu si přičtěme dětem od malička vštěpovanou úctu ke starším a získáme poměrně důvěrný obrázek o tom, proč může být pro mladou holku těžké dát v takové chvíli najevo, že se jí něco nelíbí nebo ji něco bolí. Znamenalo by to mimo jiné zpochybnění několik stovek let dodržovaného a veřejně podporovaného zvyku, proti kterému se doteď nikdo nevymezil, tak proč s tím najednou začínat teď.

Celá situace pak nabývá na ještě větší absurditě, když si uvědomíme, že dívka by měla každému po tom, co ji vyšlehá, dát na oplátku malovaná vajíčka. V mnoha případech se tak dotyčnému odměňuje za to, že jí způsobil bolest a vyvolal v ní pocity hanby. Když si odmyslíme historické pozadí této velikonoční tradice, myslím, že tehdy by její význam přestali chápat všichni.

Občas se stačí jen zeptat

Nicméně k tomu, aby ženám při Velikonocích zůstala důstojnost, tento zvyk rušit nemusíme. Stačí respekt, a hlavně zájem ze strany mužů fyzicky ani emočně neublížit. A možná by na začátek bylo dobré, kdybychom mezi sebou o tom, kdo a jak chce Velikonoční pondělí slavit a jestli vůbec, mluvili, než automaticky předpokládali, že ho společně s koledou přeci oslavujeme všichni bez rozdílu. V neposlední řadě bychom si taky mohli připomenout, proč kluci na obchůzky s pomlázkou vůbec začali chodit a proč přitom šlehají holky a že dívčí pocity bolesti a studu v tom nemají prostě místo. Jako by ostatně neměly mít kdekoliv jinde.